MILOVAT S TRPĚLIVOSTÍ, TRPĚT S LÁSKOU Manželství Ivana a Dariny bylo církevně posvěcené. V den svatby, když už svatební průvod dorazil ke kostelu sv. Mikuláše v Praze, rozpoutala se najednou letní bouřka. Odnikud se přiřítila vichřice a bez slitování strhla nevěstě z hlavy závoj. Závoj vystřelil k nebi jako balónek, zatočil se v poryvu větru a nakonec, bezmocný, spadl do špinavé kaluže. Všichni hosté jen vydechli překvapením. Bouřka se náhle utišila. Ivan běžel pro závoj, ale už ho nedokázal zachytit. Bělostný závoj ležel v černé vodě. Rozrušená Darina zavolala na svého ženicha: – Ivánku, nech to být. Ten závoj si už nevezmu! Babičky postávající před chrámem začaly šeptat, že mladým nebude přáno, že je čeká jen bouřlivý život plný těžkostí… V nejbližším květinářství koupili Darině umělou bílou květinu a vpletli ji do účesu. Na nový závoj už nebyl čas. Přeci nelze přijít pozdě na vlastní svatbu! Novomanželé stáli v předsíni chrámu před oltářem, drželi svatební svíce a skládali manželský slib pod korunou. Pro Boha. Ale před tím už podepsali v matrice a měli krásnou svatbu – pro lidi… Po třech letech společného soužití měli dvě děti – dceru Sofii a syna Artura. Žili si tím svým rodinným způsobem, zažívali pohodu… Po deseti letech jednoho dne někdo zazvonil u dveří Ivana a Dariny. Darina byla zvyklá přijímat hosty, přátele i nečekané návštěvy s otevřenou náručí. Každý byl dobře nakrmený, napojený čajem a povzbuzený laskavým slovem. Ale tentokrát to byla návštěva výjimečná – přišla, když Ivan nebyl doma… Darina si nezvanou slečnu okamžitě prohlédla ženskýma očima. Byla dobře stavěná, sympatická, krásná a mladá. – Dobrý den, Darino. Jsem Milena. Jsem budoucí žena… vašeho manžela, představila se návštěva. – To je tedy zajímavé! – podivila se Darina. – A jak dlouho už je Ivan vaším snoubencem? pokračovala Darina zvláštní dialog. – Už delší dobu, ale déle čekat nemůžu. S Ivanem čekáme dítě, oznámila Milena bez skrupulí… – Hm… Jak vystřižené z románu! Manželka – milenka – nemanželské dítě… Slečno, víte, že jsme s Ivanem oddaní na věky věků? Máme spolu děti, snažila se Milenu rozumnět Darina. – O všem vím. Ale nás spojuje láska! Také navždy! Rozumíte? Ale vy se můžete rozvést. Váš muž vám je stejně nevěrný. Zjistila jsem si, že to lze. – Tak to ne, slečno! Důrazně vám nedoporučuji plést se do naší rodiny! My si své věrnosti a lásky vyřešíme bez vás, začala být Darina popuzená, – Sbohem! Slečna jen pokrčila rameny a rychle odešla… Darina zabouchla dveře. „Zjistila si všechno… Jen počkej, Mileno! Na Ivana můžeš zapomenout!“ zuřila Darina. Začala přemítat, že se Ivan poslední dobou mění – k dětem, i ke mně je chladnější. Prý pracovní porady, služební cesty, náhlé záliby v rybaření nebo loveckých výpravách… Všechno to začalo i u Ivana. Ženský instinkt klame málokdy – Darina cítila, že něco není v pořádku. Ale odháněla černé myšlenky – snad si jen něco namlouvá, snad je Ivan nevinný? Večer, když přišel domů, Darina ho pozvala k večeři. Věděla: nejdřív muži naservírovat jídlo, potom řešit vše ostatní. Když Ivan poděkoval za večeři, Darina přešla rovnou k věci: – Ivánku, jsi