S manželem jsme z toho byli úplně paf, když nám naše dcera Libuše oznámila, že se bude vdávat. Měla přece teprve osmnáct! Nepomohly žádné přesvědčovací taktiky, Libuška zkrátka odmítala změnit názor.
Moje tchyně si ji samozřejmě hned vzala na kobereček:
Vnučko, nejsi náhodou v jiném stavu?
Ne, babi, tak zle ještě není.
Libuščin snoubenec byl jen o dva roky starší. Probrali jsme to s jeho rodiči a domluvili se, že svatbu uděláme u nás doma. Libuše z toho teda dvakrát nadšená nebyla.
To je přece taková vesnická tradice! Chci něco moderního!
Do noci se vedly ostré debaty. Nakonec jsme souhlasili: svatební hostina bude v restauraci. Samozřejmě Libuše vybrala tu nejdražší variantu, která tam byla. Ani nám, ani rodičům ženicha to moc radost neudělalo.
A od Libuše se ozvalo:
Svatba je přece jen jednou za život!
A bylo vymalováno. Vzali jsme si půjčku. Rodiče ženicha rovněž. Samozřejmě chtěla Libuše prsten s diamantem, tak jsme i ten pořídili. Spolu s Libuší jsme vybíraly dechberoucí šaty.
Původní plán byl dojet na matriku naším postarším fiatem, ale kdepak Libuše to zavrhla.
No to snad ne, vždyť to je ostuda! Chci jeep!
Manžel se snažil vysvětlit, že jeep je pekelně drahý.
Já prostě musím!
Jasně, pronajali jsme tedy jeep. Když přišel den D, byli jsme už všichni na pokraji sil psychicky i fyzicky. Svatba nás stála majlant. A za půl roku? Libuše se rozvedla.
Prostě ji nebavilo být vdanou paní. Manželovi pořád něco vyčítala.
Vzpomněla jsem si, jak jsem se vdávala já. Měla jsem hezký top a sukni, ženich na mě čekal na úřadě s kytičkou v ruce. Jsme spolu dvacet let, máme dítě žádná pompézní svatba rodinné štěstí nezaručí.
Nejsem žádná nepřítelkyně svateb, ale všeho s mírou. Doufám, že příště bude naše Libuška opatrnější a hlavně nenáročnější.
