Ale tak prosím tě, Veroniko, nehubuj zas! Kluci jen přišli na fotbal, co je na tom? Sto let jsme se neviděli, ještě ze střední, ozýval se mužský hlas z obýváku. Patrik, můj manžel, přeřvával hučení televize a smích tří obrovitých chlapů. Nakrájej radši nějakou okurku, klobásu, vždyť je tam ta výborná šunka z Globusu! Pivo máme, ale nemáme co k tomu hryznout!
Veronika stála v předsíni, v dlani sevřené klíče od bytu. Právě dorazila domů a jediné, po čem toužila, bylo shodit lodičky, které jí za devět hodin v práci roztrhaly nohy, opláchnout make-up a rozvalit se s knížkou. Jenže místo klidu ji přivítala síla, kyselá vlna levného piva a suché ryby. Na jejím oblíbeném smetanovém koberečku hromada bot velikosti čtyřicet osm, některé s blátem. Něčí bunda spadlá z věšáku ležela podivně zkroucená, jako polámané vrabčí křídlo.
Vdechla zhluboka. Ruce se jí maličko třásly. Vešla do pokoje. Scéna jak z hodně zvláštního obrazu: Patrik zabraný v křesle, gauč okupovaný Jakubem, Otou a ještě jedním neznámým vousáčem. Na stole jejím naleštěném skleněném stolku, který vyleštila speciálním sprejem, aby nezůstal otisk, rozloženy lahváče, pytlíky chipsů, a menší hromádka rybích šupin na novinách.
Patriku, řekla tichým hlasem. Psali jsme si. Žádní hosti ve všední dny. Jsem unavená. Chci jen klid.
Patrik mávl rukou, ani se na ni nepodíval. Jeho pozornost měla zelená tráva, po které běhaly milionářské nohy.
No jo, začne to! Jsem unavená, bolí mě hlava. Veru, nejsi stará rachotina. Kluci! Řekněte jí!
Paninko, my fakt potichu!, hulákal Jakub, jehož potichu bylo jako start letadla na Ruzyni. Až dají naši gól, možná si i zatančíme! Přidej se! Dáme ti pivo?
Nechci pivo, cítila, jak se v ní rozpalovalo něco ostrého a chladného zároveň. Za deset minut ať je tu prázdno a čisto.
Neztrapňuj mě před lidma! Patrik konečně otočil hlavu červená tvář nespokojeného boha stadionů. Jdi na kuchyň, něco dělej. Uvař třeba knedlíky nebo guláš, chlapi jsou hladoví. Nestůj tu a nekaz náladu.
Veronika se na něj zadívala, jako by ho viděla poprvé. Deset let manželství; deset let snahy být ta dokonalá manželka, útulno, pořádek, voňavé večeře. Tiše snášela jeho pivní večírky, jeho matku s radami, jeho ponožky rozházené všude. Ale dneska v ní cosi prasklo možná ta rybí šupina, možná slovo uvař.
Bez slova se otočila.
Teď je naštvaná, zaslechla ještě. Za chvíli donese jídlo. Ta se nikdy dlouho nezlobí.
Prošla do ložnice. Na komodě peněženka Patrika. Měl ve zvyku vytahat z kapes všechno klíče, mince, karty. A včera mu přišla kvartální prémie, pěkná kulatá částka, prý na rekonstrukci balkónu nebo aspoň zimní gumy.
Zlatá karta ležela jako vstupenka do jiného vesmíru.
Náhlý výboj. Šílený plán. Stará Veronika by nikdy… Ale ta už tu není. Místo ní žena, která si chce vážit sama sebe. Alespoň trochu.
Popadla kartu. Otevřela šatník malý cestovní kufřík. Rychlé pohyby, jako robot: čisté prádlo, oblíbené pyžamo z jemného saténu (Patrik říkal klouzavý hnus), nabíječku na mobil, kosmetiku.
Z obýváku exploze: Goool! Zdi jemně zavibrovaly.
Oblékla plášť, obula boty. V zrcadle se na ni dívaly unavené oči a sevřené rty.
Knedlíky, jo? šeptla si. Teď ti já ukážu knedlíky.
Odešla. Nikdo si ani nevšiml televize utopila její krok.
Venku vlhko, chlad, ale jí bylo horko. Adrenalin v žilách. Vytáhla telefon, objednala si taxi. Žádné šetření Business. Když už, tak už.
Přijel černý mercedes, vůz jako z jiného světa. Řidič s kravatou, galantně otevřel dveře.
Dobrý večer. Kam to bude?
Do Grand Hotelu, řekla. Nejlepší hotel v Praze na nábřeží, mramor, portýři v livrejích. Myslela, že se tam nikdy nepodívá jinak, než jako kolemjdoucí.
