Poté, co jsem porodila, jsem trochu přibrala. Váha se vlastně moc nezměnila, ale Manžel si začal stěžovat, že vypadám jinak, a neustále narážel na moje tělo.
Místo aby mi řekl: To nevadí, miláčku, pořád jsi ta nejlepší, a počkal, až se zase dám dohromady, odešel. Odešel tak rychle, že se jednoho dne prostě už nevrátil. Zůstala jsem tu jenom já s malým synem v náručí, nemusím asi popisovat, jaké to bylo všichni si to dokážou představit.
Nakonec už jsem měla dost svého smutku, sebrala jsem sílu a rozhodla se znovu žít. Pořídila jsem si psa jmenuje se Brok a začala jsem s ním každé ráno běhat po Letenských sadech. Donutila jsem se cvičit břicho, i když to bylo psychicky těžké. Sport mi začal pomáhat zahnout temné myšlenky. Na novou rutinu jsem si zvykla a když jsem si našla práci v kanceláři poblíž Karlova náměstí, zapsala jsem se do fitness klubu v Praze.
Trenérka v našem fitku, paní Jitka, byla na rozdíl od ostatních velmi laskavá a trpělivá. Po několika letech pravidelného cvičení nebyla moje postava jen zpátky byla dokonce hezčí než předtím. Minimálně o polovinu lepší! Začala jsem se znovu mít ráda, začala jsem být pyšná na své tělo.
Jednou, když se vracím domů s dlouhým sportovním taškou přes rameno a v legínách, všimnu si, že u vchodu do našeho činžáku stojí bývalý manžel. V ruce drží kytici a krabici pralinek z cukrárny U Myšáka Zvoní, ale syn mu neotevírá dveře. V tu chvíli mi došlo, že teď a tady mám šanci zažít sen mnoha opuštěných žen…
Nechat ho pocítit pořádnou dávku lítosti. Narovnám ramena, udělám pár rychlých dřepů na schodech, rukama si upravím mikinu a rázně jdu k němu…
A víš, co mi řekl? Slečno, bydlíte v tomhle domě? Můžete mi otevřít dveře?
Z hořkosti jsem se rozesmála, zakryla si obličej a s pocitem nepopsatelného vítězství jsem ustoupila na stranu Řekla jsem něco směšného? vyjel na mě Co tě rozesmálo? ptal se. Jen jsem pronesla: Pamatuješ, na úřadě, když jsi sliboval, že mě budeš chránit a milovat… Otočila jsem se k němu s úplně klidnou tváří a přidala: Já se ještě smát nemůžu! Jeho pohled sklouzl ke mně. Máš deset vteřin, abys opustil dvůr! řekla jsem ostře. Aspoň bych rád viděl syna prosil dál. Ven, pryč! opakovala jsem. Dívala jsem se, jak odchází a ještě se několikrát otočí Ale bylo to zbytečné. Sny se splní, když opravdu chceš…
