Mezi pravdou a snem
Jarmila se zachumlala do měkké vlněné deky. Ticho jejího bytu v Brně bylo podivně hutné pod ním šuměly zvuky, které možná ani nepatřily do tohoto světa. Za oknem se snášely sněhové vločky a dopadaly na parapet, kde se skládaly v podivných tvarech, tak odlišných od běžného sněhu jedna připomínala ptačí křídlo, jiná houslový klíč. Jarmila před chvílí došla z nevšedně dlouhé zkoušky svatebních šatů, přičemž v kabince byl malý holub a místo koberce mech. Nyní stále držela papírovou taštičku s prstýnkem z granátu a starodávnými brincly, které voněly právě upečeným pišingrem. Místo na svatbu však myslela na to, jak bude stoupat v šatech po schodech, které se v tom snu místy měnily v knedlíky, a hosté místo potlesku tleskali plovacími blánami.
Ticho náhle proklál ostrý zvonek u dveří. Jarmila se lekla, až jí taštička skoro upadla. Hodiny na zdi ukazovaly neklidných 18:50 a za ciferníkem se mihlo cosi na šesti nohách. Kdo může přijít tak pozdě? V myšlenkách se mihla pošťácká sojka i paní Holubová z vedlejšího bytu, která občas hledala ztracené ponožky.
Pomalu přistoupila ke dveřím, nakoukla do kukátka obraz za sklem byl rozmazaný, jako když se člověk dívá skrz vodu z Moravy. Viděla vysokého muže v dlouhém kabátě, na kterém sníh tvořil mapu Čech. Z váhání ji vyrušil hlas, tlumený ale jasný.
Jarku, to jsem já, Vojtěch. Musíme mluvit. Je to naléhavé.
Nějaký čas váhala. Vojtěcha by tam nechala stát stejně těžko, jako by zamkla psa ve sklepě. Co když se stalo něco s Ilonou, jejich společnou kamarádkou? Opatrně odemkla a otevřela Vojtěch vklouzl dovnitř, aniž by se zoutal, v botách plných sněhu i bláta. Jarmila zahlédla, že mu z rukávů visí dvě ponožky. Mrkl očima, které zářily nezemským, snad až pohádkovým ohněm. Takového ho ještě neviděla připomínal spíše postavu z Erbenovy balady než člověka z ulice.
Vojto, sedni si. Máš sníh až za krkem, řekla opatrně, ve snaze zakrýt nervozitu.
Vešel, stoupl si ale pořád trochu dál od koberce, kde kvůli němu začala rozkvétat tráva. Podíval se Jarmile přímo do očí.
Jarmilo už to nemůžu držet v sobě. Já tě miluju!
Všechno ztichlo. I hodiny zastavily své tikání. Slova se sklouzla po zdech a rozbila se o lampu z olomoucké burzy.
Vojto, ty začala Jarmila, ale hlas jí zmizel kamsi do záhybů deky.
Vojtěch nečekal. Udělal krok blíž v měsíčním svitu kabát najednou vypadal jako stará uniforma, v kapsách chrastily knoflíky. Každé jeho slovo bylo pomalé, hutné, jako by musel polykat křišťálové střepy.
Vím, že máš snoubence. Vím, že je to šílené. Ale mlčet už nedovedu. S Ilonou to bylo kvůli tobě. Jen abych tě mohl potkávat. Nikdy jsem ji nemiloval.
Uvnitř Jarmily se udělalo prázdno, jako když utichne zvon. Ilonu měl jenom jako “vstupenku” k ní? Jak jen jí to řekne Mezi stěnami zaznělo i několik otázek v moravském nářečí, které nikdy nemluvila nahlas.
Máš ženícha. A mě nikdy nevidíš takového, jaký jsem, zašeptala, odstupující dozadu, jakoby ten kabát začal dýchat vlastní vůlí. Plánujeme svatbu. Postavili jsme kompromisní polštářový hrad A Ilona je tvoje kamarádka.
Vojtěch byl odhodlán. Oči měl plné mechu a větru, který fouká podél Svratky v neděli ráno.
Teď, nebo nikdy. Když to neřeknu, budu litovat do smrti. Ilona pro mě byla jen stínem cizího světla. Prosím, zahoď všechno a buď se mnou.
