Hele, chtěla jsem se ti vyzpovídat, protože už fakt nevím, jak dál. Můj syn není rozvedený, pořád žije se svou přítelkyní, ale docela upřímně nemá u nich doma vůbec žádné slovo. Kdykoliv k nim přijdu, jeho partnerka mi rovnou řekne, kolik peněz mám přinést, jinak mě nepustí za vnukem.
Vzali se před dvěma lety. Už na začátku mi byla ta slečna nesympatická má takový závistivý pohled a ruce pořád natažené po cizím. Sotva jí v občance přibylo nové příjmení, hned začala řešit, že bych měla převést půlku svého bytu na jejich jméno, abych jí prý pomohla, protože jak to vypadá, když dospělý chlap ještě nemá vlastní byt?
Pohádaly jsme se kvůli tomu několikrát. Vždycky jí opakuju, že mám taky dceru, a vůbec nechápu, proč bych měla prodávat nebo převádět část bytu jen proto, že to ona chce. Děti jsme vychovali, dali jim do života to nejdůležitější a zbytek si musí zasloužit sami já s manželem jsme si taky všechno odmakali, nic nám nespadlo do klína.
Moje dcera je zatím svobodná, maká a splácí hypotéku. Chvíli bydlela se mnou a svůj byt pronajímala, aby to šlo rychleji splatit, ale teď už bydlí sama. Zato syn upřímně, je to měkkota. Bez řečí dělá, co jeho žena chce, a ani mu nevadí, že ho jen využívá. Bydlet už se mnou nechtěl, a ani jeho žena by s tím nesouhlasila. Prej, že ona není žádná chudinka, aby si sháněla podnájem jako kdybych já měla místo povinnosti živit celou jejich rodinu.
Neříkám, že bych se těšila na společné bydlení, ale i tak bych přivřela oči, kdyby to třeba pomohlo, aby si naspořili na svoje. Jenže dávat jim byt prostě nebudu. Až jednou tady nebudu, děti si rozdělí byt napůl a ať se s tím poperou, jak chtějí.
Jednou jsem to řekla natvrdo synově ženě a vůbec jsem si nebrala servítky. Myslím si totiž, že co je moc, to je moc. A ona na mě s drzostí sobě vlastní: Mami, není vám blbý žít si sama v třípokojovém bytě? Fakt paráda, ne? Syn stál vedle, koukal do země a ani nepípnul.
Nevím, po kom to dítě je. U nás byli všichni doma ostří jako břitva já, táta i ségra ale on je vážně takový bačkora. Upřímně, divím se, že se vůbec oženil, asi na něj ta jeho moc tlačila.
Od té doby, co jsme se chytly kvůli bytu, jsme se s jeho ženou neviděly. Občas mi syn zavolal, ale nikdy nepřišel na návštěvu, tipuju, že mu to doma zakázala. Dozvěděla jsem se po telefonu, že budu babičkou to mě dojalo, první vnouče přece! Chtěla jsem to dát do pořádku, koupila jsem dárky, dort, a vypravila se k nim, ale jeho žena mi hned vpálila, že jejich syn se má narodit v cizím bytě, jako socka, a znovu začala řešit byt.
Usmířit se nám nepodařilo. Nepustila jsem se do hádky s těhotnou ženskou, prostě jsem odešla. A upřímně když je někdo blbý, stejně s tím nic nenaděláš. Tak jsem je další měsíce neviděla. Ani se mi neozvali, když se malý narodil, dozvěděla jsem se to až za týden, protože syn mi milostivě zavolal.
Pozval mě, abych se na vnoučka podívala, ale u dveří už na mě vystartovala jeho žena a rovnou mi řekla, ať nedonesu žádné dárky, ale jen peníze. Fajn. Vzala jsem úspory a vydala se k nim, přece jen vnouče se nenarodí každý den.
Hned po otevření obálky se ta jeho ušklíbla asi jí deset tisíc korun přišlo málo. Na hlas neřekla nic, ale bylo jí to jasně vidět na očích. Vnouček byl krásný, celý po tátovi, ale dlouho jsem tam nepobyla. Od té doby mě už nikdo nepozval. Nechala jsem to být, rodina s malým dítětem má dost starostí, a třeba jim to brzy dojde.
Ale po třech měsících mi došlo, že se asi nikdy neozvou, tak jsem zavolala synovi a pozvala je k sobě. Nakoupila jsem nějaké drobnosti a dortíček ke kávě a vypravila se k nim. U dveří mě čekala jeho žena a skoro bez pozdravu si ode mě vzala tašky.
A hned na mě bez obalu: Minule jsem doufala, že už jste to pochopila. O sladkosti ani hračky nestojíme, potřebujeme peníze pro dítě.
Takže pokaždé, když půjdu za vnukem, budu muset přinést obálku? A ona na to: A co myslíte? Kvůli vám pořád platíme nájem a můj muž je jediný, kdo pracuje. Pro našeho syna jste neudělala nic, tak aspoň přineste hotovost.
To už mi vážně došla trpělivost. Syn stál vedle, s malým v náručí, a radši se ani nezastal.
Obrátila jsem se a prostě odešla. Nenechám se takhle vydírat! Za vnouče platit nebudu, a už vůbec ne za to, abych ho mohla vidět.
Od té doby se nevídáme už je to skoro rok. Oni mě nevolají, já je taky ne. Ale minulý týden mi syn volal, že má vnouček narozeniny, a hned že bych měla přinést dárek. Jeho žena se samozřejmě vmísila do hovoru a řekla přesně, kolik by měl stát můj dárek, a ta částka byla skoro jako můj důchod!
Nikdy bych si nepomyslela, že si mě děti takhle podají, ale nešla jsem tam. Prostě na to nemám. Smířila jsem se s tím, že tohohle vnuka ani syna už v životě nebudu mít, protože chlap, který by si nechal od manželky vyhrožovat vlastníma dětma, nemůže být můj. Ať si žijou po svém.
A víš co, ještě si detailně promyslím, co s bytem. Aby se nestalo, že i po mé smrti z něj ta jejich vyčuraná rodinka něco urve!
