Byly mi teprve tři roky, když jsme zůstali s tátou sami. Máma mě neviděla vyrůstat rozhodla se odejít s jiným mužem a rodinu opustila. Táta už nikdy nehledal jinou ženu, celý svůj život zasvětil mé výchově. Rostli jsme spolu v našem velkém domě na Vysočině; pro něj jsem byl celý svět.
Jak jsem dospěl, dostal jsem slušné vzdělání, oženil se s Blankou a nastal čas rozhodnout, kde budeme žít. Táta měl prostorný dům na vesnici, kde by bylo dost místa pro všechny, ale já i Blanka jsme pracovali v Brně a dojíždění by pro nás bylo úmorné. Táta navrhl, abychom dům prodali a společně koupili menší byt ve městě. Poslechl jsem ho a začali jsme žít všichni tři pohromadě v útulném dvoupokojovém bytě.
Brzy se nám narodil syn Matěj a táta nám s jeho péčí neuvěřitelně pomáhal. Zatímco já byl v práci, Blanka se starala o domácnost, a náš malý rodinný koloběh běžel v harmonii. Ale jednou přišla zpráva, která všechno změnila Blanka znovu otěhotněla.
Myšlenka dalšího dítěte v malém bytě ve mně vzbuzovala obavy. Vzal jsem si druhou práci, snažil se najít cesty, jak přinést domů víc peněz, a přemýšlel, kde bychom mohli získat větší prostor na bydlení. Jednoho večera, když jsem se vracel z práce, všiml jsem si, že rodina sedí u stolu, ale táta nikde. Okamžitě mě přepadl strach, že se něco stalo. Blanka mi řekla, že šel ven na procházku. Jak se však stmívalo a táta se nevracel, rostla ve mně úzkost a pocit viny.
Nakonec jsem se dozvěděl, že se s Blankou pohádali. Těhotenské hormony s ní házely, ale zdálo se, že malý byt je nám všem těsný a příchod dalšího dítěte ještě víc zvyšuje napětí. Blanka v hádce pronesla, že už je tu navíc. Jakmile jsem to uslyšel, vzplanul ve mně hněv. Sebral jsem klíče a projížděl autem brněnské ulice, dokud jsem tátu nenašel na lavičce v parku seděl tam schýlený, tvář uplakanou, pohled ztracený. Nikdy jsem ho neviděl tak zlomeného. Srdce mi málem puklo.
Padl jsem na kolena a líbal mu ruce: Tati, odpusť mi. Promiň i Blance, nevěděla, co říká. Po hodině jsme se konečně vrátili domů. Táta se zavřel do pokoje a celý večer jsme ho neslyšeli.
V tu chvíli jsem si s Blankou vážně promluvil. Jasně jsem jí řekl, že pokud se něco podobného ještě stane, bude muset i přes těhotenství odejít, abychom zachovali klid a pohodu v rodině. Dobro a pokoj našeho společného života byly nade vše a odpovědnost vůči všem, i mému otci, byla pro mě svatá.