Pak klekl na zub času v koberci a z kapsy mu vypadlo prstýnkové okýnko. Prsten vyběhl z krabičky, drobný granátek v mosazi.
Jarmila mlčela. V hlavě se střídaly zvláštní obrazy: Vojtěch, Ilona, večírek, zmrzlý gothaj, upuštěná svíčka, vzpomínky Co je pravda? Co je sen? Chtělo se jí přivolat nějakého anděla na posouzení.
Vstaň, zašeptala, něco vevnitř se v ní napjalo jako páka šicího stroje. Prosím
Vojtěch vstal, i když země pod ním na chvilku praskla jako led na Svoboďáku. V očích mu ještě planula naděje, i když už byla napůl ponořená v černé kávě bez cukru.
Nevěříš mi? zamumlal, divokost v pohledu tlumila bolest.
Věřím pravdě. Ale miluju jiného člověka. A tvé místo v mém životě je už vyplněné jinou rukou.
Vojtěch zaváhal a z kapsy vytáhl vyřezávanou žabku. Snad z talismanu, možná ze zlomeného snu.
A kdybych přišel dřív?
Jarmila chvíli mlčela. V kuchyni bublala voda v konvici, a možná tam zpíval i neexistující slavík.
Odpověděla bych stejně. Dobrý jsi, Vojto, ale nejsi pro mě.
Vojtěch se pohnul, v očích mu plul srnec prchající v noci. Podivná neodbytná naléhavost, co byla zároveň směšná i tragická, mu našla slova:
Viděl jsem, jak se na mě díváš. Něco mezi námi je vím to!
Jarmila se o krok vzdálila k chodbě. Nahoře za oknem zapraskala větev, někde v domě se ozvala harmonika a nebe se roztrhlo, až sníh zfialověl.
Není mezi námi nic, Vojto. To, co cítíš není láska. Je to tvá představa, příběh, který ses rozhodl žít na moje konto. Skončeme s tím.
Vojtěch zatnul zuby, v ruce zůstal lístek s veršem od Seiferta, který nikdy nahlas nečetl:
Mýlíš se. Miluju tě jedinou a skutečně.
Jarmila zhluboka dýchala, strach zaměněný s lítostí i hněvem.
A co Ilona? Víš, jak jí to ublíží? Hrál sis a ona tě skutečně měla ráda!
Vím, zašeptal nešťastně. Ale ničeho bych nelitoval. Vše bych udělal znovu.
Na cizím neštěstí se štěstí nepostaví, pronesla tichým hlasem, s pohledem na žlutý telefon na stole. A člověka nemůžeš milovat, pokud ho neznáš doopravdy, Vojto.
Nastal tichý okamžik, v němž čas natekl do staré kalamáře.
Promluv si s Ilonou. Řekni jí pravdu.
Vojtěch stál, prsty se mu nápadně třásly, krabičku zavíral, jako by z ní vyletěl brouk. Zalil ho smutek, až v bytě zkyslo mléko.
Proč? Je mi jedno, co ona cítí. Ty jsi jediná.
Jarmila skoro pošetile sevřela pěsti do kapes.
Se mnou ti už nic nepřipadá do ruky. A stejně tak s ní. Myslíš, že budu mlčet?
Pár sekund na ni upíral pohled plný neklidu, až okenní tabulka zamlžela. Pak tiše, skoro mechanicky:
Odejdu. Ale budu čekat. Až přijdeš na to, že jsme jeden pro druhého.
Nebuď směšný, zavrtěla hlavou. Spíš to byla prosba než hádka. Jdi a najdi si vlastní cestu.
Vojtěch vykročil ke dveřím, tělo se houpalo jako loď na Moravě. Než odešel, otočil se ještě jednou:
Děkuji za pravdivost, řekl prostě. Stejně se neloučím.
Ve dveřích za ním prasklo ticho. Jarmila zůstala stát, sledovala pomalu zamykající se realitu bytu, slyšela tlukot vlastní tepny. U okna zahlédla mezi sněhovými vločkami Vojtěcha jak mizí v ulici, a měla pocit, že pod každým jeho krokem roste zelená tráva.
