Bylo to už dávno, kdy Eliška byla v posledním ročníku vysoké školy a zjistila, že je těhotná. Svému příteli, Martinovi, to neřekla hned; dozvěděl se to až ve chvíli, kdy už byla v pátém měsíci.
Proč jsi mlčela? Vždyť víš, že jsem vždycky říkal, že bychom měli mít děti, až dostudujeme a postavíme se na vlastní nohy, vyčítal jí Martin.
To je v pořádku, já jsem stejně vždy cítila, že studium není nic pro mě. Vždycky jsem chtěla velkou rodinu, odpověděla klidně Eliška.
Martin se rozčílil natolik, že po ní hodil knihu, kterou zrovna držel v ruce. Eliška pokračovala: Zvládneme to. Budeme bydlet v bytě po tvojí babičce a ona nám pomůže s hlídáním dětí. A časem jich určitě ještě pár budeme mít. Ale napřed svatba čím dřív, tím líp!
Slyšíš se vůbec? rozkřikl se Martin. Celou dobu jsi jen hrála hodnou holku. Potom začal házet svoje věci do starého kufru.
Proč mě chceš opustit? Musíš si mě vzít! Když odejdeš, zesměšním tě před celou fakultou! křičela Eliška.
Martin jen zavrtěl hlavou: Nebudu s tebou bydlit v tomhle bytě. Zůstaň si tu měsíc sama, pak dělej, co chceš! Až se dítě narodí, uděláme test a já ti budu podle zákona platit alimenty!
Uplynulo deset let.
Martin mezitím pracoval v kanceláři v Praze. Jeho vedoucí zeptal: Martine, mluvíš někdy se svým synem?
Nemluvím vlastně ho ani pořádně neznám, přiznal Martin.
Rozhodl se potom studentům odvyprávět, jak byl kdysi obelstěn dívkou.
Takže jsi ji nechal samotnou s dítětem? zeptal se někdo.
Nenechal! Posílal jsem jí peníze, obhajoval se Martin.
Ona ale říká, že jsi jí dal sotva pár korun, namítl další.
A dokonce prý jsi někdy i toho kluka uhodil, poznamenal vedoucí.
Martin byl naštvaný, protože Elišku tehdy varoval. Tentokrát, podle svého oficiálního platu, přesně spočítal alimenty a platil je podle předpisů. Nakonec platil méně, než dřív.
Eliška už byla rok vdaná za jiného muže a podle Martinových slov z jejich syna vyrostl pěkně neposedný kluk úplně po mamince.
