Martina odjíždí na Silvestra k rodičům a Viktorova rodina zuří, když zjistí, že si tentokrát sváteční večeři musí nachystat sami.
Myslíš si, že to nevidím?
Martina to řekne večer, když vykládá potraviny na stůl. Viktor sedí na gauči s mobilem, ani nezvedne hlavu.
O čem mluvíš? zabručí.
O tom, že už sedm let každý Silvestr stojím u sporáku, zatímco tvoje máma s Lídou sedí u stolu, hodnotí, kolik jsem zestárla, a jediná, kdo maká, jsem já. Už to tak dál nebude.
Viktor konečně odlepí oči od telefonu. Obrátí se k ní.
Co to povídáš? To je přece tradice. Přijede máma, Lída s rodinou, děti To je rodina.
To je tvoje rodina. Já jsem tady kuchařka. Jedeme s Tondou k mým rodičům. Táta udělal kluziště, syn se nemůže dočkat. Můžeš jet s námi, nebo zůstaň, jak chceš.
Viktor vstane. V obličeji ztuhne.
To nemyslíš vážně! Martino, to nejde. Všichni s tím počítají. Máma nakoupila jídlo, Lída veze dárky. Zkazíš nám svátky!
Martina se otočí, v ruce síťka s cibulí, kterou rázně odhodí na stůl.
Všem? Viktor, je mi jedno, co všem. Je mi osmatřicet a mám dost přizpůsobování pro druhé.
To je tvoje povinnost, jsi přece manželka! Kdo bude vařit?
Nevím. Třeba tvoje máma? Nebo Lída? Nebo ty sám, když jsi takový pán domu.
Viktor se zasměje, založí ruce.
Neodjedeš nikam. Rozmyslíš si to.
Martina neodpovídá. Jen se otočí. Viktor ještě chvíli čeká, pokrčí rameny a vrátí se k mobilu. Myslí si, že jí to za den přejde.
Jenže ona si to nerozmyslí.
30. prosince ráno Martina budí Tondu.
Cestujeme k dědovi.
Chlapec vyskočí.
Fakt? K dědovi na kluziště? A pojede i táta?
Ne, táta zůstane.
Tonda chvilku posmutní, ale brzy rozzáří úsměv.
Můžu vzít Honzu ze třídy?
Samozřejmě.
Viktor vyjde z ložnice, když už Martina zapíná kufr.
To nemyslíš vážně?
Ale myslím. Odjíždíme.
Martino, tohle je hloupost!
Podívá se na něj klidným, pevným pohledem.
Právě naopak. Po sedmi letech jsem zase sama sebou.
Vezme kufr, volá Tondu. Viktor stojí na chodbě v šoku, jak náhle se to děje. Dveře se zabouchnou. Zůstane sám.
Večer 31. prosince, v pět hodin, Viktor pobíhá po kuchyni s kuřetem v ruce. Netuší, kde začít. Lednice zeje prázdnotou. Martina schválně nic nekoupila. Viktor volá mamince.
Mami, přijeď dřív, potřebuju pomoct. Martina odjela k rodičům, zbyl jsem tu sám.
Ticho. Pak prostydlý hlas:
Cože odjela? Ty už jsi úplně ztratil rozum? Já nebudu stát u plotny na Silvestra! To je povinnost snachy. Ať se okamžitě vrátí.
Ale mami, já neumím…
To není můj problém. Přijedu v osm, jak bylo domluveno. A stůl ať je prostřený.
Zavěsí. Viktor stojí s mobilem v ruce, zmatený. Do deseti minut volá Lída, hlas jí jen svíří vztekem.
Ty si děláš srandu? Máma mi všechno řekla! Martina odjela, a my máme sedět u prázdného stolu? Nebo snad já budu v cizím bytě vařit jak služka?
Počkej, Lído…
Na nic nečekám! Jedeme s dětmi za mámou. A mámu taky vezmeme. Oslavíme to normálně, bez tvých experimentů. Ty si svůj průšvih řeš sám.
Položí telefon. Viktor se posadí ke stolu. Na stole leží rozmražené kuře, v dřezu špinavá zelenina. Půl šesté. Zůstává sám. Úplně sám.