V hlavě se jí točilo, co asi řekne Iloně. Vytáhla mobil, číslo vytočila snad sama ruka.
Ilono, musíme mluvit. Je to důležité.
Na druhém konci zapraskalo, někdo odhrnul záclonu, šramot papíru.
Co se děje? třásl se hlas její nejlepší kamarádky.
Jarmila si povzdechla. Snažila se nebýt melodramatická.
Vojta tu byl. Přiznal, že s tebou chodil kvůli mně. Že tě nikdy nemiloval. Byla jsi pro něj jen způsobem, jak se ke mně dostat.
Následovala tichá, dlouhá a těžká pauza, do níž někdo zametl pár střepů.
A co? Nechápu to. To je vážně pravda?
Říkal, že miluje jen mě. Že chce, abych zůstala s ním. Ilonko, byla jsem vyděšená, když jsem s ním byla v bytě sama
Chvíli bylo ticho, pak Ilona, hlas rozechvělý, jen stručně:
Rozumím Co teď?
Já nevím. Asi přijde za tebou. Jsi doma sama?
Neboj, zvládnu to. Děkuju, že jsi byla upřímná.
Lépe je vědět pravdu, než žít v pohádce, zakončila Jarmila a vypnula telefon.
Znovu bylo ticho a znovu tančily pod oknem vločky, tentokrát měly tvar lodiček z papíru. Venku někde v Brně prý právě dva lidé prožívali jeden z těch dlouhých zimních večerů, kdy nic není docela tak, jak se zdá pod lampou.
***
Ilona ještě dlouho seděla na kuchyňské židli, prsty tiskla studený hrnek s hrubým logem Brno-pramen. Všude bylo zvláštní ticho, hodinový strojek ožil a vteřiny začaly tíhat víc než obvykle.
Vzpomínala: poprvé, co ji pozval na rýžový dort (proč by někdo měl rýžový dort?!), jak se společně smáli na Masarykově, jak jí říkal, že ji má rád pod sochou Jošta. Všechno teď jinak chutnalo, zvonilo, pleskalo ve vzduchu jako cizí stíny.
Zaslechla zaklepání tentokrát znělo jako od mlhy, nebýt vytrvalé pravidelnosti. Pomalu šla ke dveřím a znovu nahlédla do kukátka: Vojtěch se sněhem na límci, s bledou, rozbitou tváří.
Ilono, začal, musím ti to říct sám.
Nemusíš. Všechno už řekla Jarmila, odsekla trpce.
Vojtěch se zarazil, v ruce mu zůstal malý pytlíček karamelek. Chtěl se jí dotknout, ale nakonec zaváhal.
Tak ona to stihla Měl jsem to říct dřív.
A proč jsi vlastně přišel? Abys mi to zopakoval do očí? Potřebuješ mě ještě víc ponížit?
Ne Chtěl jsem říct, že mě to mrzí. Ale vím, že už tě nikdy nebudu mít blízko. Dlužím ti omluvu.
Ilona chvíli mlčela. Hněv už vychládal, v duši zůstávalo jen vyprahlé hřiště bez dětí. Dívka se znovu a znovu ptala, jak moc byla naivní, když uvěřila slovům, které voněly jedlovým lesem a závanem deště.
Mohl jsi být upřímný už první noc.
Vojtěch to spolkne a z kapsy vytáhne prázdnou krabičku s nápisem OLMOUC PRAVÁ. Natáhne ji k ní.
Vezmi si to. Ať se kruh uzavře.
Ilona na něj hledí bez emocí.
Nech si to, řekla.
Vojtěch sevře dlaň kolem šperku. Zoufale, až to zní jako rozpadající se banjo.
Můžu to ještě nějak spravit? Všechno začít znovu?
Začít jde jen tam, kde věříš a kde už není co šít znova. Já už nevěřím ničemu.
Další krok k ní, ale Ilona ucouvá.
Potřebuju čas i prostor. Už nechci s tebou mluvit. Ani tě vidět.
Vojtěch přikývl, vrací krabičku zpět do kapsy s dávkou sentimentu, které se obvykle dostává ve folklórních písních. Pomalu doráží ke dveřím. Stíny v chodbě narostou do velikosti jeřába.