Paráda, jedeme, kývl řidič s úsměvem.
V autě začal vibrovat mobil. Patrik. Už začal mít hlad, reklama skončila. Přepnula ticho. Ať hledá, ať volá, ať myslí, že je pro smetanu v Albertu.
Ve vestibulu hotelu vonělo po značkových parfémech a orchidejích. Lustr plný krystalů, parkety jak na zámku. Veronika šla ke stolku recepce. Snědá recepční s dokonalým make-upem se usmála.
Dobrý večer, máte rezervaci?
Nemám, položila kartu na pult. Chci pokoj. Apartmá. Hydromasážní vanu a výhled na řeku.
Recepční zablikala prsty na klávesnici. Máme volný Prezidentský apartmán v sedmém patře, snídaně a spa v ceně, čtyřicet sedm tisíc korun za noc. Berete?
Čtyřicet sedm tisíc. Polovina jejího výdělku. Nebo třetina Patrikovy prémie. Ta skrblivá žába uvnitř chtěla něco říct zarazila ji.
Beru, řekla pevně.
Podala občanku. Terminál pípnul. Platba úspěšná. Patrikův mobil možná právě teď dostal zprávu z banky: Platba: 47 000 CZK, GRAND HOTEL.
Asi to hned nezaznamená, fotbal je fotbal.
Portýr ji dovedl do sedmého patra. Když se otevřely dveře apartmá, na chvíli zapomněla dýchat. Bílé rozměklé peřiny, křesla jak královnin trůn, koupelna velká jak obývák, všude mramor a teplo. Obrovské okno, za kterým žhnuly noční světla Prahy.
Poprvé po dlouhých letech se vyzula a našlapovala bosýma nohama po huňatém koberci. U baru malá láhev šampaňského, za cenu týdenní pivní zásoby pro všechny Patrikovy kamarády.
Ať je! řekla nahlas a otevřela šampus.
Nadýchala si ledové bubliny, posadila se do křesla. Telefon. Patnáct zmeškaných hovorů. Tři zprávy.
Kde jsi?
Byla jsi pro majolku? Kup chleba!
Kde jsi? Chlapi mají hlad!
Ani špetka starosti. Jen požadavky. Napila se hltavě šampaňského. Jak je to osvobozující.
Přišla další zpráva: Přišla mi SMS platba 47 tisíc. Cos to koupila? Karta není v peněžence. Ty ji máš? Odpověz!
Aha. Už to ví. Usmála se a vytočila room service.
Dobrý večer, prosím večeři na pokoj. Salát s jahodami, hovězí medium a… tiramisu. Láhev červeného, dobrého. Na kartu.
Vešla do koupelny, pustila vanu, sypala sůl, celá koupelna voněla jako zahrada v Edenu. Mobil začal zběsile vyzvánět. Patrik volal.
Vzala to, až když se ponořila do husté pěny.
Ano?
Veroniko! Ty ses zbláznila?! Kde jsi? Co to platíš? To je na balkon, na zimu!
Neboj, nekoupila jsem kožich. Koupila jsem si klid. Jsem v hotelu.
V jakým proboha hotelu? Proč?!
Protože doma je hospoda a smrdí to rybou. A já chci ticho. Ty jsi mě neslyšel. Říkal jsi, ať vařím. Já nechci vařit, chci steak a bublinky.
Ty… ty jsi opilá?! Vrať se! To jsou naše peníze!
Balkon počká. Moje nervy ne. Ještě přijde sms za večeři tak sedm tisíc. Neboj, víc ne.
Za večeři sedm tisíc? Blázníš?! V lednici máš jitrnice!
Dobrou chuť, nechť ti Jakub uvaří. Nebo Ota. Jsou to přece kamarádi, ne?
Přestaň, vrať se domů! Už odcházejí!
A smrad taky odejde? A špinavé talíře zmizí? Ne, Patriku. Zaplatila jsem noc a využiju ji. Ráno jdu ještě na masáž. Prý tu mají skvělé spa.
Jaká masáž? To zas bude stát majlant! Vrať se, já to uklidím! Sám umyju podlahu!
To rád slyším. Cvič. Přijdu zítra po obědě. A jestli budeš ječet, budu tu dál. Kartu mám já.
Zavěsila. Telefon vypla.
Zazvonění u dveří. Večeře. Servisní vozík s bílým ubrusem, stříbrné příbory, vonící steak, tiramisu. Veronika v hotelovém županu jedla, dívala se na Vltavu, a poprvé po letech si připadala ne sloužící, ale žena. Drahá, rozmazlená, milovaná. I kdyby si tu lásku musela koupit.
