Moje žena, Klára, spala vedle mě na posteli z dubového dřeva. Všechno bylo ponořené do modravého přítmí. Domem se pomalu šířily zvuky starého topení. Najednou mi na mobilu zacinkala notifikace z Facebooku, která se mihla jako stín přes mou mysl. Cizí žena, jakési jméno ze vzpomínekLucie Vávrovámě žadonila o přidání do přátel.
Stiskl jsem zelené tlačítko a poslal jsem jí zprávu: “Známe se?”
Odpověděla snově: “Slyšela jsem, že ses oženil, ale stále tě miluji.”
Její profilová fotografie byla ostře krásná, což působilo téměř nereálně, až se mi zdálo, že její oči září z obrazovky jako modré paprsky z Moravy.
Zavřel jsem chat a podíval se na Kláru, která spala klidně po dlouhém dni v práci. Její dech se mísil s rytmem noční Prahy, která tikala za oknem.
Pomyslel jsem na to, jak se musela vzdálit od domu v Olomouci, kde byla obklopena rodinou nepřetržitě, kde její maminka vždy byla připravena podat jí svou náruč, když byla smutná, kde jí sestra špitala vtipy a bratr se smál v koutě. Otec jí nosil z melancholických ulic čokoládu, vždy když se jí zachtělo. Nyní mi důvěřuje ve městě, kde prodávala první rohlíky a dnes, v nové bytě, vedle mě, spí jako pradávná princezna.
Tyto myšlenky pluly mnou jako Vltava mlhou, až jsem popadl mobil a stiskl “Blokovat”Lucie zmizela z mého snu.
Otočil jsem se k Kláře, vklouzl do přikrývky, a pomalu jsem zapadl do jejího tichého světa, kde byl každý náš společný moment jako kouzlo za deset korun.
Jsem muž, ne dítě. Složil jsem před Klárou slib, který se v mém srdci proměnil v kámen. Budu její oporou na vždy. Budu bojovat za to, aby naše rodina nikdy nezmizela v labyrintu snů. Nikdy nezradím, nikdy neporuším to, co jsme si slíbili mezi kapkami deště v Českém ráji.
