Miluj sama sebe a všechno bude v pořádku
Za oknem právě řádí sněhová vánice, venku je lezavá zima a stejně ledově je i v srdci Martiny. Sedí sama v rozlehlém domě, ve kterém zdánlivě nic nechybí, ale přesto je osamělá. Má sice manžela, Petra, ale ten zase večer odjel za prací, a ona moc dobře ví, jaké pracovní záležitosti ho zdržely mimo domov.
Syn i dcera už mají svá hnízda. Syn je ženatý, žije se svou rodinou v Brně a dcera Eva žije u Litoměřic. Tam dostudovala vysokou školu, provdala se za svého, mají krásnou holčičku, kterou společně vychovávají a jsou šťastní.
Dnes Martina volala s Evou po telefonu.
Mamko, jsi nějaká smutná, co se stalo? vyzvídala Eva.
Ale nic, holčičko, všechno je v pořádku. Jak se vám daří, jak se má ta moje zlatá vnučka?
Máme se super, maminko. Lukáš je pořád v nemocnici, vždyť víš, chirurgové mají hrozně moc práce, ale baví ho to, jak sám říká, je to jeho poslání. Andulka už bude příští rok do školky, roste nám a máme radost.
To jsem ráda, ať se vám vše daří, Evi, odpověděla Martina trochu unaveně.
Stejně se mi nezdáš, mami. A táta je kde?
Táta? Asi v garáži, šel si ohřát auto, venku je mráz a chumelí, nechtěla dceru zbytečně zatěžovat svými trápeními.
Už více než půl roku žije Martina ve zmatcích vlastních pocitů a obav. Nemá se s kým svěřit a možná, že ani nechce. Někteří by ji politovali, jiní by snad měli radost z jejího trápení. Jednoho letního dne byla Martina na zahradě a okno bylo dokořán. Zamyšleně plela záhony, když ji k sobě přitáhl známý hlas. Petr telefonoval hlasitě a něžně. Věděl, že Martina není doma, ale stál zrovna u okna, aniž ji zahlédl.
Dobře, sluníčko dnes nepřijedu, taky mi chybíš Taky tě mám rád Nezlob se, zítra určitě přijedu. Znáš mě. Když slíbím, splním to
Buď hovor ukončil, nebo odešel jinam, každopádně už nebylo nic slyšet. Martině se udělalo náhle zle. Srdce jí bušilo, jakoby do ní uhodil hrom. Petr, který jí vždycky připadal jako mravní jistota a vzor důvěry, byl najednou stejný jako mnoho jiných mužů. Hned si vzpomněla, jak si její sestra jednou stěžovala na muže, že si našel jinou. Tehdy jí to přišlo cizí a nepřijatelné.
A teď byla ve stejné situaci a rozuměla jí. Martina nevěděla, jestli má plakat, nebo manžela rovnou vyhodit z domu. Sedla si na lavičku za domem a rozplakala se.
Panenko Maria, proč se mi tohle musí stát Petr, kterému jsem tolik věřila, mě taky zradil. Asi i na něj přišla ta mužská mizérie
Petrovi je čtyřicet sedm let. Hezky si žijí. Manželka Martina je laskavá, děti vychovali slušně, bydlí samostatně. Petr má v jejich větší vesnici malý podnik mlýn, ve kterém vyrábí mouku, krmiva a rozváží je po okolí.
Martina to všechno nesla v sobě. Když uplynulo půl roku, zjistila si postupně o té druhé ženě, s níž se Petr stýká, téměř vše. Někdy v noci, když Petr spal, prohledala mu telefon.
Jmenovala se Táňa a byla vzdálenou příbuznou jejich společných známých. U těch už několikrát byli na návštěvě. Táňa žila v tzv. Kostce to byl místní název pro panelákovitá sídliště v části městečka. Od kamarádky Věry se nenápadně dozvěděla adresu a pár podrobností.
Naše Táňa nemá moc dobrou pověst, řekla jí Věra, je hezká, nikdy nebyla vdaná, často střídá známosti. Prostě ji chlapi zkazili Je jí pětatřicet, dítě nemá. Sama mi říkala, že její život je nestabilní, a sama by dítě nechtěla vysypala Věra bez tušení, že Petr má s Táňou něco více.
Martina tenkrát kamarádce nic neřekla, jen se rozloučila a doma se konečně vyplakala.
Bože, jak tohle všechno nosit sama
Když uběhlo dalšího půl roku, odhodlala se Martina dvěma měsíci Táňu navštívit. Když jí Táňa otevřela, bledla. Obě dvě věděly, oč běží. Martina vešla bez pozvání do obýváku a sedla si na gauč.
Dobrý den, povzdechla si a rozhlédla se kolem.
Táňa stála v rozpacích i strachu, snad se bála, že ji Martina napadne. Po chvíli ticha Martina pronikavě a tvrdě řekla:
Tebe není hanba spát se ženatým? Sama nemáš dost svobodných? Štěstí postavené na neštěstí druhého je krátké
Pak se stalo něco nečekaného Táňa se rozplakala.
