Sníh padal hustě už od rána, těžké, mokré vločky přikrývaly silnici, která se tak měnila v ledový pás nebezpečí. Olga hleděla do postranního okénka jejich starého černého superbu a nevnímala ani sníh, ani mihotavé světlo okolo. Všechnu její pozornost pohlcoval ledový kámen v hrudi a monotónní hlas právničky v telefonu, který tiskla zpocenou dlaní k uchu.
Společné jmění manželů, paní Olgo, to se dělí na polovinu. Ale byt, který váš muž koupil před svatbou, ten zůstává jeho. I když v něm žijete už sedm let, při rozvodu na něj nemáte nárok.
Pomalu položila telefon na kolena. Sedm let. Sedm let z toho bytu na okraji Prahy dělala domov: vybírala tapety, záclony, celé hodiny hledala po bazarech dokonalou lampu do rohu obýváku. Sedm let prala, vařila, vystávala jeho hlučné kumpány do noci, snášela jeho žárlivou náladu. Všechno v cizí pevnosti. V jeho pevnosti. A teď, když se manželství sesypalo jako domeček z karet po té noci, kdy se nevrátil domů a ráno našla v jeho saku cizí rtěnku a esemesku se srdíčky, zjistila, že na ulici zůstane jen ona. S učitelským platem a kufrem s oblečením.
Tak co ti ten tvůj právník zase navykládal? zeptal se za volantem Petr a ostrým trhnutím změnil pruh. Jeho tvář, která jí kdysi připadala mužná, teď byla zkřivená známým pohrdavým úšklebkem. Věděl to. Čekal na tu odpověď a vychutnával si vítězství.
Olga k němu otočila hlavu. Oči měla suché a obrovské ve vybledlém obličeji.
Byt je tvůj. Koupil jsi ho před svatbou. Nedostanu nic.
Neodpověděl, jen sevřel volant tak, až mu zbělely klouby. Na čelisti mu naskočily svaly.
Jasně, že je můj. Co sis myslela, Olgo? Že ti na mě spadne půlka bytu? Že jsem blbej, abych ti ho napsal? Jeho hlas byl samolibý a unavený.
V Olze něco prasklo. Ne bolest z nevěry, ne křivda to už nechala za sebou. Bylo to něco jiného. Uvědomění, které bodalo mrazivě a jasně. Nejen, že ji nemiloval. On jí opovrhoval, díval se na ni celá ta léta jako na nájemnici, kterou kdykoli může vykázat. Promyšleně, vypočítavě. Jako účetní.
Měl jsi všechno spočítané, řekla tiše, vlastním hlasem cizí sama sobě.
Život není sprosté slovo, děvenko. Nechtěj být za slepici. Za chvíli stejně budou ženský jako ty podávat na alimenty, až projde novej zákon. A já tě od toho zachránil. Bydlela jsi zadarmo, tak buď ráda.
Místo třesu, který do této chvíle skrývala, přišlo podivné, až podivně klidné mlčení. Led uvnitř narostl a zaplavil jí až do konečků prstů.
Odvez mě domů, Petře. Sbalím si věci a dnes odejdu.
Domů? uchechtl se. To už není tvůj domov. Ale neboj, už jsem ti našel nové místo. Vidíš tam tu zastávku?
Rázně zatočil na krajnici. Už byli za hranicemi města, lampy prořídly, silnici bičovaly jen světlomety projíždějících kamionů, sníh bubnoval do skel a venku byl jen vítr a tma mezi zasněženými poli.
Vylez. Trochu se projdi, rozmysli se, co budeš dělat dál.
Zbláznil ses? Vždyť je minus dvacet! Nemám ani boty! vjela Olze do hlasu panika a snažila se schoulit v sedačce.
Vypadni! zařval Petr a odemkl centrální zámky. Za ruku ji hrubě vyvlékl. Jeho drahá kolínská namíchaná s alkoholem ze včerejší pijatiky bodala do nosu.
Bránila se, ale byl silný a rozzuřený. Jeho pěst s masivním prstenem dopadla na její spánek. Oči jí zalily hvězdičky, bolest zaútočila horkou vlnou. Další rána do ramene. Vytáhl ji z auta, jako by byla pytel, a Olžina kolena narazila o ledový patník. Dveře se zabouchly. Černý superb jí hodil do obličeje spršku špinavého sněhu a zmizel v šedi.
Prvních pár vteřin ležela nehybně. Tělem se jí šířila bolest, tvář a spánek měla necitlivý. Sníh padal na její tvář, hned tál a smíchal se se slzami, které konečně vytryskly. Opřela se, nejistě vstala. Na nohou jen domácí bačkory, přes ramena jen tenká bunda, vůbec ne na dvacetistupňový mráz.
Telefon? Vybitý. Nabíječka zůstala v jeho bytě. V jeho zásuvce. Všude kolem pustina. Jen hučící provoz, nikdo by ji ve tmě na kraji silnice neviděl.
Strach byl hmatatelný, sytý jako dehet. Došlo jí: chtěl, aby zmrzla. Aby si uvědomila svoje místo. Nic horšího neplánoval jen ji odstrčil jako ojetou hračku. Co s ní bude, to už ho nezajímalo.
