Miluj sama sebe a všechno bude v pořádku
Za okny zuří sněhová vánice, venku je nevlídno, zima a stejně se cítím i uvnitř na duši. Sedím tu sama v našem velkém domě v Českém Krumlově. Všechno tu máme, ale stejně jsem sama. Manžela mám, Radka, ale on je zase pryč večer odešel za prací, ale moc dobře vím, jaké má práce.
Syn už dávno žije se svou rodinou v Brně, dcera Hanička bydlí až u Plzně. Tam vystudovala vysokou, provdala se za místního inženýra a teď spolu žijí moc hezky a vychovávají malou Aničku.
S dcerou jsem dnes mluvila po telefonu.
Maminko, proč zníš tak smutně? nedala mi pokoj Hanička. Stalo se něco?
Ale ne, co by se stalo, zlatíčko. Jak se vám daří, jak se má moje milovaná vnučka?
U nás je fajn, mami. Honza má teď hodně práce v nemocnici, víš, jak to u chirurgů chodí, pořád operace. Ale baví ho to, vždycky říká, že je to jeho poslání. Anička už za chvíli půjde do školky, roste nám radostně.
Jsem ráda, Hani, ať se máte krásně, řekla jsem unaveným hlasem.
Něco mi na tobě nesedí, mami. A kde je táta?
Táta? Je někde v garáži, vyjel ohřát auto, venku je mráz a vánice nechci ji trápit tím, co doopravdy cítím.
Už přes půl roku žiju v neurčitém zmatku a bolesti. Není komu se svěřit, a vlastně proč? Někteří by mě politovali, jiní by jen škodolibě pokývali hlavou. Ještě před půl rokem to bylo jiné. Jednou v létě jsem plela záhon pod oknem, když jsem zaslechla Radka uvnitř. Myslel, že nejsem doma, a mluvil do telefonu. Hlas mu zněl něžně a láskyplně.
Tak zítra, sluníčko taky se mi stýská. Já tě taky miluju Nebuď smutná, přijedu, vždyť mě znáš
Pak už dál nic, odešel, nebo zavěsil. Zůstala jsem tam jako opařená, jako by mě někdo udeřil do hlavy. Radek, kterému jsem tolik důvěřovala Najednou byl jako všichni ostatní Vzpomněla jsem si na slova sestry, když si stěžovala, že její muž má milenku. Tehdy mi to přišlo absurdní, teď jsem na jejím místě. Sedla jsem si pod jabloň za domem a rozplakala se.
Proč zrovna já? Můj Radek, kterého jsem milovala celou duší, běželo mi hlavou. Asi chlapi prostě mají v sobě čertovinu.
Radkovi je čtyřicet sedm. Je úspěšný podnikatel, vlastní mlýn, mísí tu mouku, dělá i krmivo, vozí ho po okolí. Děti jsme vychovali slušně, žijí si po svém. My s Radkem jsme zůstali ve velkém domě v Krumlově.
Dlouhé měsíce jsem držela to všechno v sobě. Pomalu jsem zjistila, kdo je ta žena, s níž se Radek schází. Jednou v noci, když spal, jsem se dokonce podívala do jeho telefonu.
Jmenuje se Táňa, vzdálená příbuzná známých. Byli jsme u nich několikrát na návštěvě, bydlí v paneláku na sídlišti v Krumlově. Od Veroniky jsem o ní tak nějak nenápadně zjistila víc.
Reputaci Táňa nemá nejlepší, řekla mi Veronika. Je hezká, ale nezadaná, nikdy se nevdala, nemá děti. Trochu lehká děva sama si stěžovala, že jí chybí v životě stabilita a dítě nechce sama vychovávat.
Nic jsem Veronice neřekla, raději jsem si to vybrečela doma do polštáře.
Čas plynul, až jsem před dvěma měsíci už nevydržela a šla za Táňou. Otevřela mi, zbledla, věděla, kdo jsem. Vešla jsem bez pozvání, sedla na gauč.
Zdravím, sotva jsem řekla. Sedla jsem si, rozhlédla se. Táňa tam stála, očividně vyděšená, možná čekala hysterickou scénu. Nakonec jsem to nevydržela a řekla:
Nestydíš se spát s cizím mužem? Víš, že se na cizím neštěstí štěstí nepostavíš?
Táňa se rozplakala. Nevím, co se to se mnou stalo, ale Radka miluju Nemůžu bez něj
Sama jsem se zvedla a vlepila jí facku. Chytila se za tvář.
Promiň mi, Markéto, štkala, i když mé jméno znělo cize v jejích ústech.
Rozplakala jsem se taky. Když jsme se trochu zklidnily, řekla jsem:
Radkovi neříkej, že jsem tady byla. Ale pokud zjistím, že se s ním dál scházíš, tak si mě nepřej. Sbohem.