zamilovaný? – Jsem, odpověděl ostražitě Ivan. – Dnes tu byla tvá… známost. Je to vážné? – Jsem mizera! Bez Mileny nedokážu žít! Zkoušel jsem to skončit, ale nejde to! Prosím, Darino, pusť mě! – Pustím… – Darina věděla, že ho přemlouvat nebo apelovat na děti nemá smysl. Život rozhodne. Ivan odešel za milovanou. Darina jela do kostela, poradit se s knězem. Kněz trpělivě vyslechl její bolest a radil: – Dcero moje, láska je trpělivá, nikdy neselže. Tak stojí v Písmu. Pamatuj. Máš právo na rozvod, protože tvůj muž upadl do hříchu. Můžeš mu ale odpustit, modlit se a čekat jeho návrat. Za dva měsíce Darina zjistila, že čeká dítě. Bylo to Ivanovo dítě. Radovala se, brala to jako znamení – Ivan se možná vrátí. Tahle myšlenka jí dávala sílu. Až do narození chlapce Janíka – po česku Honzík. Maminka Dariny jí se vším pomáhala, všechny děti chovala, vychovávala, krmila, učila pohádkám i rozumu. Ivan na Sofii a Artura nezapomínal – dával jim dárky, vozil je k moři, peníze pro Darinu posílal v obálkách. Darina dětem zakázala říkat o narození brášky, ale Sofie to stejně tátovi vyklopila. Ivan si myslel, že si Darina našla nového muže – vůbec netušil, že je malý Honzík jeho vlastní syn… Nová žena Milena mezitím přišla v porodnici o dítě – narodila mrtvou holčičku. Druhé těhotenství skončilo potratem. Ivan Milenu utěšoval, co mohl, jezdil pro ovoce, nakládané okurky i „dobrý“ křídu, o kterou měla těhotná Milena chuť. Ale neštěstí stíhalo jedno druhé… Začal k Darině chodit její bývalý spolužák Václav, kterého považovala spíš za přítele než za muže, ale pro něj bylo štěstím být blízko Dariny a jejích dětí… Mezitím Milena porodila krásnou dcerku Boženku – požehnaná dívka. Milena s láskou pečovala o dítě a zpětně si vzpomněla na rozhovor s Darinou – ukradené štěstí je vždycky hořké… Uteklo pět let. Děti vyrostly, dospělí ještě víc dospěli. Milena závažně onemocněla… Přes veškerou péči mužů a rodiny jí lékaři propustili a posílali domů dožít… Milena požádala Ivana: – Odvez mě prosím k tvé první ženě… Ivan, ač překvapen, prosbě neodporoval. Když Darina otevřela dveře, celá rodina čekala vysvětlení. Milena byla tak slabá, že ji Ivan musel přenést na rukou dovnitř. – Nechte mě s Darinou o samotě, prosím, požádala. Darina přisedla k Mileně: – Odpusť mi, Darino! Přišel na mě trest boží… Prosím, postarej se o Boženku! Darina ji vzala za ruku: – Mileno, Bůh netrestá, to my sami sobě… Boženku neopusť, postaráme se o ni. A ještě něco. Zůstaňte teď chvíli s Ivanem u nás. Dům je velký, místa dost! Uzdravíš se! Nic není nemožné… Pomáhali, pečovali, nakonec Milena pomalu sílila, slunce jí zase hřálo do tváře… Václav si zamiloval Milenu i Boženku. Přijal je za své… Jednou Milena při společném obědě oznámila: – Děkuju vám, Darino i Ivane, že jste mi dali domov, lásku, víru… Ivan měl ještě s Darinou zásadní rozhovor: – Chci být zase s tebou, Darino! Přijmeš mě zpátky? – Ivane, přijmu. Ještě ti budu muset odpouštět já! A co Boženka? O tu se přece společně postaráme! Milena odjela s Václavem i Boženkou. Na rozloučenou řekla: – Ivane, miluj svou Darinu víc než vše! – Buď šťastná, Mileno, odpověděl Ivan…

