Měl jsem v životě tři dlouhé vztahy. Ve všech třech jsem si myslel, že se stanu otcem. Ve všech třech jsem nakonec odešel ve chvíli, kdy šlo opravdu o děti. První žena už měla malé dítě. Bylo mi 27. Zvykl jsem si na její režim, dětský program, odpovědnost. Ale když jsme začali mluvit o společném dítěti, měsíce plynuly a nic se nedělo. Ona šla k lékaři, vše měla v pořádku. Začala se mě ptát, jestli jsem taky byl na vyšetření. Říkal jsem, že to přijde samo, ale začal jsem se cítit nesvůj… podrážděný… napjatý. Hádky přibývaly. A jednoho dne jsem odešel. Druhý vztah byl jiný. Ona děti neměla. Od začátku jsme věděli, že chceme rodinu. Roky ubíhaly, zkoušeli jsme to stále dokola. Každý negativní test mě uzavíral do sebe. Ona začala častěji plakat. Já se tématu vyhýbal. Když navrhla společnou návštěvu odborníka, řekl jsem jí, že přehání. Začal jsem se vymlouvat, ztrácel zájem, cítil se v pasti. Po čtyřech letech jsme se rozešli. Třetí partnerka už měla dva dospívající syny. Hned mi řekla, že už další děti nechce. Ale téma dětí se znovu otevřelo. Tentokrát z mé strany – chtěl jsem si dokázat, že to jde. A zase… nic. Zase pocit, že jsem někde, kam nepatřím. Ve všech třech vztazích se stalo něco podobného. Nebyla to jen frustrace, byl to i strach. Strach posadit se před lékaře a slyšet, že problém je ve mně. Nikdy jsem na vyšetření nešel. Nikdy jsem si nic nepotvrdil. Raději jsem odešel, než abych se postavil odpovědi, kterou bych možná nepřežil. Je mi přes čtyřicet. Dívám se na své bývalé, jejich rodiny, děti, které nejsou moje. A někdy přemýšlím, jestli jsem opravdu odcházel, protože mě to přestalo bavit… nebo jestli jsem prostě neměl odvahu zůstat a čelit tomu, co se možná dělo ve mně.

Měl jsem v životě tři dlouhé vztahy. V každém z nich jsem si myslel, že jednou budu otcem. A v každém jsem nakonec odešel, když se otázka dětí stala vážnou.

Moje první přítelkyně, Radka, už měla malé dítě. Bylo mi tehdy sedmadvacet. Ze začátku mi to bylo úplně jedno. Zvykl jsem si na její režim, na dětský rozvrh i na zodpovědnost. Ale jakmile jsme začali mluvit o tom, že bychom chtěli společné dítě, ubíhaly měsíce a nic se nedělo. Radka šla první k doktorovi. Vše měla v pořádku. Začala se mě vyptávat, jestli jsem byl někdy na vyšetření já. Říkal jsem jí, že není kam spěchat, že to prostě přijde. Jenže mě to začalo znervózňovat Byl jsem podrážděný, napjatý. Hádali jsme se skoro denně. Jednoho dne jsem si prostě sbalil věci a odešel.

Moje druhá partnerka, Lucie, děti neměla. Od začátku jsme měli jasno, že chceme rodinu. Roky běžely, snažili jsme se mnohokrát. Každý negativní výsledek mě ještě víc uzavíral do sebe. Lucie začala častěji brečet. Já se tématu dětí vyhýbal. Když navrhla, abychom spolu zašli ke specialistovi, řekl jsem jí, že z toho dělá zbytečně drama. Začal jsem chodit domů pozdě, ztrácel jsem zájem, připadal jsem si v pasti. Po čtyřech letech jsme to ukončili.

Třetí partnerkou byla Jana, která už měla dva dospívající syny. Hned zkraje mi řekla, že už další děti nechce a je s tím smířená. Ale časem to zase přišlo na přetřes. Ve skutečnosti jsem to tentokrát otevřel já. Chtěl jsem si dokázat, že nejsem neschopný. A zase nic. Cítil jsem se najednou cizí, jako bych zabíral místo, které mi nepatří.

Ve všech třech vztazích to bylo podobné. Nešlo jen o zklamání. Byl to hlavně strach. Strach, že kdybych přišel k lékaři, dozvěděl bych se, že chyba je ve mně.

Nikdy jsem žádné vyšetření nepodstoupil. Nikdy jsem nic nepotvrdil. Raději jsem odešel, než abych čelil odpovědi, kterou bych možná nedokázal snést.

Dnes je mi přes čtyřicet. Sleduji bývalé partnerky s jejich rodinami, s dětmi, které nejsou mé. A občas si říkám, jestli jsem odcházel proto, že jsem chtěl, nebo proto, že jsem prostě neměl odvahu zůstat a postavit se tomu, co se se mnou možná dělo.