28. listopadu
Dneska jsme měli doma opět poslední listopadovou neděli tu naši rodinnou tradici. Všichni k mamce na lívance, pak plánování Silvestra. Letos mi to, upřímně, lezlo už krkem. Manželka, Radka, řezala u stolu lososa na malé plátky, balila ho do palačinek, sýr strouhala, pažitku sekala, smetanu krásně vykládala do porcelánové mističky. Mamka stála u staré litinové pánve, obracela palačinky rychlým švihem zápěstí, jako vždy.
U stolu bylo plno: sestra Jitka s manželem Martinem, strejda Petr s tetou Helenou, bratranci Dan a Karel. Všichni jedli palačinky, zapíjeli je čajem, povídali, smáli se. Jitka na mně houkla přes celou místnost:
Radko, podej mi toho lososa!
Jen si posluž.
Nabrala si opravdu poctivě, zakřenila se:
To je bomba! Ten je čerstvý, viď, kde jsi ho pořídila?
Na trhu ve Vršovicích, jasně že drahej, ale na lívance nic lepšího není.
Strejda Petr naléval z konvice další čaj a rozjel hlavní debatu:
Tak co, rodino, kde letos budeme slavit Silvestra?
Chvilku nastalo ticho, pohledy lítaly sem a tam, než Jitka vypálila první:
No kde asi? U Radky, ne? Jako každý rok! Má největší obývák, vejdeme se tam všichni!
Radka se pomalu zvedla od talíře, pohlédla na Jitku:
Máte i jiné návrhy?
Kdepak. U nikoho jiného bychom byli namačkaní. Je to tradice.
Teta Helena odložila palačinku, otřela si ústa.
Hlavně, Radko, uvař zase ten dort Prahu, jak vždycky. Nikdo ji neumí jako ty. Loni jsme na něj vzpomínali ještě týden!
Strejda Petr přihodil:
A hlavně, letos kup víc kaviáru. Ta malá sklenička loni nestačila ani na půl hodiny. Letos vem radši tři!
Radka koukla na rozesmáté obličeje příbuzných, na jejich mastné brady od lívanců, a pak na mě, manžela. Mlčel jsem, koukal jsem na telefon, ale cítil jsem napětí. Vřelo to ve mně.
Náš šestnáctiletý syn Lukáš seděl vedle, se sluchátky na uších, hudba ho zajímala víc než rodinné debaty.
Tak co, Radko? Souhlasíš? naléhala Jitka.
Radka kývla, ale viděl jsem v jejích očích něco nového. Doma hned jak jsme zavřeli dveře, vybuchla:
Proč pořád všechno platím já? Tři roky už to takhle táhnu za všechny!
Tak proč jsi zase kývla?
Řekla jsem, že jo, ale tentokrát platit za všechny nebudu.
Nechápal jsem to hned, co přesně má za lubem. Zmizela v kuchyni s notebookem, zapnula Excel, začala počítat: maso krůta, hovězí, losos; kaviár červený i černý; mořské plody, ovoce, sladké, dort Praha. Pořád samé velké položky. Do všeho drobnosti: nápoje, káva, čaj, omáčky, pečivo, svíčky, ubrus, servítky, nádobí. Každý rok stejné, ale výsledná částka šílená. Pořád vyšší a vyšší.
Kouknul jsem přes rameno.
Kolik to dělá?
Koukej.
Padl mi zrak na tu cifru skoro třicet tisíc korun, a to nebyl konec. Víc než její měsíční plat.
Nezbláznila ses? Tolik utrácíš každý rok?
Asi jo. Tak a dost. Musím si o tom promluvit s rodinou.
Ten týden zavolala Jitce:
Potřebuju s tebou probrat Silvestra, dorazíš?
Jitka přišla otrávená, sedla si se dvěma hrníčky čaje. Radka jí předložila tabulku. Jitka ji proletěla pohledem a ztuhla.
No jo, ale kdo tě o kaviár a krůtu žádal?
Vzpomínáš? Loni strejda Petr chtěl krůtu, žádná kuřata, a na kaviár chtěl přidat. Tak jsem pořídila, jak si přáli.
