Dnes večer, když si sedám psát si do deníku, nemohu se ubránit hořkosti. Můj vztah s Alenou, snachou, byl dlouho vcelku poklidný, ale teď se obrátil naruby kvůli našemu bytu a ona začala popouzet syna proti mně.
Můj syn, Václav, má skutečně smůlu na ženy. Nedávno si našel dívku, která ho má, jak se říká u nás, omotaného kolem prstu. Nejenže jeho vztah k ní není upřímný, ale teď mě oba obviňují, že jim nechci pomoci, protože prý myslím jen na sebe. Tenhle soud si Alena udělala, když jsem odmítl návrh, abychom si s nimi prohodili byty.
Můj manžel už několik let není mezi námi, Václav je můj jediný syn. Snažil jsem se ho vychovat s láskou a úctou, dopřát mu vzdělání i podporu. Před svatbou bydlel samozřejmě u mě. Vysokou školu zvládl s přehledem a ještě při ní začal pracovat. Po promoci měl okamžitě dobré místo.
Vždycky jsem na něj byl pyšný. Je šikovný a v práci i v životě se mu daří. Já a jeho otec jsme mu ale nikdy nemohli koupit byt. Žili jsme vždy skromně. Vlastní byt jsme pořídili až ve čtyřiceti, do té doby jsme žili v podnájmu, takže na další byt už nebyly peníze. Ale říkal jsem si, že když jsme zvládli vlastní bydlení my, zvládne to i náš syn.
Když mi Václav oznámil, že má novou známost, byl jsem rád. Snažil jsem se s Alenou, jeho přítelkyní, vycházet nikdy jsem ji nekáral, nikdy se nenavážel do jejích chyb. Pro mě bylo nejdůležitější, aby byl Václav šťastný. Alena na začátku působila skromně a slušně. Po svatbě se ale její pravá povaha začala ukazovat.
Po svatbě vyrazili na svatební cestu, a hned jak se vrátili, Alena dala ve své práci výpověď. Prý má problémy se šéfem a chce si najít něco lepšího. Jenže od té doby sedí už dva roky doma, práci nenašla a zjevně ji ani nehledá.
Bydlí v jejím malém, jednopokojovém bytě na okraji Brna. Protože Alena nepřispívá, Václav si nemůže dovolit novější či větší byt její výplatu místo toho ženě utrácí za kosmetiku a hadry z nejluxusnějších obchodů.
Nevím, jak může někdo dva roky nesehnat práci. Možná mi lže, že chodí na pohovory. Upřímně věřím, že se jí líbí žít si pohodlně na účet manžela.
Jednou jsem Aleny opatrně nadhodil, jestli plánují dítě.
Odkud bysme na něj vzali? V tomhle kutlochu? odsekla.
Řekl jsem, že by možná mohli šetřit, dát stranou něco na hypotéku.
Nemáme z čeho šetřit, sotva vyjdeme, odbyla mě.
Věděl jsem, že kdyby se oba snažili, už dávno mohli mít nějakou korunu bokem. A kdybych viděl snahu, rád bych jim pomohl, sám už jsem ušetřil slušnou částku. Ale teď, když vím, jak Alena hospodaří, nechci riskovat, že by všechno zmizelo v parfumeriích a značkových obchodech.
V poslední době začala Alena znovu mluvit o dítěti prý čas utíká a musíme myslet na pokračovatele rodu. Václav s ní začíná souhlasit.
Tati, napadlo nás, co kdyby sis s námi prohodil byt?
Prý bychom nic nepodepisovali, jen bychom si vyměnili klíče. Oni by měli větší komfort a já prý stejně nepotřebuji tolik místa.
Ten nápad mě zranil. To není synův výmysl, to má jasně za ušima jeho žena. Řekl jsem mu, že už se nepřestěhuji, staré stromy se nepřesazují.
Alena se usmívala: Ještě pár let do důchodu a do té doby už budete mít vnuka.
Jejich nabídku jsem odmítl, nelíbila se mi. Nepůjdu z domova, kde jsem prožil celý život.
Potom to syn ještě párkrát zkusil a čím dál víc mě jeho řeči bolela. Václav nikdy nebyl vypočítavý, teď ho jeho žena zjevně tlačí.
Když u mě byli naposledy na návštěvě, Alena na něj zvýšila hlas: Říkala jsem ti, že tvýmu otci je jedno, jestli budeme mít dítě, nikdy nám nijak nepomůže!
Od té doby se mnou Václav nemluví, nebere mi telefony. Je mi to líto, nerozumím, co se s mým synem stalo není hloupý, ale když je Alena nablízku, jako by ztrácel rozum.
Dnes večer jsem si to všechno znovu přehrál a uvědomil si, jak snadno lidský vztah rozklíží manipulace a vypočítavost. Rodina je vzácná a měla by stát na úctě a vzájemné pomoci, ne na přetlačování a využívání těch druhých. Doufám, že Václav jednou prohlédne, a snad už nikdy nedopustím, aby mě někdo tlačil do kouta jen proto, že mám čisté svědomí.
