Tři roky poté, lítost pálí jako mráz za krkem…
Blanka zaječela na svou snachu: Vezmi si to dítě a odejdi. Není to naše dítě. A Tomáš ti tak věřil! Jediné, co Hana udělala, bylo, že objala svého chlapečka a rozvzlykala se. Blanka celou dobu těhotenství opakovala, že by snacha nemohla čekat dítě jejího syna. Tomáš zůstal mamánkem, jeho život byl v moci matky. Ani svatba na tom nic nezměnila. Hana už nemohla nic udělat, nezbylo jí než dívat se na svého manžela očima plnými slz.
Tomáši, proč mamince dovoluješ, aby se ke mně chovala takhle? Co jsem udělala špatně?
Prosím tě, Haničko, vydrž. Je to prostě máma!
Ale poslední kapka byla, když jí tchyně pověděla, že chlapeček není jejich. Tehdy Hana prostě sbalila všechno, malého synka, pár hraček, a odešla zpět k rodičům. Nejtěžší však nebylo samotné balení nejvíc ji zlomilo, že Tomáš se ani nepokusil ji zastavit.
Blanka měla pocit vítězství. Konečně bude všechno jako dřív. Vždyť si vzpomínala na ty tiché večery, kdy se Tomáš vrátil domů z práce, sedli si k večeři, popíjeli čaj a povídali si.
Jenže jednoho dne, když se noc zahalila mlhou a v uších začalo burácet ticho, stalo se něco nepředstavitelného. Tomáš se pozdě večer vracel domů a v jedné z těch pražských uliček na něj vyskočil nějaký podivín. Omráčil ho, obral o peněženku, ale Tomáš už se nikdy neprobudil… Blanka se skoro zbláznila. Každý večer procházela jeho pokoj, dotýkala se jeho věcí, slzy kanuly na jeho polštář…
A Hana? Té se začalo dařit. Vesele pospíchala do školky pro syna, v práci povýšená, doma na ni čekala večeře připravená jejím milovaným mužem. Chlapec jí přinášel radost vždyť už v tak mladém věku měl samé pochvaly. Jednoho dne Hana spatřila Blanku a skoro se lekla, jak moc ji život zlomil. Jako by v ní zůstalo jen málo, co kdysi bývala.
Ach, to je Tomáš. Tak ano, Tomáš… šeptala mezi vzlyky. Odpusť mi. Rozbila jsem nejen tvou rodinu, ale i svou. Jsem nejhorší člověk na světě…
Hana jí byla najednou líto. A tak čas od času dovolí bývalé tchyni, aby se viděla s vnukem.
