Můj syn není rozvedený, bydlí se svou přítelkyní, ale nemá absolutně žádné slovo v domácnosti. Kdykoli se stavím na návštěvu, moje snacha mě už ve dveřích nutí slíbit, kolik peněz přinesu, jinak prý vnoučka ani neuvidím.
Vzali se před dvěma lety. Tahle slečna mi nikdy k srdci nepřirostla. Oči jako lasička a ruce má jako drapáky. Sotva si odnesla svatbu s občankou vyměněnou, hned začala pokukovat po mém trojitém bytě, že bychom půlku měli prodat a půlku dát jim, protože prý jaký je to chlap, když nemá vlastní byt.
Pohádali jsme se kvůli tomu pěkně. Jednak mám ještě dceru, jednak sakra proč bych měla prodávat byt kvůli její rodině? Děti mají vzdělání, základ do života, a zbytek ať si vydobudou samy vždyť ani mně ani manželovi nic nespadlo do klína.
Moje dcera je zatím svobodná, maká a platí hypotéku, chvilku u mě bydlela a svůj byt pronajímala, aby to líp utáhla. Teď už bydlí sama. Zato můj syn je hotové máslo. Nic nepotřebuje, vše odkýve ženě. K nám se vrátit nechce, že prý je u nás cizí, a paní samozřejmě taky nesouhlasí pronájem prý není žádný život.
No, abych byla upřímná, představa společného bydlení mě netěšila, ale pro první splátku bych to přežila. Nicméně prodávat, nebo dokonce darovat jim byt? Ani náhodou. Až tu nebudu, podělí si děti byt napůl a ať si poradí.
Tohle jsem také snachovi řekla dost jasně. A víte co mi odpověděla? Maminko, není vám hanba bydlet sama v třípokojáku? Drzost! Žádala jsem syna, ať ji zkrotí, ale mumlal jen něco nesrozumitelného.
Nevím, po kom to dítě je. Já, můj manžel, sestra všichni jsme jak beton, ale syn je jak medúza. Vlastně mě překvapilo, že se oženil, spíš jeho žena byla natěšená, tak ho lapila.
Od té doby, co jsme se chytily kvůli bytu, se se snachou vůbec nevídáme. Syn jen občas zavolá, ale nikdy nepřijde, doma ho prý nesmí. Dozvěděla jsem se jen telefonem, že budu babičkou. První vnouče, to jsem byla dojatá! Chtěla jsem udělat smírčí gesto koupila jsem dárek, dort a vyrazila k nim. Jenže snacha se prokecla, že její vnouče bude narozené v cizím bytě jako nějaký bezdomovec a zase začala mlít o bytě.
Smíření tedy nevyšlo. Nebylo mi po chuti dohadovat se s těhotnou, tak jsem se sebrala a šla. Jestli je někdo blb, je to většinou bohužel napořád. Tak jsem je neviděla až do konce těhotenství. Sama jsem měla zdraví v čudu, lítala jsem po doktorech. O tom, že porodila, mi dal syn vědět až po týdnu.
Pozvala mě na návštěvu, no spíš spíš se rychle v hovoru ujala slova snacha a oznámila, že místo dárku mám přinést peníze. Nedohadovala jsem se, přece jen vnouče se nerodí každý den. Sáhla jsem do úspor, deset tisíc korun není zas tak málo, ale co už, je to přece rodina.
Snacha strčila nos do obálky hned u dveří, zakřenila se a bylo vidět, že deset tisíc pro ni nejsou peníze. Ale že bych jí měla něco slyšet, to ne. Jen ten výraz! Vnuk se povedl, pěkný kluk, nos má po tátovi. Nezdržela jsem se dlouho, oni už mě znovu nepozvali. Já se jim nevnucovala, koneckonců s mimčem je to vždy zvláštní období, člověk si zvyká. Ale po třech měsících mi bylo jasné, že se neozvou, tak jsem nakonec zavolala synovi a poprosila, jestli bych nemohla přijít.
Koupila jsem něco pro vnoučka a perník ke kávě, vyrazila jsem na návštěvu. Snacha mě přivítala, dárky převzala, zadívala se na mě jak na obtížný hmyz a řekla dost ostře:
Tedy doufala jsem, že tentokrát už to pochopíte. Nechceme žádné dárky, ale peníze pro dítě.
Jako že pokaždé, když chci vidět vnouka, mám donést obálku?
A co myslíte? Kvůli vám žijeme v nájmu a manžel všechno táhne sám. Pro vnuka jste neudělala vůbec nic, tak aspoň zaplaťte na jeho výchovu.
Rozbolela mě zlostí hlava až v zátylku! Syn seděl s vnoučkem na gauči a ani nepípnul.
Naštvaná jsem se otočila a odešla. Nebudu se vnucovat a ještě si platit za kontakt s vlastním vnukem! No kde to jsme, v Česku nebo v rozvojové zemi?
Rok jsme spolu nepromluvili ani slovo. Oni nevolají, já také ne. Před týdnem se konečně syn ozval, připomněl, že má vnouček narozeniny, prý můžu dorazit jen nezapomeň na pořádný dárek. Snacha hned běžela k telefonu a zavelela, kolik bych měla přinést, se sumou jak můj celý měsíční plat.
Nešla jsem, kam bych na ty peníze vzala. Musím si přiznat, že o vnoučka jsem vlastně takhle přišla. Ale o syna taky kdyby to byl skutečný chlap, nedovolil by ženě, aby mě vydírala vnoučetem. Ať si v tom svém bazénku klidně plavou sami. Já nehodlám pokaždé platit jen za to, že uvidím svoje vnouče.
A teď přemýšlím, co ještě s tím bytem vymyslet, aby mi po smrti z něj nezůstaly synovi a jeho hamižné slečně už ani klíčky od sklepa.
