Víš, jak se u nás říká: za vše, co se nám v životě stane, si neseme zodpovědnost a že si za to vlastně můžeme sami. Každý den něco volíme a podle toho pak žijeme.
Takhle, já jsem si možná taky sama zavařila, když jsem si mladá bláhově spojila život s chlapem, co vůbec nebyl vážný typ. Ve svých dvaceti jsem byla hloupě zamilovaná do Františka. A i když jsem věděla, že je to lehkomyslný rošťák, naivně jsem pořád doufala, že se pro mě změní. Upínala jsem se na tu naději, chtěla jsem tomu prostě věřit. Jenže lidi jsou, jací jsou, že jo? Takže i když se nám narodil syn Petr, František se nepolepšil vůbec.
Každý měsíc se ke mně dostávaly další a další historky o jeho kouscích. Vykládali mi to sousedi, kamarádi, dokonce i moje příbuzní. Styděla jsem se, cítila jsem ponížení a byla jsem z toho hrozně zklamaná. Držela jsem to v sobě dlouhých pět let, a pak už to dál nešlo. Rozvedli jsme se. Jediné štěstí bylo, že František nebyl skrblík. Nechal mi svůj byt pod podmínkou, že po něm nebudu chtít výživné. Já i Petr jsme tam stejně nechtěli bydlet, tak jsem byt pronajala a šla k mámě, která už tehdy potřebovala péči. Tak jsme spolu fungovali.
Peníze z nájmu jsem věnovala především Petru oblečení, škola, různé výlety a kroužky. Snažila jsem se mu dopřát normální dětství. Z výdělků jsem pak platila jídlo, léky a účty pro sebe i pro mámu, která kvůli nemoci zůstala ležet v posteli na mnoho let. Doufala jsem, že můj syn jednou docení, jak moc jsem se pro něj snažila. Znáš to život pádí dál, je mi už 57 let, mám cukrovku, píchám si denně inzulín a snažím se vydržet co nejdýl.
Kvůli tomu zdravotnímu stavu už nemůžu nikde pracovat a kdo by mě taky vzal, že? Navíc nemám nárok na důchod, protože jsem často střídala brigády a nikdy jsem nikde nebyla dost dlouho, abych si něco naspořila. Skoro celý život jsem dělala načerno, abychom si aspoň trochu přilepšili. Takže teď žiju jen z té částky, co dostávám za pronájem bytu. Petr má teď 31 let, nedávno si našel nevěstu a oznámil mi, že by s ní chtěli v tom bytě bydlet.
Když jsem mu řekla, že pak nebudu mít žádné peníze na živobytí, Petr mi jen suše odpověděl, že to je čistě můj problém. A já… teď fakt nevím, co dál. Nemám našetřeno, potřebuji neustále léky, musím něco jíst a taky platit za vodu, elektřinu a všechno ostatní. Jak mám, proboha, žít? Jak mi tohle může syn udělat? Proč mi to dělá?