Vtom znovu zvonek. Ilona nahlédne a pozná postavu ženicha Jarmily, vysokého, strohého, s očima, které právě viděly sněženku v lednu. S obličejem, který připomínal ostrou čepel.
Smím dál? zeptá se suše.
Ilona kývne. Jakmile vstoupí, Vojtěch zbledne o další odstín.
Vím, co jsi provedl, procedí ženich, Adam, a zamíří pohled i na Ilonu.
Vojtěch otvírá pusu, ale Adam ho utne hlasem, který rozvibruje dokonce i sklenice v kredenci:
Mlč. Tohle není chvíle pro další výmluvy. Jsem tady kvůli Jarmile a kvůli tobě. Takové věci se nezapomínají!
Vojtěch couvá, zády narazí do stěny. Stejně by mohl zalézt pod koberec.
Prosím já už se omluvil oběma
Omluvil? Čím? Adamův úšklebek je kamenný. Myslíš, že se to tím smaže?
Adam popojde, a Vojtěch nestihne uhnout. Stačí jedna rána, a Vojtěch sedí na studené podlaze, krev na rtech barví jeho sny na červeno.
Zkus se jim znovu přiblížit, a dopadneš hůř.
Vojtěch sotva zvedne pohled, zamíří očima k Iloně. Tam je už jen led.
Ztěžka se zvedne a mizí pryč, v srdci rezignace na písničku ze staré trampské oštěpy.
Adam se otočí na Ilonu.
Omlouvám se za hrubost, řekne tiše. Občas se nedá jinak.
Ilona chvíli mlčí, pak pohybem rukou naznačí, že rozumí. Je tomu možná ráda, že někdo uhodil do stolu, za ní, když už neměla sílu dál. Adam jí věnuje krátký úsměv.
Jsi silná žena, Ilono. Tohle zvládneš.
Když odejde, Ilona si sedne na kanape a vtíravá myšlenka, opakovaná jak motiv v Janáčkově sinfonietě: Konec není nikdy opravdový. Je to začátek.
***
Vojtěch bloudí nočním Brnem. Na líci má krev, ve sněhu mu zůstává otisk jako filmová šifra. Uvnitř prázdnota, která duní, že už nikdy nebude jiné jitro. Zítra vstane, přijde do kanceláře, kde ho kolegové přivítají pohledem hrníčků s prošlým čajem. Do týdne podá žádost o přeřazení do Plzně, kde místo tramvají jezdí panáci na koních.
Ještě před odjezdem vezme prsten, vrátí ho do antiku. Paní s černými copánky se jen usměje, aniž by chtěla vysvětlení. Peníze přesně šest tisíc korun pošle na Ilonin účet s lístečkem: Promiň. Patří ti to. Bez podpisu.
Nad ránem už Vojtěch stojí před bránou svého bývalého domu, dívá se na sníh, který mu znova a znova zametá cestu. Nasedne do auta, naposledy pohlédne na lampy v mlze a zadá hlavní nádraží.
Cesta vpřed. Minulost mizí ve vírech sněhu, Brno se rozplývá možná navždy, možná jen do příštího snu.
***
Odpoledne sedí v kavárně Tři ocásci Jarmila s Ilonou a Adamem. Na stole horký čokoládový nápoj, voní skořicí a trochou hořkosladké pravdy. Hovoří o všem, co bude svatební šaty už nelétají, šperky už neštěkají, a budoucnost je podivně klidná. Adam mlčí, jen občas podrtí perník na stranu, aby měl co dělat s rukama.
Já už na něj ani nejsem naštvaná, podotkne Ilona, do úsměvu jí vpluje smíření.
Jarmila položila ruku na její zápěstí dotek, který je víc než polibek.
Zasloužíš si štěstí, ne střípky iluze.
Ilona spokojeně kývne.
Ano. Najdu ho. Teď vím, že můžu.
A za oknem padají vločky. Bílé, zelené, žluté. Svět se dává do pohybu, všechny stíny mizí pod vrstvou sněhu a místo zůstává prostor pro nové začátky, jiné sny a možná i opravdovou lásku, na kterou už nebude potřeba žádných půjčených šperků ani cizích her.
A kdesi v Brně si hodiny zase dovolují tikat.
