9. dubna
Nikdy bych nevěřil, že mě může moje budoucí tchyně přivést do varu kvůli obyčejným dotazům na svatební šaty. Dokud jsem se nevrátil domů a nezjistil, že moje vysněné šaty za 68 000 korun jsou pryč! Ukázalo se, že Lenka má budoucí tchyně si je tajně zkusila, nenávratně je poškodilaa odmítala za ně zaplatit. Byl jsem zoufalý a rozzlobený, ale naštěstí jsem měl v rukávu skrytou zbraň, která úplně změnila hru.
Měl jsem z toho špatný pocit už v době, kdy Lenka pořád dokola řešila moje svatební šaty. Psala mi téměř každý den: Už sis vybrala šaty? nebo Vyber si, prosím, něco slušivého, miláčku. Nechceš přece vypadat jak ubrus.
Ať jsem ji na nákupy zvala kdy chtěla, vždycky přišla výmluva. Promiň, bolí mě hlava, nebo, Jsem tento víkend moc zaneprázdněná. I moje máma si toho všimla.
Zvláštní, jak se do toho motá, když ani nechodí nakupovat, kroutila hlavou, když jsme procházely už třetí svatební salon.
Jen jsem pokrčil rameny. Soustředil jsem se na radost z hledání dokonalých šatů, na ten slavný okamžik. S mámou jsme objevili nádherné šaty splývavé, s jemnou krajkou a elegantní výšivkou. Jak jsem je oblékl, cítil jsem, že přesně tohle je ono.
Maminka měla slzy v očích: Tondo, to je přesně ona.
Cenovka ukázala 68 000 Kč víc, než jsem zamýšlel utratit , ale zaplatil jsem. Když mě maminka fotila ze všech stran, připadal jsem si konečně jako opravdový ženich.
Hned po návratu domů jsem psal Lence, že už mám hotovo, že jsem našel perfektní svatební šaty. Reakce byla blesková. Měla jsem je prý okamžitě přinést, protože je chce vidět. Odpověděl jsem: Omlouvám se, Lenko, chci, aby zůstaly bezpečně doma až do svatby. Pošlu Ti fotky.
Fotky nechci! Přines šaty! odvětila odměřeně. Držel jsem se a stále odmítal. Nakonec to vzdala.
Asi za dva týdny jsem byl u mamky domlouvat svatební hostinu. Po návratu byl v bytě zvláštní klid žádná Veroničina kabelka, ani boty u dveří. Verčo? volal jsem, při tom jsem odkládal klíče. Ticho.
Šel jsem rovnou do ložnice a tam mi zatrnulo. Moje svatební šaty visící na šatních dveřích prostě zmizely. Okamžitě mi došlo, co se stalo.
Roztřesenýma rukama jsem vyťukal číslo Veroniky:
Vzalas moje šaty k mámě, že jo? vystřelil jsem nasupeně.
Jen se na ně chtěla podívat… ty jsi nebyl doma a…
Uťal jsem ji: Okamžitě je vrať!
Do půl hodiny byla zpět. Její provinilý výraz mluvil za vše. Sáhl jsem do tašky a vyndal šaty. Byly roztažené, krajka roztržená, zip nakřivo, dráty na korzetu zohýbané. Zhluboka jsem se nadechl, abych něco neprovedl.
Co jste s tím dělaly? vyšlo ze mě sotva slyšitelně.
Asi byly špatně ušité. Možná praskly hned, když je máma chtěla vybalit?
To těžko! zvýšil jsem hlas. Vy jste je prostě musely zkoušet, že jo?! Jak jsi mohla, Veroniko?!
Zvedl jsem telefon a volal Lence, dal jsem hovor na hlasitý odposlech. Lenko, zničila jste mi šaty! Jsem v šoku roztržená krajka, zip v háji… Vy a Veronika mi dlužíte 68 000 korun!
Veronika zrudla. Lenka se začala smát: Já vím přesně, jak zip spravit!
To nestačí! Ten zip není to nejhorší, poškozená je i látka. To už nikdy nebude jako nové! Musíte mi je prostě uhradit.
Lenka byla ledovější než vánice na Sněžce: Nedělej z toho tragédii! Vyřešíme to!
Otočil jsem se na Veroniku, ale ta mlčela. Odejít nešlo, měl jsem potřebu si pořádně vyplakat oči. Dva dny jsem nemluvil s nikým, až mi u dveří zazvonila její sestra Klára. Zapřísáhla mě, že tam byla u toho, jak Lenka šaty natahovala přes boky a smála se svému odrazu v zrcadle. Klára ji napomínala, ale marně. Ukázala mi fotky, které při té scéně tajně pořídila.
Díky nim tě bude muset odškodnit, šeptla.
Obě jsme věděly, co máme dělat. Druhý den jsem napsal Lence ultimátum pokud nezaplatí škodu, zveřejním fotografie.
Lenka se jen vysmála: Ty bys to nikdy neudělal, Timoteji. Pomysli na rodinu.
Podíval jsem se jí pevně do očí: Jen to zkus.
Té noci jsem s rozechvělýma rukama publikoval na Facebooku všechny ty fotky i snímky poničených šatů, připsal jsem krátký příběh o tom, jak mi budoucí tchyně zničila sen, a teď nechce přiznat zodpovědnost.
Druhý den ráno, červená jako rak, Lenka vrazila do bytu. To okamžitě stáhneš! Víš, co si o mně všichni myslí?!
Za to si můžeš sama, Lenko.
Veronika jen stála a mlčela.
Konečně jsem pochopil, že tohle už dál snášet nebudu. Sundal jsem snubní prsten a položil ho na stůl. Když se za mě neumíš postavit a tvoje rodina mě nerespektuje, žádná svatba nebude. Zasloužím si víc.
Lenka zůstala oněmělá, Verča sklopila hlavu. Požádal jsem obě, aby odešly a poprvé za dva roky jsem se cítil svobodný.
Dnes vím, že určité lidi nezměníte ani kvůli lásce. Respekt a podpora mají v partnerství cenu zlata. Nikdy už nenechám nikoho, aby pod svícením rodiny šlapal po mých snech.