V osm večer sedí Viktor v autě před domem Martinyiných rodičů. Na sedadle pytlík s lahví Bohemky a bonboniéra. Netuší, jak ho přijmou. Ve dvoře blikají světýlka, na kluzišti se honí kluci s hokejkami. Tonda mezi nimi šťastný, s červenými tvářemi.
Viktor vystoupí a jde ke vchodu. Dveře otevře tchán Jaroslav.
No vida, přece jsi dorazil. Pojď dál, ať nemrzneš.
Uvnitř voní pečené maso a jehličí. V kuchyni Martina s maminkou krájí saláty, vedle nich dva muži Ota, manžel Martininy mladší sestry, a soused. Smějí se, popíjejí horký čaj. Martina na Viktora pohlédne bez zlosti, ale i bez nadšení.
Sedni si.
Viktor usedá. Jaroslav mu podává hrnek s čajem.
Tak co, pomůžeš, nebo budeš jenom koukat?
Já neumím nic uvařit.
Tchán se usměje.
A kdo uměl? Myslíš, že jsem od dětství dělal guláše? Tady máš brambory, začni škrábat.
Viktor se zvedá, jde k dřezu. Martina mu beze slova podává nůž. Ota mu poplácá rameno.
Člověče, já škrábal poprvé brambory v pětatřiceti. Teď má žena pohov, vařím většinu věcí já.
Viktor se dívá na Martinu. Stojí k němu zády narovnaná, volná, s jiskrou, kterou v ní dlouho neviděl.
Oslava je hlučná a veselá. Tonda nedá dědovi pokoj, každou chvíli jde bruslit. Martina v rudých šatech, které Viktor vidí poprvé, pije s ostatními Bohemku, směje se. Nikdy nevstane, aby někoho obsluhovala.
Viktor mlčí. Pozoruje Martinu. Tady je jiná. Ne upracovaná kůň, co běhá kolem jeho rodiny, ale někdo, kdo odpočívá ve své vlastní.
Cestou zpět, 9. ledna, promluví Viktor první:
Promiň.
Martina otočí hlavu. Za oknem míhají bílé pole.
Za co?
Že jsem neviděl, jak moc tě to drtilo. Že jsem dovolil mámě a Lídě, aby tě využívaly. Že jsem myslel, že je to normální.
Martina chvíli mlčí.
Myslíš to? Nebo to jen říkáš, abych se zase vrátila k vašim Silvestrům?
Viktor pevněji chytne volant.
Myslím to. Viděl jsem, jak u vašich všichni pomáhají. Jak Ota myje nádobí a směje se. Jak jsi dcerou, ne služkou. Styděl jsem se.
Martina přikývne. Nic neřekne, ale neodvrací se. Stačí to.
Uběhne rok. 30. prosince večer zvoní telefon. Viktor zvedne máma.
Viktore, zítra přijedeme v osm, jako vždy. Řekni Martině, ať ten rok vaří víc, budeme hladoví.
Viktor se podívá na Martinu. Stojí u okna, skládá věci do kufru. Tonda už spí, batoh leží přichystaný.
Mami, odjíždíme.
Kam? Co to meleš, zítra je svátek!
Máme novou tradici. Slavíme podle sebe. Letos jedeme s Petrovými na chatu Zimní pohádka. Když chceš, můžeš přijet za námi.
Ticho. Pak rozzlobený, uražený hlas.
Blázníš? Jak jako sami? A já? A Lída? To už nejsme rodina?
Jste, ale my už nebudeme žít podle tvých pravidel. Mám tě rád, ale už nebudeme Martinu dohnávat k šílenství kvůli vašim večírkům.
To je ta tvoje Martina tě zblbla! Dřív jsi takový nebyl!
Dřív jsem byl slepý.
Viktor položí telefon. Martina se otočí, usměje se koutkem úst.
Myslíš to vážně?
Vážně.
Telefon dál vyzvání máma, Lída, zase máma. Nastaví tichý režim, strčí mobil do kapsy. Odjíždějí o hodinu později, když venku sněží. Tonda spí, Martina kouká do tmy. Viktor řídí a poprvé necítí povinnost.
