Ty jo, musím ti něco říct mám z toho celou duši sevřenou. Moje snacha se na mě totálně naštvala kvůli bytu a začala poštvávat mého syna proti mně.
Hele, můj Honza si našel holku, která ho pěkně vodí za nos. V poslední době na mě oba hází špínu, že prý myslím jen na sebe a na jejich štěstí úplně kašlu. A začalo to jen proto, že jsem odmítla vyměnit svůj byt s nimi.
Když Honza přišel s tím, že chodí s nějakou Magdou, byla jsem šťastná jak blecha. Dělala jsem, co jsem mohla, abychom spolu vycházely nikdy jsem ji nijak nepoučovala, nementorovala jsem ji. Jediné, co jsem si přála, bylo, aby Honza byl s holkou opravdu spokojený. Ze začátku mi Magda přišla fajn, byla zdvořilá, tichá, skromná. Ale jak se vzali, vybarvila se.
Po svatbě Honza s Magdou vyrazili na svatební cestu, a když se vrátili, dala Magda v práci výpověď. Prý že šéf je furt prudil a ona si chce najít něco lepšího. No, do dnes nic nenašla. Už dva roky je na Honzovi nalepená jak klíště, živí ji on, a ona nemá zájem s tím něco dělat.
Bydlí teď v jejím starém garsónce někde na okraji Ostravy. Jelikož jsou teď živi jen z Honzova platu, nemůžou si dovolit větší byt a Magda mezitím utrácí většinu peněz za kosmetiku a hadry. Představ si, ona ani moc nehledá práci, podle mě jen tak vypráví, že chodí na pohovory. Ve skutečnosti je spokojená, že ji živí manžel a nemusí se starat.
Jednou jsem se jí zeptala, jestli plánují mít dítě.
Jako kde bysme ho měli? V jednom pokoji? řekla mi Magda.
Co kdyby jste si aspoň začali něco spořit na hypotéku? nadhodila jsem.
Paní Evo, prosím vás, my stejně každý měsíc sotva vyjdeme, natož abychom šetřili, odbyla mě.
No, držela jsem se zuby nehty, abych jí neřekla, že kdyby šla do práce, už by mohli dávno nějakou tu korunu na nový byt mít. Namísto toho čekají, že jim někdo něco podstrčí pod nos. Kdyby měli skutečně šetřit, klidně bych jim pomohla, protože peníze stranou mám, ale teď jim nechci dát nic, protože vím, že by to všechno padlo na nesmysly.
A teď poslední dobou přišla Magda s tím, že už mají nejvyšší čas na dítě, prý ať myslím na vnouče. Jenže jak, když žijí v takovém stísněném bytě? Honza už ji začal poslouchat.
Mami, víš co, s Magdou jsme přemýšleli, proč si nevyměníme byty nemusíme nic psát, prostě uděláme výměnu a my nemusíme řešit hypotéku. Tobě by ten malý byt na stáří stačil, ne? přišel na mě Honza.
To mě tak píchlo u srdce, vůbec na to nepřišel sám. Řekla jsem mu, že starý strom už nepřesadíš a navíc bych byla od nich daleko, kdybych přece jenom ještě nějakou práci vzala.
A Magda na mě ještě s úsměvem: No tak budete mít maximálně pár let do důchodu, pak vám klidně přivedeme vnoučata.
Samozřejmě jsem na tu jejich výhodnou nabídku nepřistoupila, už jen představa, že bych opustila svůj domov, mě děsí.
Od té doby Honza několikrát zkusil znova tuhle výměnu nadhodit. A co řekli naposled, to už mě fakt ranilo.
Tak pojď, Honzo, jdeme domů. Vždyť vidíš, že mámě je jedno, jestli jednou budeme mít děti. Stejně by pro nás prstem nehýbla! rýpla si Magda, když u mě byli naposled.
Od té doby Honza vůbec nevolá, nebere mi telefon, neozývá se. Vůbec nechápu, kde se to v něm bere nikdy nebyl žádný sobec, ale stačí, že je v blízkosti té své Magdy, a úplně mu to zatemňuje rozum.