Táňa manželovi nic neřekla. Já jsem taky mlčela, dusím to v sobě. Nejspíš se dál vídají, pracovní cesty se nevytratily. Teď tu sedím, hlavou mi běží všechno možné.
Nevím, co dělat. Radek je pro mě všechno, za všechny ty roky jsme se stali jedním celkem. Nerozvedu se, nechci to dělit, raději ať zůstane vše při starém Ale jak bych žila sama v tom našem velkém domě? Dům žere čas a peníze pořád je něco na opravě, Radek tu kutí skoro každý den. Bojím se samoty i chudoby A co děti, jak jim mám říct, že jejich táta má mladší ženu? Zhroutil by se jim svět.
Nosím to v sobě dál a vím, že lidi by spíš řekli: Musíš si sebe vážit, odejdi!. Možná by měli pravdu Ale já Radka pořád miluju. Věřím, že to přejde, je to jen záchvat nové vášně Ke mně se chová pořád stejně klidný, milý, žádné hádky Třeba je pravda, co se říká miluj nejdřív sama sebe, všechno bude lepší Možná bych si měla víc hledět sebe.
Je to tak těžké, každodenní kontakt s Radkem, dělat, že se nic neděje, když dobře vím pravdu. Má tu mladou, krásnou, Táňu, a já s tím nemůžu nic dělat Přistihla jsem se, že uvažuju, jestli bych si taky neměla někoho najít. Vždyť vypadám pořád dobře, chlapi mi skládají komplimenty Ale to bych nedokázala, neumím si vedle sebe představit nikoho jiného. Můj Radek je nejlepší. Jen bych chtěla, aby se vrátil domů tělem i duší. Možná bych mu dokonce i odpustila, taková jsou ženská srdce Ale co v hlavě chlapů doopravdy je, to nikdo neví.
Vzpomněla jsem si na naši mladost Dokázala jsem se v té vzpomínce i smutně pousmát.
Bohatí jsme tehdy nebyli, ani šťastní. Pronajímali jsme si malý pokojík v Plzni, šetřili každou korunu, vymýšleli, jestli zajít na dobré jídlo, nebo do kina. Jak je to dávno a zároveň tak blízko Tehdy jsme nepotřebovali ani peníze, ani barák, abychom byli šťastní. Dnes máme všechno, ale já se cítím sama a bez opory. Ani o tom nechci s nikým mluvit, není komu se svěřit.
Náhle slyším hukot motoru, světla na dvoře Radek přijel domů. Zaparkoval, chvíli se zdržel v garáži a konečně vešel do domu.
Markétko, kde jsi? Co tu děláš potmě? vešel do kuchyně a rozsvítil. Uvědomila jsem si, že už je tma dávno.
Tady jen jsem seděla a přemýšlela, venku je hrozně, ozvala jsem se tiše.
Ani nemluv, silnice celé zaváté, sotva jsem projel. Málem jsem zapadl do závěje. Strašný hlad mám, něco bych zakousl, povídá úplně obyčejným hlasem.
Vstala jsem a začala chystat večeři, zatímco šel umýt ruce. U stolu se na mě Radek usmál a řekl:
Poslyš, Markéto, brzy budou Vánoce i Silvestr a já tě chci překvapit.
Trochu jsem se lekla, v posledních měsících nemám ráda překvapení.
Jaké překvapení? zeptala jsem se opatrně.
Radek se usmíval, zdržoval si napětí, byl celý šťastný, že neví, co čekat.
No přece dlouho jsme spolu nikde nebyli. Počkej, odešel na chodbu a hned se vrátil s obálkou. Koupil jsem nám dvě letenky k moři. Poletíme do Chorvatska, do Splitu, budeme tam na Silvestra, pod palmami! Co říkáš? zasmál se tím svým klukovským úsměvem.
Spadl mi kámen ze srdce. Pousmála jsem se. Bože, Radku, vždyť ty jsi pořád stejný. Jsem pro, hned teď! O moři v zimě jsem nikdy ani nesnila, rozesmála jsem se poprvé po dlouhé době od srdce.
Napadlo mě to, když mi Honzík naposled řekl, že musíme někam vypadnout. A já jsem si řekl, že má pravdu. Změnit vzduch! Takže bal kufry
Všechno se obrátilo k lepšímu. Vyrazili jsme do Chorvatska, tam i přivítali nový rok, vrátili jsme se domů šťastní. Jako by do manželství přišel nový život. Radek mi věnoval víc pozornosti, domů se těšil a když se zdržel, vždy mi předem volal, abych se nebála.
Život pokračuje a já zase věřím svému Radkovi, a hlavně znovu věřím sama sobě.