Na chatě je vítají Petrovovi smíchem, objímáním. Ve srubu voní jehličí, na stole obyčejné jídlo, které vařili všichni. Petrovy děti vytáhnou Tondu na kopec. Martina se převlékne, nalije si Bohemku, sedne si ke krbu. Viktor si přisedne.
Myslíš, že ti máma někdy odpustí?
Martina pokrčí rameny.
Nevím. Ale už je to její věc. Ty sis vybral.
Viktor přikývne. Cítí trochu vinu, ale mnohem víc úlevu. Prvně za mnoho let není nikomu nic dlužen.
Ráno volá Lída. Ne Viktorovi Martině.
Zničila jsi nám rodinu. Máma dva dny brečela. Děti se ptají, proč nejsme u Viktora. Doufám, že jsi teď šťastná, sobko.
Martina sms přečte, ukáže Viktorovi. Ten mávne rukou:
Neodpovídej.
Ale Martina přece odpoví. Stručně:
Lído, sedm let jsem pro vás vařila. Nikdy jsi pomoc nenabídla. Teď tě štve, že už ne? Zamysli se, kdo je tu sobec.
Lída už odepsat neumí.
V březnu slaví Tondu. Viktor volá mámě i Lídě, zve je. Přijedou obě, s kyselými výrazy. Když se má chystat stůl, Martina vyjde z kuchyně.
Kdo chce pomoct s chlebíčky, všechno je na kuchyňské lince. Zeleninu jen nakrájet.
Lída zkříží ruce.
Já jsem host. Vařit nebudu.
Martina pokrčí rameny.
Pak to bude trvat dýl. Sama to zvládnu, ale nebude to hned.
Viktor se zvedne a jde do kuchyně. Stejně tak Tonda. Tchyně nervózně cuchá ubrousek. Lída sjíždí mobil. Po deseti minutách konečně tchyně nevydrží, zvedne se a jde pomoct. Lída ji trochu poté následuje.
Martina jí podává nůž, aniž by vzhlédla.
Nakrájej okurku. Na tenké plátky.
Lída vezme nůž bez řečí. Tchyně myje nádobí. Viktor smaží maso. Tonda prostírá nádobí. Poprvé po letech všichni něco dělají společně, bez výčitek.
Za půl hodiny sedí u stolu. Jídlo jednoduché, ale chutné. Lída celý večer nepromluví, ale tchyně několikrát roztaje a usměje se, když Tonda vypráví o škole.
Při odchodu se tchyně zastaví u dveří, zadívá se na Martinu.
Změnila ses.
Ne. Jen už nemlčím.
Tchyně přikývne, oblékne si kabát a odchází. Lída jde za ní, nepozdraví. Ale Martina ví něco se pohnulo. Už se nikdy nevrátí k tomu, jak to bylo. Viktor se změnil. A když se změní jeden, změní se všechno.
Večer, když Tonda spí, sedí Martina s Viktorem v kuchyni. Viktor jí nalije čaj, posadí se naproti.
Myslíš, že to máma pochopila?
Tvoje máma? Nevím. Ale vlastně to není podstatné. Podstatné je, že jsi to pochopil ty.
Viktor ji vezme za ruku.
Už to vracet nebudu.
Martina se usměje. Poprvé po mnoha letech necítí tíhu na ramenou. Nemusí nikomu nic dokazovat. Prostě jen žije tak, jak chce sama.
Za oknem padá sníh. Někde na druhém konci města sedí tchyně v kuchyni a přemýšlí, proč se syn změnil. Lída si stěžuje manželovi, že Martina je drzá. Ale ani jedna nechápe to nejdůležitější: Martina se nezměnila. Jen už není ochotná být pohodlná. A to je její právo vybojovala si ho ne křikem, ale prostě tím, že řekla ne. Svět se nezbořil. Naopak stal se upřímnějším.
Viktor na Martinu hledí a chápe, že zachránila oba. Protože život podle cizích představ není život. To je pomalé umírání. Oni si zvolili žít.
