Já a můj manžel jsme byli vždy slušná rodina. Bylo to naše první manželství, žili jsme spolu pětadvacet let. Nikdy jsme se před naší dcerou nehádali, ukazovali jsme si vzájemnou lásku i pozornost. V zásadě jsme měli šťastné manželství. Doufala jsem, že když vyrůstá v harmonické rodině, vezme si z nás příklad a bude jednou šťastná ve vlastní rodině. Vždyť se říká, že děti se učí od svých rodičů.
Jenže právě zde nastal zlom. Naše dcera se dosud nevdala, ale má přítele. Před dvěma lety zemřela moje maminka a zanechala po sobě byt v Brně. Spolu s manželem jsme se rozhodli byt dceři předat. Nyní nám dcera oznámila, že s přítelem v tom bytě už nějakou dobu bydlí.
Její osobní život nás nijak neuráží. Jenže ten její přítel je opravdu děsivý případ. Nic doma nepomůže, žádné chlapské práce na něj nejsou. Jakmile se něco pokazí třeba kapající kohoutek nebo je třeba vyměnit žárovku dcera okamžitě volá svému otci. Kolikrát jsme se jí ptali, proč to přítel neudělá buď mlčí, nebo jen slíbí, že prý s tím brzy začne.
Nedávno jsme se také dozvěděli, že přítel je bez práce. To znamená, že nepřináší domů žádné peníze a naše dcera tahá vše sama. Má dokonce dvě zaměstnání, jen aby je oba uživila. Nemyslím, že by na ní její přítel měl opravdový zájem.
Řekla jsem jí, že dělá chybu v životní volbě. Ale jí je to jedno. Myslí si, že se přítel změní a vše bude dobré. Ona ho miluje. A já miluji svoji dceru a bolí mě srdce.
