Jitka seděla na kraji nemocniční postele, její oči unaveně pozorovaly šedé stěny pokoje v pražské nemocnici. Vzdálený ruch trams přes okno připomínal, že život venku pokračuje dál, zatímco její svět se zastavil. Celý život byla silná opustila nepoctivého manžela, který ji zradil s kolegyní, a rozhodla se sama vychovávat čtyři děti. Nikdy už k sobě žádného muže nepustila tolik ublížená, tolik hrdá. Diplom z gastronomie, certifikáty ze škol vždy pečlivá a vzdělaná. Pracovala v kavárnách po celých Čechách, servírovala koláče v Brně, učila pečivo ve Zlíně, smažila řízky v Olomouci.
Dětem koupila vše, co jim očima padlo boty na hory, knihy, oblečení. Byli vděční, ale vždy chtěli víc; nová kola, lepší mobily, značkové bundy. Teď, dospělí, mají svoje rodiny, své povinnosti, ale Jitka jim pořád posílá peníze. Má důchod sotva devět tisíc korun, ale stále pracuje, protože věří, že pomáhat dětem je smyslem jejího života. Ve sklepní pizzerii v Žižkově tiskne těsto, má ruce plné řezů, ale je to její vlastní cesta.
Jednoho zimního rána ji skolila chřipka. Pár dní horečky, pak kašel, až těžká zápal plic. Zamířila na neschopenku, peníze jí valem mizely. Přátelé z vedlejšího domu jí nosili jídlo, platili i účty za léky. Ale děti? Volaly jen když přestala posílat peníze. Jak se máš, mamko? Brzy se uzdrav! A tím to končilo. Nikdo se neptal, zda má na nájem, zda potřebuje pomoc. Když je prosila, aby ji navštívili, odmítli. Práce, rodina, nikdy nemají čas pro vlastní mámu.
Jitka se cítila uražená. Celý život obětovala pro jejich štěstí, pro jejich budoucnost. Teď, když potřebovala lásku a zájem, přišla jen tichá ignorace. Strávila měsíc v nemocnici ošetřovatelka Petra vyřídila za ni všechny platby, vyřídila papíry na pojišťovnu. Jen díky ní mohla odejít a srdečně poděkovat za péči. Děti po celou dobu nezavolaly; snad jim někdo řekl, že máma už je v pořádku.
Teprve když se vrátila ze státní nemocnice domů, připomněli si ji. Volali, ptali se krátce na zdraví, a rychle přešli k důvodu: každý z nich chtěl peníze. Ne obyčejně, ale určité částky a přesné termíny, kdy má peníze převést na jejich účty. Čtyři děti, stejný scénář. Bylo jim jedno, kde má Jitka peníze, neptali se, zda už zase pracuje. Důležité byly jejich potřeby.
Jitka byla v šoku, smutná, zklamaná. Ještě stále plakala nad tím, jak ji děti opustily. Možná to byla její chyba dala jim vše a zapomněla na sebe. Když celý život žiješ jen pro druhé, doufáš alespoň v trochu vděčnosti, malou odměnu. Teď už věděla, že neměla stavět jejich životy před svůj vlastní. Myslela si, že ve stáří bude mít kolem sebe lásku, a místo toho je sama. Změnit už nemůže nic na prázdnotu svého bytu i srdce bude muset vždycky hledět sama.