Jitka chvíli mlčela, pak se zeptala:
A co teď od nás čekáš?
Abychom si náklady rozdělili. Buď to zaplatíme každý svým dílem, nebo si každá rodina donese, co chce, a já budu dál vařit. Ale za všechny už platit nehodlám.
Jitka si odkašlala, zamračila se:
To myslíš vážně? Takové počty mezi rodinou?
Právě že jo! Dvacet tisíc tu, deset tam, a já dělám účetní i doma. Už mě to nebaví.
Nemáš nějaké průšvihy? Manžel přišel o práci, nebo splácíte úvěr?
Radka jí to rovnou řekla: “Všechno máme, jak má být. Jen už mě nebaví dělat sponzora pro deset lidí!”.
Jitka utekla uražená, řekla, že jsem změnila, že jsem prý bývala lepší. Radka na to jen opáčila: “Bývala jsem hloupější, teď už ne!”
Pak to bylo se strejdou Petrem a tetou Helenou. Stejná písnička protesty, že je to rozklad rodinných tradic, že “za nás takové účty nikdo nedělal”, že Petr je důchodce. Radka mu klidně odpověděla:
Já přece taky nevydělávám bůhvíco, ale umím si hospodařit a plánuju!
Na tetu Helenu vytáhla otevřeně pravdu: “Tři roky platím všechno já, ale společné je to jen podle jména. Každý ať přinese, co může a bude fér.”
Celý týden bylo ticho. Radka zvažovala, že to letos uděláme jen v trojici: ona, já, Lukáš. Už měla nákupní seznam, část věcí doma, já ji chválil, že to měla udělat dávno. I Lukáš byl za mámu pyšný.
Týden před Silvestrem zazvonil telefon. Jitka, hlas už ne tak ublížený:
Radko, můžem na chvíli přijít?
Posadili jsme se do kuchyně, Radka nachystala čaj a sušenky. Jitka vyložila, že rodina se domluvila: strejda Petr vezme nápoje, Jitka přiveze maso a ryby, teta Helena sladké a ovoce. Radka a mamka vaří hlavní jídlo a přílohy. Přijala to. S úlevou.
Silvestr ráno se sjížděli jeden po druhém. Strejda Petr přivezl tašky pití, utřel si pot z čela. Jitka mísu masa, salámů, šunky, marinovaných krevet. Teta Helena krásný dort z cukrárny, ovoce, čokolády. Radka naservírovala pečené kuře, brambory se žampiony, zeleninové ragú. Rozprostřeli ubrus, společně prostírali.
Ze začátku byla atmosféra trochu napjatá, strejda podvousával o dnešní mládeži, teta štelovala ubrus. Ale jak jsme usedli, všechno roztálo. Povídali jsme si, smáli, sdíleli střípky ze života.
K půlnoci už byla ta pravá slavnostní nálada. Připíjeli jsme, přáli si všechno nejlepší, smáli se vtipným vzpomínkám.
Po půlnoci, když jsme uklízeli, přišel za Radkou i strejda Petr, pomohl jí s nádobím, a usmál se:
Měla jsi naprostou pravdu. Nikdy mě nenapadlo, co to stojí. Ale teď jsem to pocítil na vlastní kapse.
Radka si oddychla. Žádná hořkost, žádná únava. Jen úleva a pocit radosti, že dokázala říct DOST. Rodina se nerozpadla, tradice zůstala.
Večer, když jsme byli sami, ji objal a řekl jsem: “Jsem na tebe hrdý. Jsi statečná. Umět říct rodině ‘ne’ a najít férové řešení, to je obdivuhodné.”
Radka kývla a usmála se. “Změnila jsem tradici k lepšímu. Teď je opravdu naše, společná.”
A já si odnesl pro sebe jedno ponaučení: mlčet, trpět, držet se plané tradice je někdy horší než být upřímný a začít novou, spravedlivější etapu. Někdy stačí říct svůj názor, stát si za tím a vše může dobře dopadnout.
Jak byste to řešili vy? Zajímal by mě váš názor.