Nevím, co se se mnou stalo ale já Petra miluju, nedokážu bez něj žít
Martina to už nevydržela a uštědřila jí facku. Táňa se chytila za tvář.
Odpusťte mi, ale vážně jsem z toho mimo vzlykala Táňa.
I Martina se rozplakala. Obě seděly, plakaly a po chvilce Martina tiše řekla:
Petru nic neříkej. Ale jestli zjistím, že s ním pokračuješ, pak už nebudu tak mírná.
Táňa Petra o návštěvě nikdy neinformovala. Martina zůstala taky potichu, manželovi nic neřekla a svou bolest si nechala pro sebe. Nevítaná nejistota se v ní zakusovala dál neví, zda se Petr s Táňou dál schází, ale když odjíždí na služební cesty, tuší, kam směřuje. Právě teď sedí, kouká do tmy a hlava je plná smutných otázek.
Co vlastně dělat? Petr pro mě byl vždy všechno, jsme spolu celý život. Rozvod by znamenal všechno rozdělit, to nechci Chci, aby vše bylo jako dřív bezmocně si povzdychla a hleděla do temného okna.
I kdyby mi nechal tento velký dům, co tu budu dělat sama? Pořád se tu něco musí opravovat, spravovat, Petr je pořád u nějaké práce Bojím se chudoby. Na tento způsob života jsem si zvykla A dětem? Jak jim říct, že táta má někoho mladšího? Vždyť by to byl pro ně šok.
Martina nosí vše v sobě. Ví, že kdyby se svěřila, spousta lidí by jí řekla, že má mít víc úcty k sobě, odejít od manžela a najít si sebe sama.
Možná je to i pravda, přemýšlela, jenže já Petra miluju, doufám, že i on mě. Možná je to jen jeho chvilkové poblouznění Hlavní je, že doma se ke mně chová stejně, nehádáme se, stále je laskavý jako kdysi. Možná je pravda to, co se říká miluj sama sebe a všechno se obrátí k lepšímu. Musím začít myslet i na sebe
Těžko se Martině žije s tímto tajemstvím. Od doby, co ví o Taťáně, je složité dělat, jako by se nic nestalo, být normální se svým mužem. Myslela stále na Táňu mladší, krásná, život před sebou. Martina si vzpomněla, jaké to bylo, když byla mladší a sama žila s Petrem ve skromných podmínkách.
Tehdy jsme byli šťastní, ačkoli jsme počítali každou korunu Bydleli jsme na koleji, často jsme chodili místo večeře do kina, bylo nám krásně, jakoby nic jiného nebylo důležité
Dnes mají všechno, ale ona je často sama. Nemá o trápení s kým mluvit, a vlastně se ani nechce nikomu svěřovat.
Petr mezitím potichu plánoval překvapení. Martina seděla zahloubána ve svých starostech, když zahlédla, jak Petr vozem vjíždí na dvůr, reflektory prořízly tmu. Zaparkoval, chvíli něco hledal v garáži a pak vešel dovnitř.
Marťo, kde jsi? Proč tady sedíš potmě? zaburácel v kuchyni a rozsvítil, ona ani nevšimla, jak už je dlouho tma.
Tady, odpověděla tiše, nějak jsem se zabrala do myšlenek, venku je nevlídno.
To mi povídej, silnice úplně zapadané, sotva jsem projel, bál jsem se, abych nezapadl. Jsem hladový, pojď něco pojíst, řekl Petr zcela obyčejným hlasem.
Martina vstala, dala ohřívat jídlo, Petr šel umýt ruce. U večeře se na ni usmál:
Hele, Marťo, blíží se Silvestr a já ti něco chci říct.
Martina najednou ztuhla, překvapení teď neměla ráda
A co to bude? zeptala se téměř nedýchajíc.
Petr dělal divadýlko, chvíli ji napínal viděl, že je nervózní.
No víš, už jsme spolu dlouho nikde nebyli. Odskočil do předsíně a vrátil se s obálkou. Koupil jsem nám dvě letenky k moři. Poletíme do Chorvatska spolu na Silvestra. Podíváme se, jaké to je pod palmami, a usmíval se tím starým známým úsměvem.
Martina ucítila nečekanou úlevu, jako by jí spadl ze srdce obrovský balvan. Nevýrazně, ale vesele vykřikla:
Panenko Maria, ty jsi pořád stejný šprýmař! No to by mě ani nenapadlo v zimě k palmám, to bude sranda, rozesmála se upřímným smíchem.
Syn mi tenhle nápad vnukl, ale už dlouho jsem si říkal, že tě musím vytáhnout na vzduch, změnit prostředí Tak se začni pomalu připravovat
Všechno se obrátilo k lepšímu. Odletěli spolu do Chorvatska, oslavili tam Nový rok, odpočinuli si a vrátili domů šťastní. Martina znovu důvěřovala Petrovi. Viděla, jak se začal víc věnovat rodině, vrátil se dřív domů, když měl zdržení, vždy dal vědět, aby si nedělala starosti.
Martina si postupně začala vážit sama sebe, časem pochopila, že pokud nepečuje i o své štěstí, nikdo to za ni neudělá. Láska k sobě samotné se stala klíčem k novému začátku.
