Dobrý den, milé ženy! O čem dnes klábosíte? Uklidněte se, jdu si poslechnout zprávy. Takové věci v televizi stejně neuslyšíte, řekl Robert rozverný. Ženy se smály a uvolnily mu místo.
Kde ses toulal? ptala se teta. Byl jsem v obchodě. Měl jsem malou nehodu a moje žena odešla…
Stařenka vykřikla: To snad není možné, hochu! Odešla k mému kamarádovi. Prý nejsem chlap, když nemám práci.
Teta byla zaskočená: Počkej, ale on je taky bez práce. Tak v čem je rozdíl mezi vámi?
Robert zavrtěl hlavou: Já sám to nechápu.
Robert odešel a teta poznamenala: Ti chlapi! Nic nedělají, ale chtějí žít na úkor ženských. A Robert… Jaký to byl muž! Opravdu pohledný! Ale když ho opustila žena s dítětem, úplně se změnil. A ten jeho přítel? To byl první hospodář ve vsi! A Marie, ta vaří báječně! Její manžel od ní odešel, tak teď dře pro svoje děti. Ale ne, ona teď střídá jednoho za druhým. Čeká od nich zázraky. A oni?
Nevolají, aby stavěli plot nebo bílili zeď… Jen mezi sebou soutěží. Co se to děje s vesnicí? Dřív chodili muži na procházku, ale byli pracovití. Teď? Bez práce, bez rodiny! Ostatní odchází pryč. Jasně že odchází! Hledají lepší život.
A mě se neptejte, dodala stařenka, moje děti rozlétly do světa. Přijedou jednou za půl roku. Vnoučata vídám jen na fotkách. Dřív jsme žili pohromadě. Rodiče, děti… A všichni byli spokojení. S písničkami a povídáním až do noci. Scházeli jsme se na senoseč. Celá rodina i sousedé. Nebo kopali záhony. Jeden den se vše vykopalo. Zůstávalo se do večera a další den se šlo zas do práce. Teď každý na svém statku hospodaří sám.
Marie zrovna procházela kolem. Táhla těžké pytle a jejím dětem běhali za ní. Stěhujete se? ptala se její teta. Marie si povzdechla.
Ano, k Michalovi. Jak jinak? Aspoň má penzi. A Robert, co ten? Nic nedělá. Musím postavit děti na vlastní nohy. Nemám peníze. Z dětských přídavků se žít nedá. Jinak bych se už dávno ptala. Na jaře asi odjedu do města. Koupím si malý domek a žádný chlapi tam nebudou. Už mě to nebaví. Chlap udělá jen to, o co ho prosíš. A chce jíst. Na vesnici už nemám co dělat. Nejstarší bude brzy chodit do školy. Kdo ho tam povede? Dcera půjde do školky. Najdu si práci. Je mi líto, že musím odejít. Narodila jsem se tu, i vyrůstala. Ale odcházím. No, jdu. Jinak mě Michal najde i tady. Mějte se, ženy, řekla Marie, sbalila věci a odešla.
Myslím, že má pravdu. Marie je mladá a musí ještě vychovávat děti. Udělala bych to stejně být na jejím místě. Kam teď odejít? Je těžké opustit domov. Můj zesnulý muž ho postavil. Doufal, že tu děti zůstanou. Jednou jsme šli na houby a zabloudili jsme. Dřív chodívali lidé po stezkách, dneska je vše zarostlé. Tak budeme už jen žít tady. Aspoň že nosí penzi domů. Jdu, řekla teta a vstala, statek čekat nebude. Musím podojit krávu a nakrmit slepice. Uvidíme se zítra.
Stařenka seděla dlouho sama. Připomínala si, jak žila, jak děti rostly. Roky už odplynuly. Jen Bůh ví, kolik jí ještě zbylo. Když se setmělo, šla do domu. Ani nerozsvítila, rovnou si lehla. Světlo nepotřebovala. Už tři roky neviděla.
Marie nakonec nikdy vesnici neopustila. Zůstala tady. Neodvážila se změnit život. Dokud tu jsou lidé, vesnice žije. Máme i u nás mnoho takových prázdných vesnic! Zůstaly jen staré domy a hřbitov, lidé sem přijíždí už jen jednou za rok.