MILOVAT SNÁŠENÍM, SNÁŠET S LÁSKOU

U Ondřeje a Kláry byl svatební obřad v kostele. V den svatby, když svatební průvod už mířil ke kostelu v centru Plzně, zničehonic přišla letní bouřka. Zvedla se taková smršť, že ženich ani hosté skoro nestihli zareagovat, když to strhlo Kláře z hlavy závoj. Ten jako bílý balonek stoupal k oblakům, lítal ve větru a pak se unaveně snesl přímo do špinavé kaluže na kraji cesty. Hosté jen tiše vydechli údivem. Bouřka se rozplynula tak rychle, jak přišla.

Ondřej tam hned běžel, ale závoj už nestihl zachránit. Klára, celá v rozpacích, zvolala:
Ondro, nesahej na to! Na ten závoj už se nikdy nepodívám!

Babičky, co posedávaly na lavičce před kostelem, si mezi sebou špitaly, že tohle není dobré znamení, že v tom manželství přijde spousta bouří a trápení…

Rychle skočili do samoobsluhy, koupili Kláře umělou bílou kytku a připnuli jí ji do vlasů. Nový závoj nebyl čas shánět, nechtěli přeci přijít pozdě na vlastní svatbu!

Tak tedy ti dva už stáli v předsíni kostela, drželi svatební svíce a slibovali pod oltářem jeden druhému do smrti lásku. Před Bohem. Obřad na úřadě už měli za sebou a veselku také, to kvůli ostatním lidem.

Za tři roky se jim narodily dvě děti dcera Bára a syn Tomáš. Žili v malém bytě na Doubravce, měli svůj rodinný rytmus a žádná velká trápení.

Až za deset let zaklepala na dveře Ondřeje a Kláry neznámá mladá žena.

Klára byla odjakživa pohostinná a hosty vítala jak pozvané, tak i nečekané. Každý si u ní dal domácí bábovku, dostal hrnek čaje a mohli si v klidu popovídat. Ale tahle návštěva byla jiná. Zavolala, když byl Ondřej zrovna v práci.

Klára si ji hned okoukla štíhlá, veselá, krásná mladá blondýnka.
Dobrý den, já jsem Zuzka. Budoucí manželka vašeho muže, představila se ta dívka.

Klára na to: To je ale překvapení!
A jak dlouho už ti můj Ondra nadbíhá?
Dlouho jenže já už nemůžu čekat. Čekáme spolu dítě, oznámila v klidu Zuzka.

Takhle jak z nekonečnýho seriálu manželka, milenka, nemanželské dítě Slečno, víte, že jsme s Ondrou sezdaní v kostele? Máme děti, on má doma rodinu!

Já vím úplně všechno. Jenže my se milujeme! A navždy. Rozveďte se, váš muž u vás není šťastný. Prosím, udělejte to, brebtala Zuzka.

Klára už byla v tu chvíli naštvaná. Slečno, do naší rodiny se nepleťte. My si naše starosti vyřešíme sami. Nashledanou!

Zuzka jen pokrčila rameny, že udělala, co musela, a rychle zmizela. Klára za ní zabouchla dveře a v duchu si říkala: To si teda nemysli, na Ondru ti nedám!

Začala si dávat dohromady, jak v poslední době Ondřej trochu polevil v zájmu o domov a děti. V práci se zdržoval, měl podivné služební cesty, pořád ho chytala posedlost rybařením nebo myslivostí, a to dřív neexistovalo. Vzduch doma byl napjatý a mezi řádky cítila, že se něco děje.

Večer pozvala Ondřeje ke stolu a podávala mu svíčkovou. Věděla, že chlapa nejdřív musíš dobře nakrmit, než se pustíte do debat. Jak dojedli, nedalo jí to:

Ondro, jsi zamilovaný?
Ondřej se zarazil.
Jsem, špitl.
Byla tu tvoje slečna. Je to vážné? zeptala se tiše Klára.
Jsem lump, nemůžu bez Zuzky žít! Zkoušel jsem ji opustit, nejde to Prosím, Klárko, pust mě!
Tak běž, odpověděla Klára, protože věděla, že přes prosby a slzy ničeho nedosáhne. Tak šel Ondřej za Zuzkou.

