Jitka odjíždí na Nový rok ke svým rodičům a Viktorova rodina zuří vzteky, když zjistí, že letos se budou muset o sváteční přípravy postarat sami.
Myslíš, že jsem si ničeho nevšimla? pronese Jitka večer, když vykládá nákup z Albertu na stůl. Viktor sedí na gauči, zírá do mobilu, ani nezvedne hlavu.
O čem mluvíš? zkusí on znuděně.
O tom, že už sedm let trávím každý Silvestr u plotny, zatímco tvá máma s Lucií sedí u stolu, hodnotí mě a řeší, proč jsem zestárla. Končím s tím. Letos už ne.
Viktor se konečně odlepí od displeje a otočí k Jitce.
Co to meleš? To je přece naše tradice! Máma přijíždí, Lucie s rodinou, děti rodina pohromadě!
Tvoje rodina, opraví ho klidně Jitka. Já v ní dělám služku. Jedeme s Kubou ke mým rodičům. Táta udělal na zahradě kluziště, Kuba se tam nemůže dočkat. Chceš, jeď s námi, nechceš, zůstaň. Vyber si.
Viktor má překvapený výraz.
To nemyslíš vážně. Všichni s tebou počítají. Máma už nakoupila, Lucie veze dárky. Zkazíš tím svátky úplně všem!
Jitka rozhodně postaví síťovku s cibulí na stůl.
Všem? Viktore, já už nechci žít podle očekávání jiných. Je mi osmatřicet, mám toho dost.
To je přece tvoje povinnost jako manželky! Kdo bude vařit?
Třeba tvoje máma, nebo Lucie. Nebo si sám něco udělej, když jsi takový domácí pán.
Viktor se uchechtne a zkříží ruce na prsou.
Vždyť ty nikam nepojedeš. Do rána tě to přejde.
Jitka už dál nediskutuje. Večer Viktor jen pokrčí rameny a vrátí se ke svému mobilu, přesvědčený, že Jitce druhý den změkne srdce.
Ale Jitka názor nezmění.
Ráno 30. prosince probudí brzy Kubu.
Vstávej, balíme, pojedeme k dědovi.
Kuba vyskočí: Fakt? K dědovi na kluziště? A pojede táta?
Táta zůstane doma.
Kuba chvilku nakrčí čelo, ale rychle se usměje. Můžu pozvat Tomáše ze třídy?
Samozřejmě, souhlasí Jitka.
Viktor přichází do předsíně, když Jitka zapíná kufr.
Ty fakt odjíždíš? ptá se nevěřícně.
Dělám přesně to, co jsem říkala.
Jitko, vždyť je to blbost! Uvědom si, co děláš!
Jitka na něj vrhne klidný, ledový pohled.
Právě že poprvé po letech vím, co dělám.
Zavolá na Kubu, vezme tašku a se synem odejdou. Viktor zůstává v rozpacích stát v prázdné chodbě. Dveře zaklapnou. Zůstane sám.
Silvestrovský večer, pět hodin, Viktor pobíhá v kuchyni s kuřetem v ruce. Netuší, kde začít. Lednice prázdná, Jitka schválně nic nenakoupila. Volá matce.
Mami, přijď dřív, potřebuju pomoct. Jitka odjela, jsem tu sám.
Ticho. Pak ledový hlas:
Cože odjela? Viktore, už sis úplně spletl roli? Já nebudu na Silvestra stát u plotny místo ní! To je úkol snachy. Okamžitě ať se vrátí.
Ale mami, já neumím
To není můj problém. Přijdu na osmou a ať je prostřený stůl!
Hovor skončí. Za chvíli volá Lucie, sestra.
Děláš si srandu? Máma mi volala, všechno vím! Jitka od vás odjela a já mám co, vařit sama u tebe? Nebo sedět u prázdného stolu jako blbá?
Lucie, prosím
Žádné prosby! Jedeme s dětmi k mámě. Slavíme normálně, bez tvých výstupů. Tvojí manželku si řeš sám.
