Před necelými dvěma lety jsem od své manželky uslyšel větu, na kterou nemohu nikdy zapomenout. Prohlásila: Žiješ tak předvídatelně, že se s tebou nudím. Zatímco Jana si myslela, že náš život je nudný, já byl spokojený. Každé ráno jsem vstával brzy, dal jsem si snídani, zacvičil si a připravil se do práce. Nejdřív jsem ale vždy připravil manželce snídani a svačinu, protože odcházela z domu dřív než já, a pak jsem se nachystal také. Všechny jídla jsme si vařili doma obědy jsme si nosili v krabičkách do práce. Každý podvečer jsem se cestou z kanceláře stavil v Albertu a pak jsem doma vařil, uklízel a pral prádlo. Před spaním jsme si pustili nějaký film a šli spát.
Byl jsem přesvědčený, že žijeme správně. Všechno bylo na svém místě: manželka byla šťastná, domácnost pěkná a útulná. Co víc si přát? Každou sobotu jsme dělali velký úklid, upekli něco dobrého a uvařili sváteční oběd. Večer jsme buď pozvali kamarády na návštěvu, nebo jsme šli na pivo do hospody. V neděli jsme navštěvovali rodiče půlku dne u mých, půlku u jejích. Pomáhali jsme jim s drobnostmi, povídali si a trávili čas spolu s rodinou.
Večer jsme pak odpočívali doma. Nehádkali jsme se, nekřičeli, v bytě panovala pohoda a klid. Jenže jednoho večera Jana prohlásila, že se se mnou nudí. Několik hodin mi vysvětlovala, že není šťastná a dávala mi za příklad své přátele, kteří prý pořád někde paří a žijí naplno. Prý nejsme vůbec vzrušující, ani se nehádáme. Ten den prostě odešla z bytu.
Byl jsem spokojený a nechtěl měnit vůbec nic. Ale protože jsem Janu miloval, byl jsem připravený udělat cokoliv i změnit sám sebe. Začal jsem u sebe: vyhledal jsem nové oblečení, vyházel staré věci ze skříně. Chtěl jsem přestat působit nudně, tak jsem za úspory na vysněnou chatu nakoupil džíny, košile, barevné ponožky, nové boty. Nechal jsem se ostříhat nakrátko a změnil styl. Pak jsem si našel novou práci. Už žádné sezení v kanceláři, ale organizování akcí a večírků. Díky nové práci jsem poznal spoustu zábavných lidí a zajímavých možností.
Za týden se Jana vrátila a byla v šoku z toho, jak jsem se změnil. Od té chvíle jsem jí slíbil, že budeme žít jinak. A tak jsme to také udělali. Doma jsme skoro nebyli, pořád někde kino, klub, restaurace, párty, na pivě, na kole, horolezecká stěna, někdy pod stan, občas prodloužený víkend v Brně nebo Olomouci. Stále noví známí a zážitky.
Po několika měsících této nové jízdy ale Jana přišla s tím, že by zase chtěla klid, ticho a domácí pohodu. Prý jí chybí moje domácí svíčková a vanilkové rohlíčky. Já už ale na vaření a pečení neměl vůbec čas. Změnil jsem se natolik, že teď to byla ona, komu moje přítomnost scházela čím dál méně.
Po týdnu Jana oznámila, že už to tempo nezvládá. Že chce zpět svůj starý život: večery doma, klid, návštěvy rodičů, čerstvé jídlo, klid. Jenže já ten klid už nechtěl. Předtím jsem se snažil být pořád zodpovědný manžel, ale ten nový život mě bavil. I starý jsem měl rád, ale zpátky bych už nešel. Tentokrát, když se Jana snažila všechno vrátit zpět, vznikla obrovská hádka.
Nakonec to byl její sen, co všechno rozmetal. Zvýšil se křik, do bytu přišli sousedé a nakonec musela přijet i policie. Jana si sbalila věci a odešla k rodičům. Tipuji, že doufá, že se vrátím zpátky do starých kolejí. Jenže to už je za mnou. Nejsme postavy z filmu, které se přes noc změní. Až se vrátí, najde rozvodové papíry na stole i se vzkazem, že mě to s ní přestalo bavit a už s ní žít nedokážu.
Poučení? Když chcete změnit druhého kvůli sobě, možná přijde den, kdy zjistíte, že se sám už nikdy nevrátíte ani kdybyste opravdu chtěl.
