Objednáme fialovou tapetu, řekl manžel Evě. Nevíš, že ta vůbec nesedí k barvě podlahy? Lepší by byla béžová… Moje maminka nemá béžovou ráda, to víš, ne? Zato tvoje maminka má ráda věci zadarmo, odpověděla Eva.
Jednou tchyně jen tak naznačila, že by bylo hezké jí přemalovat byt. Eva mlčela. Ale manželovi se ten nápad zalíbil. Vždyť je to jeho máma. Eva byla proti, ovšem slova nenašla.
Ona přece vůbec není za to zodpovědná. Pokud to musí udělat on, ať to dělá on. Jenže tchyně hned dala jasně najevo, že ji zajímají jen výsledky. Žádné děkuji. Jen celý seznam přání. Evo, to není žádná práce zadarmo, to je rekonstrukce od mého syna, ujišťoval ji Martin. Samozřejmě že je.
Samozřejmě že je. Tchyně má ráda všechno, co nic nestojí. Proto to Davidovi pořád připomínala. Jestli se jí něco nelíbilo, hned to předělali. Eva měla pravdu. Rekonstrukce byla konečně hotová a tchyně se vrátila. Rozhlédla se bytem a řekla:
To nevypadá vůbec dobře. Tapeta není podle mých představ. Kuchyně je špatná. A co ty skříňky? Všechno je tak špatně udělané, že na to ani nenacházím slova. Nejradši bych vás zažalovala. A koho asi? Vlastního syna, který to všechno platil? Neblázni, Evo. To byl jen vtip.
Moje maminka určitě neměla svůj den. Opravdu čekala luxusní rekonstrukci, dostala ale obyčejnou. Všechno je nové, pěkné, ale ne tak drahé, jak si asi představovala. Proto se jí to nelíbilo. Martin a Eva nejsou tak bohatí, aby mohli platit zlaté kliky. Udělali, co bylo v jejich silách, ale ani děkuji neslyšeli. Evo, myslím, že mamince se naše rekonstrukce nelíbí, svěřil se Martin. Samozřejmě že ne! Tvojí mamince se někdy něco líbí? Asi chtěla něco víc… No a co má být? Tolik peněz nemáme. A půjčit si?, ozvala se tchyně.
Evě bylo jasné, že to říká jen pro efekt. Kvůli mamince by snad i nějakou půjčku zařídila. A včas splatila. Možná by přidala i nějakou korunu. Eva si ale řekla, že to už je moc. Ale Martin ji předběhl: Mami, jaké půjčky? Víš, co si o nich myslím. Zvlášť kvůli opravě. Je to vkusné, dobře udělané. Co ještě chceš? Aspoň tu kuchyni bychom mohli předělat. A maminka odešla. Martine, myslím, že už úplně ztratila soudnost, řekla Eva. Evo, víš přece, jaká umí být protivná.
V železářství bylo lidí jak na Václaváku. Eva měla v ruce nový ubrus, Martin hromadu instalačních věcí. Vypadalo to, že nic nekupují, ale nakonec částka naskočila pořádná. Asi se to nikdy neskončí.
Najednou Eva znehybněla. Říkal jsi, že už nemáme na opravy. Máš pravdu, musel jsem si zase půjčit. Mám toho dost! odsekla Eva a vrátila ubrus na regál. Kdo chce, ať si ho koupí. Už jsme pro tvojí maminku udělali dost. Půjčuješ kvůli ní? To už je moc! A hlavně se se mnou nehádej! zamířila ke dveřím. Martin šel za ní. I když je to jeho mamka, asi už toho bylo vážně dost.