Zavěsí. Viktor usedne ke stolu. Rozmrzlé kuře, neumytá zelenina. Půl šesté, zůstává úplně sám.
Večer v osm sedí Viktor v autě před domem Jitčina tatínka, v igelitce sekt, v krabičce bonboniéra. Váhá, jestli vůbec vystoupit. Na dvoře blikají vánoční světýlka, na kluzišti hokejku prohání Kuba, růžolící a šťastný.
Viktor se vypraví ke dveřím. Otevírá pan Novák, Jitčin otec.
Aha, tak pojďte dál, na mrazu stát nemusíte.
V kuchyni vůně pečeného masa a jehličí. U stolu Jitka s maminkou krájí saláty, vedle pobíhá švagr Petr i soused Mirek, v ruce hrnky s punčem, smějí se. Jitka věnuje Viktorovi neutrální, klidný pohled.
Seď.
Viktor usedá. Pan Novák plácne hrnek čaje na stůl.
Tak co, budeš pomáhat, nebo jen koukat?
Já vlastně neumím vařit
Novák se zasměje.
Jako bych to neznal. Taky jsem první brambory loupat zkoušel až po svatbě. Tak pojď a začni.
Jitka mu podá nůž. Viktor krájí ztuhle a pomalu. Přijde i švagr Petr, povzbudí ho poplácáním.
Neboj, získáš cvik. Já vařím až teď sám, žena si užívá, já to obstarám.
Po očku se Viktor koukne na Jitku. Stojí rovně, ramena roztažená, už ne shrbená a unavená. Vypadá jinak, svobodně.
Silvestr je veselý a pohodový. Kuba nedá dědovi pokoj, tahá ho neustále ven na led. Jitka si oblékla rudé šaty, které Viktor vidí poprvé. Popíjí sekt, směje se s rodinou, nikam neutíká, neobskakuje nikoho.
Viktor mlčí skoro celý večer. Pozoruje Jitku mezi svými jen září. Není už služkou, ale normální ženou v kruhu své rodiny.
Cestou domů 9. ledna Viktor začíná rozhovor první.
Promiň.
Jitka otočí hlavu. Venku se míhají zasněžená pole.
Za co?
Že jsem neviděl, jak tě to ničí. Že jsem nechával mámu a Lucii, ať tě využívají. Že jsem myslel, že je to normální.
Jitka mlčí.
Myslíš to doopravdy, nebo abych tě zas dostal zpět?
Viktor pevně sevře volant.
Doopravdy. Viděl jsem, jak všichni u vašich pomáhají, jak Petr myje nádobí a směje se. Ty nejsi služka jsi prostě dcera. Stydím se.
Jitka kývne. Už nic neříká, ale ani se neodvrátí. To stačí.
Uběhne rok. Je 30. prosince, večer zvoní telefon. Viktor zvedne matka.
Viktore, zítra přijedeme, klasicky na osmou. Řekni Jitce, ať uvaří pořádně, přijedeme hladoví.
Viktor se otočí na ženu. Jitka v předsíni skládá věci do tašky. Kuba už spí, batoh čeká u dveří.
Mami, my odjíždíme.
Jak odjíždíte? Kam se zas cpete? Zítra jsou svátky!
Máme nový zvyk. Silvestra slavíme po svém letos jedeme s Petrovými na chatu Zimní Pohádka. Jestli chceš, přijeď taky.
Ticho, pak uražený hlas.
Tak vy sami? A co já a Lucie? My jsme cizí?
Ne. Jen už nebudeme žít podle vašich pravidel. Mám tě rád, ale nechci se dívat, jak Jitka umírá pod tíhou vašich požadavků.
To ta tvoje Jitka ti vymyla mozek! Dřív jsi takový nebyl!
Dřív jsem byl slepý.
Zavěsí. Jitka se usměje.
Opravdu?
Opravdu.