Klára zajela do katedrály k faráři pro radu. Ve zpovědnici se mu svěřila, a ten jí odpověděl:
Dcero, láska všechno snese, nikdy nepřestává. Máš právo rozvést se, tvůj muž tě podvedl. Ale můžeš i odpustit, modlit se a čekat. Cesty Páně jsou nevyzpytatelné…

Za dva měsíce Klára zjistila, že čeká dítě. Bylo jasné, že je Ondřejovo. Potěšilo ji to, brala to jako znamení osudu. Ondřej časem určitě přijde zpět, přesvědčovala se a s touto nadějí prožila celé těhotenství až do porodu.

Narodil se chlapeček. Klářina maminka navrhla dát mu jméno Honzík po tatínkovi. Třeba se ti tvůj Ondra vrátí, dcero, říkala. Máma Kláry byla pro dceru tou největší oporou a o všechny tři děti se starala s láskou.

Ondřej občas přijel pro Báru a Tomáše, vzal je v létě k Lipnu, přivezl hračky a Kláře poslal peníze v obálce. Ale o malém Honzíkovi neměl tušení. Klára dětem přísně zakázala o bráškovi mluvit, ale děti moc neposlouchají. Bára všechno tatínkovi řekla při návštěvě. Ondřej si myslel, že Klára už má v životě jiného muže vůbec ho nenapadlo, že by to mohl být jeho syn!

Mezitím Zuzka skončila v nemocnici na rizikovém těhotenství. Ondřej za ní nosil ovoce, okurky a hledal po lékárnách křídu, protože Zuzka měla v těle málo vápníku a chutnala jí křída. Jenže nakonec porodila mrtvou holčičku. Druhé těhotenství skončilo potratem. Bylo to pro Zuzku těžké, na děti už nespěchala. Ale osud měl jiný plán.

Ondřej byl pořád s ní, vyčítal si, že za všechno může on. Každý měl své trápení.

Za Klárou zase začal chodit bývalý spolužák Petr. Na vysoké po ní vždycky pokukoval, hned po promoci ji zval na rande a nabízel manželství. Ale Klára si ho jako partnera nikdy neuměla představit: byl trochu suchar, moc žárlil, chyběl mu smysl pro humor a byl mamánkem. Ostatní holky z něj ale byly paf a skoro se o něj rvaly, jenže když přišel Ondřej, Petr šel stranou.

Jednou v dešti potkala Klára Petra v autobusu, ani si ho nevšimla, dokud se neozval:
Klárko, ahoj! Proč jsi tak smutná?

Klára se konečně usmála. Petře, tě neviděla jsem snad sto let! Kde ty ses vzal?

Pozvala ho na návštěvu, Petr cestou koupil víno, ovoce a něco pro děti.

U bábovky jí Klára všechno vyklopila. Byla ráda, že má komu se svěřit. Petr jen poslouchal, přikyvoval, nevnucoval se. Nakonec dostal od Kláry pusu na tvář za to, že byl taková správná vrba.

Ukázalo se, že Petr se nikdy neoženil a neměl děti. Prostě to tak v životě vyšlo.

Začal za Klárou chodit častěji. Dětem nosil sladkosti a Kláře květiny.

Ale Klára na rovinu řekla: Petře, můžeš chodit na návštěvu, ale já čekám do poslední chvíle na Ondřeje. Na city jiné než kamarádské zapomeň.

Petrovi to nevadilo. Aspoň budu mít sestru a neteře, smál se.

Mezitím se na druhý pokus Zuzce a Ondrovi narodila zdravá dcerka. Dali jí jméno Evička. To aby měla blíž k andělům…

Zuzka se úplně ponořila do mateřství, ale často myslela na Kláru. Těžce si nesla pocit, že její štěstí je tak trochu ukradené a že v Klářině domácnosti napáchala bolest.

Po narození Evičky Zuzka naplno pochopila, co způsobila. Chtěla by Kláru obejmout a poprosit za prominutí.

Ondřej Evičku miloval, nosil jí hračky, chodil jí zpívat a koupat ji. Zuzka se rozplývala nad jeho péčí.

Roky začaly plynout, děti rostly a dospělí stárli.

Uběhlo pět let. Všechny děti už byly větší a dospělí zase o něco moudřejší.