Noc jako z pohádky. Postel měkká jak cukrová vata, nikdo nechrápal, nikdo netahal peřinu. Ráno ji probudilo slunce. Protáhla se, v hlavě klid.
V spa bazén, pára, masáž. Masérka ji promačkávala a šeptala: Jste napjatá, musí se na sebe myslet.
Budu, usmála se Veronika.
Ve dvě odpoledne vyšla z hotelu. Po zapnutí telefonu záplava zpráv. A jedna poslední: Mám uklizeno. Čekám. Přijď.
Zas taxi opět komforťák. Proč ne.
Odemčené dveře, v bytě voní savo a citron. A zvláštně i pokora.
Patrik seděl za stolem s hrnkem studeného čaje. Byt jako v katalogu: žádný bordel, vycíděný koberec, všechno srovnané, i vařič naleštěný.
Když mě uviděl, vstal. Opuchlé oči, stíny pod víčky, asi noc nebyla slavná.
Ty ses vrátila,zasípal. Ty ses zbláznila Vždyť jsi utratila šílenství!
Položila kufřík i kartu na stůl. Vím přesně. Osmačtyřicet tisíc devět set padesát korun. To je cena za můj klid a tvoji lekci.
Patrik si držel hlavu.
Osmačtyřicet tisíc za jednu noc! Proboha, to je půlka rekonstrukce!
A spočítej, kolik by stála hospodyně, kuchařka a psycholožka za deset let. Zvykls, že jsem pohodlná, že držím hubu, že sloužím tvým kamarádům. Že mé ne neznamená nic. Včera jsi mi ukázal, že na mě kašleš. Udělal jsi z našeho bytu hospodu, když jsem tě prosila, ať ne. Donutil jsi mě cítit se cizí ve vlastním domě.
Patrik něco chtěl říct, ale než to našel, zaseknul se.
Já přece Jenže kluci se sami nabídli
Máš jazyk mohl jsi říct ne. Nebo jsou kámoši víc než já? Pokud se to stane znovu, už nepojedu na hotel. Odejdu. A věř, rozvod bude stát víc než těch osmačtyřicet tisíc.
Patrik mlčel, oči na kartě, pohled zničeného generála po prohrané bitvě. Najednou pochopil, že ta stará Veronika už není a před ním sedí někdo mnohem klidnější a rozhodnější.
Fajn, zamumlal, uhýbal pohledem. Přehnal jsem to. Ota je prase, už jsem mu řekl, ať už nechodí.
Správně, zvedla se Veronika. Mám hlad. Zbylo něco z pivaříků, nebo jste mi všechno sežrali?
Patrik ztuhl.
Ne! Já já uvařil polívku. Kuřecí. Ze sáčku, ale s bramborem. Chceš?
Zdržela úsměv. Polévka z prášku! Herculeův úkol.
Chci. Nalij.
Jedli mlčky. Patrik nervózně pozoroval manželku, jako by čekal výbuch. Ale Veronika jedla přesolenou polévku a myslela na to, že těch osmačtyřicet tisíc se vyplatilo. Někdy musíte být drahá žena, abyste byla doopravdy ceněná. Doslova.
Večer, při filmu (Patrik ji nechal vybrat a dívali se na romantiku, tu, kterou obvykle označoval za slzičky), se ke mně přitulil.
Verčo?
Hm?
Bylo tam fakt tak hezky? V hotelu?
Fakt. Bubliny ve vaně, roleta, řeka, měkký župan
Hele, nemohli bychom vyrazit spolu? Třeba na výročí? Až něco našetříme?
Opřela se mu hlavou o rameno.
Půjdeme. Ale kartu si nech radši u sebe. Co kdybych zas dostala chuť na steak v noci.
Patrik se rozesmál a zmáčkl mě pevnějc.
Ne, ne Steaky se teď naučím dělat sám. Je to levnější.
Od té noci uplynulo půl roku. Návštěvy teď doma máme jen po domluvě a jen o víkendu. A nejpodivnější Patrik začal sám uklízet. Zřejmě duch Grand Hotelu a mínus čtyřicet tisíc v účtu byl lepší motivací než roky dohadů a proseb.
A Veronika si zařídila vlastní účet. Říkala mu nedotknutelný fond. Odkládala tam pokaždé něco málo z výplaty. Jen tak. Aby měla jistotu: kdyby něco, vždycky bude mít na apartmá s výhledem na Vltavu. A to vědomí hřálo víc než kdejaký krb.
Pokud vám tenhle sen připadá životní a myslíte si, že se má člověk mít rád a umět si říct dost, dejte srdíčko a napište komentář. Protože sny, i ty nejpodivnější, si někdy musíme dovolit uskutečnit sami.