Telefon dál drnčí matka, Lucie, zase matka. Viktor ho vypne a schová do kapsy. Odjíždějí za hodinu, za okny drobně sněží. Kuba spí, Jitka sleduje temný kraj. Viktor řídí a poprvé po letech necítí vinu.
Na chatě vítají Petrovovi, radostně a s objetím. Vůně jehličí, prostý stůl, jídlo připravováno společně. Děti táhnou Kubu na boby, Jitka se převlékne, nalije si sekt, sedne si ke krbu. Viktor ji obejme.
Myslíš, že mi máma někdy odpustí?
Jitka pokrčí rameny.
To už není tvoje starost. Vybral sis sám.
Viktor kývne. Trochu ho tíží lítost, ale mnohem víc úleva. Po letech není nikomu nic dlužen.
Ráno volá Lucie, tentokrát Jitce.
Zničila jsi naši rodinu. Máma dva dny brečí. Děti nechápou, proč nejsme u tebe. Snad jsi spokojená, ty sobkyně.
Jitka čte zprávu nahlas, ukáže ji Viktorovi. Pokrčí rameny.
Neodpovídej, řekne tiše.
Jitka ale napíše krátce:
Lucie, sedm let jsem vařila pro všechny a nikdy jsi nenabídla pomoc. Zlobíš se, že jsem přestala? Zamysli se, kdo je opravdu sobec.
Odpověď nepřijde.
V březnu je doma oslava Kubových narozenin. Viktor pozve matku i Lucii. Obě přijdou, tváře kyselé. Když je čas nosit jídlo, Jitka oznámí:
Chcete-li pomoci s přípravou, na kuchyňské lince je vše připraveno.
Lucie si založí ruce.
Jsem host, vařit nebudu.
Jitka pokrčí rameny.
Pak se najíme později. Sama to zvládnu, ale nepůjde to rychle.
Viktor se zvedne a jde pomáhat. Přidá se i Kuba. Matka sedí, nervózně kroutí ubrousek. Lucie kouká do telefonu. Po chvíli matka vstane a zamíří do kuchyně, zanedlouho ji následuje i Lucie.
Jitka mlčky podá Lucii nůž.
Nakrájej okurky. Najemno.
Lucie bezeslova pracuje. Matka myje nádobí, Viktor smaží maso, Kuba roznáší talíře. Poprvé po letech je to opravdová společná práce, bez výčitek a povinností.
Za půl hodiny zasednou ke stolu. Jídlo je jednoduché, ale chutné. Lucie celý večer mlčí, ale matka povolí a dokonce několikrát usměje, když Kuba líčí příhody ze školy.
Při odchodu se matka zarazí u dveří.
Ty ses změnila, řekne Jitce.
Nezměnila. Jen už nemlčím.
Matka přikývne, oblékne se a odejde. Lucie mlčky za ní, ani se neotočí. Ale Jitka ví, že se něco pohnulo. Takhle už to dál nepůjde, protože Viktor se změnil. A když změní jeden, mění se všechno.
Večer, když Kuba spí, sedí Jitka s Viktorem v kuchyni. Viktor jí nalije čaj, posadí se naproti.
Myslíš, že to máma opravdu pochopila?
Nevím. Ale už na tom nezáleží. Důležité je, že jsi to pochopil ty.
Viktor vezme Jitku za ruku.
Chápu. A už to nikdy nevrátím zpět.
Jitka se poprvé po letech usměje opravdu beze strachu a tíhy na ramenou. Nikomu už nic nemusí dokazovat. Jen žít po svém.
Za oknem padají vločky. V jiném koutě Prahy sedí Viktorova matka a přemítá, proč se syn změnil. Lucie si doma stěžuje muži, že Jitka je drzá. Ale ani jedna nepochopí to hlavní: Jitka není jiná. Jen přestala být pohodlná. Prostě řekla ne. A svět nespadl. Naopak stal se pravdivějším.
Viktor se dívá na ženu a chápe, že nezachránila jen sebe, ale i jeho. Protože život na cizí přání není život. Je to pomalé umírání. Oni si zvolili žít.