Musela jít. Kamkoli. Otočila se proti větru a klopýtala zpět směrem k Praze. Každý krok působil bolest v rozbitém koleni. Mrazivý vzduch jí trhal kůži a po několika minutách v bačkorách přestala cítit prsty u nohou, pak i ve tváři. Dech se krátil, pára mrzla ve vlasech.
V hlavě jí zůstala jediná myšlenka: On teď slaví. S kamarády. Oslavuje vítězství.
Petr vážně slavil. Zamířil do lázeňského klubu na okraji Prahy, kde už na něj u sauny čekali Mirek a Radek stejní frajeři jako on.
Tak co, bytkou sis pořešil? poplácal ho Mirek po ramenou a podal mu štamprli.
Vyhodil jsem ji, pěkně se nadýchala mrazíku, zachechtal se Petr a otočil panáka becherovky. Hřejivo ho zalilo sebevědomím. Vyprávěl vše o právníkovi, o jejím výrazu, i o tom, jak ji vyhání uprostřed zimy. S detaily, smíchem, bez špetky soucitu.
Kamarádi jen souhlasně řvali. Správně! Baba má vědět, kde je její místo! Dneska každá druhá jen myslí na alimenty a podíl na bytě! Seděli v sauně z dubového dřeva, upíjeli koňak z tenkých sklenek, objednávali bifteky a smáli se svým siláckým vtipům. Petr se cítil neporazitelný. Věděl, že vše vyřešil. Vyhrál.
Jenže někde hluboko, pod nánosem alkoholu a samolibosti, zůstával nepříjemný pocit. Vzpomněl si na její oči těsně před úderem. Nebyl v nich strach. Nic. Prázdno. Jako by už odešla dřív než ji vyhodil. Zaplašil ty myšlenky dalším douškem a slavil dál.
Domů dorazil taxíkem krátce před třetí ráno, opilý a natěšený. Odemkl svůj byt svůj navždy. Zatřásl klíčem v zámku, rozsvítil světlo v předsíni a zůstal stát.
V bytě byl až neskutečný pořádek. Ale pořádek mrtvého domu, jaký znají jen hroby nebo muzea. Všechno, co bylo spojené s Olgou, zmizelo. Fotky, její knihy, vyšívané polštáře, pitomé fialky na parapetu pryč. Ale nebylo to nejhorší.
Vzala si jen své. S chirurgickou přesností odstranila jedině to, co bylo její nebo co do bytu sama přinesla. Na oknech už nevisely záclony, které hledala půl roku zůstal jen holý rám. Ze zdí byly sundány obrázky, které kdysi vybírali spolu. Jen světlejší místa v prachu připomínala, že tu někdy něco bylo. Z kuchyně zmizely dózy s kořením, její keramika, sady příborů, oblíbený ubrus, i držák na utěrky zbyl po něm jen šroub.
Ovládl ho vztek, ale prošel bytem otupěle. Ve skříni zela prázdná polovina. V koupelně nebyl ani její šampón, gumička na kohoutku, župan na věšáku, ani kobereček pod umyvadlem.
Posadil se na podlahu uprostřed obýváku, zíral na prázdnou stěnu. V bytě bylo takové ticho, až z něj mrazilo. Ne fyzicky nábytek zůstal. Ale duše toho místa, teplo i útulnost byla vyškrábána až na dřeň. Olga mu vymazala sedm let ze života. Přetvořila jeho byt zpět na holý betonový krab. Jeho hrad, jeho území, připomínalo prázdnou krabici s černými okny.
Vzpomněl si na její poslední pohled. Nebylo v něm ani bolest, ani prosba. Jen chlad. Stejný, jaký pachtil i v něm. Ona nemínila mrznout na silnici. Dala mu hru, kterou chtěl. A zatímco on hýřil, ona se vrátila. Snad stejným taxíkem, kterým později jel i on a vyklidila si byt, bez jediné slzy.
Yvydalo se to v něm, vstal a mlátil pěstí do zdi. Krávo! zavrčel do prázdna, ale ticho ho pohltilo. Sáhl po mobilu, chtěl jí nadávat, ale číslo už bylo zablokované, nové neznal. Co by jí vlastně řekl? Vrať mi záclony?
Zavěsil. Oknem pozoroval, jak tam dole mizí Praha pod vrstvou tmy a sněhu. Někde tam je ona. Snad u kamarádky, snad už si pronajímá pokoj za své učitelské peníze. A je tam útulno. Jsou tam její záclony a fialky. Tady je jen mráz. Ne zimní ten druhý, vnitřní, co sahá do kostí.
Všechno vypočítal. Sepsal, pořešil. Ale na to, že její odchod nebude útěkem, ale vítězným pochodem, co vezme vše cenné a nechá mu jen vypálenou půdu, na to nebyl připraven. Získal byt do posledního milimetru. A každý ten milimetr ho teď tížil až k zalknutí.
Petr chvíli stál u okna, hleděl do černých očí svých oken v temném skle. Pak se svezl do kuchyně pro dalšího panáka, ale nebyla už ani sklenička jen jeho jediný starý půllitr s nápisem Nejlepšímu tátovi od bývalé práce. Pil koňak rovnou z lahve, seděl sám na studené podlaze v tiché, chladné bytovce, která byla teď navždy pouze jeho.
A venku, nežně a neúprosně, dál padal sníh.