Zuzka onemocněla, bylo jí teprve třicet. Ondřej nevěděl, kam dřív skočit nemocnice, doktoři, drahé léky… Zuzka byla na konci sil. Umírala.

Ondřej byl u ní dnem i nocí, snažil se, jak mohl, ale viděl, jak Zuzka den ode dne slábne. Když se rozhodli, že z nemocnice už má jít domů, Zuzka ho chytla za ruku a slabě zašeptala:

Ondro, vezmi mě k tvojí první ženě. Prosím.

Ondřej byl překvapený, ale splnil jí přání.

Klára už věděla, k čemu došlo dcera Bára jí pověděla všechno, protože pořád chodila k tátovi. Klára tedy neodmítla, když Ondřej zavolal.

Ondřej přinesl nemocnou Zuzku do bytu v Plzni a položil ji opatrně do postele v obýváku.

Celá rodina byla na místě, čekali, co přijde.

Zuzka šeptla Kláře, aby s ní zůstala sama. Ostatní odešli.

Klára si Zuzku podezřívavě prohlédla. Vypadala opravdu špatně. Pak si sedla k ní.

Kláro, promiň mi! Tohle je boží trest, já vím. Mám na tebe jednu prosbu. Vem si Evičku k sobě. Kromě Ondřeje mám na světě už jen tebe. Slib mi, že s Ondrou Evičku vychováte, štkala Zuzka.

Klára ji jemně chytla za ruku. Zuzko, to není trest od Boha, zlo si přinášíme sami. Už dávno jsem ti odpustila. Neboj se o Evičku, postaráme se o ni. A teď tu s Ondrou zůstaňte, domů vás nepustím. Máme velký byt zvládneme to společně. Uvidíš, uzdravíš se!

Celý dům byl jako velká pohádka každý tam měl místo.

S ošetřováním Zuzky nejvíc pomáhal Petr. Trávil s ní celé dny, povídal si s ní a tím ji držel při životě. Nakonec si ani nevšiml, jak Zuzku začal mít moc rád. Evičku zbožňoval, říkal jí malá sedmikráska. Evička byla opravdu kouzelná.

Zuzka si začala přát žít. Klára jí dala naději, vdechla jí duši. Zuzka se jí chytila a nepouštěla.

Uplynulo půl roku bolení a útrap, ale Zuzka se postupně uzdravila.

Dostala se na procházku, tvářila se k sluníčku, povídala si sama pro sebe… Život se do ní pomalu vracel.

Cítila k Petrovi vděčnost a brzy i něco víc. Ondřej sice zůstal v jejím srdci, ale byl ženatý. Petr přijal jak ji, tak její dcerku. Rodiny jsou různé, někdy stačí láska jednoho na všechny. Zuzka věřila, že s Petrem budou šťastní. Hlavně, aby byla zdravá.

Jednoho dne při obědě se Zuzka se všemi rozloučila:
Klárko, Ondro, odcházíme s Petrem a Evičkou. Díky za střechu nad hlavou, za starost a za veškerou lásku, kterou jsem vůbec nečekala. Nikdy jsem nezažila něco takového. Děkuju vám ze srdce.

Ondřej s Klárou si vyměnili pohled.

Ondřej už dřív řekl Kláře:
Klárko, chci být s tebou, ať to dopadne jakkoliv. Co jsi pro mě udělala, na to nikdy nezapomenu. Odpustíš mi?

Klára objala svého navrátivšího se manžela: Ještě tě budu prosit za odpuštění já! Život tě naučí, co musíš znát a přijmout.

A co s malou Evičkou? ptala se Klára.

Evička je má dcera a nikdy se jí nevzdám. Můj dům jí bude vždycky otevřený, řekl Ondřej rázně.

Petr, Zuzka a Evička se začali stěhovat.

Na prahu si Zuzka pozvala Ondřeje k sobě:
Ondro, miluj svoji Kláru víc než svůj život. Nezraňuj ji. Na tebe nikdy nezapomenu, ale já teď patřím jinam Buď šťastný.

Ondřej jen šeptl: Zuzko, měj se krásně

Takový je život. Někdy je třeba milovat snášením a snášet s láskou. Vše se přece může časem napravit.