Před skoro dvěma lety mi můj manžel řekl větu, na kterou nikdy nezapomenu: Tvůj život je tak předvídatelný, že mě začal nudit. Zatímco Honza si myslel, že žijeme nudu od rána do večera, mně to přišlo naprosto perfektní. Vstávala jsem brzy ráno, dala jsem si snídani, protáhla se, oblékla do práce a první, co jsem dělala, bylo, že jsem připravila snídani a svačinu pro Honzu, protože odcházel z domu dřív než já. Pak jsem chystala věci sobě. Všechna jídla jsme si připravovali doma druhou snídani jsem nandala do krabičky sobě i Honzovi.
Každý večer, když jsem šla z práce, stavila jsem se v Albertu, nakoupila, doma jsem pak vařila, uklízela a prala prádlo. Před spaním jsme si pustili film a šli spát. Říkala jsem si, že všechno je jak má být: Honza byl nakrmený, spokojený, doma bylo útulno a čisto. Co víc si může člověk přát? Každou sobotu jsem udělala velký úklid, upekla jsem něco sladkého, uvařila oběd a většinou k nám večer někdo přišel na návštěvu, nebo jsme šli do hospody. Neděle byla pro rodinné návštěvy půl dne u mých rodičů, půl dne u jeho. Vždycky jsme pomohli, pokecali a užili si rodinné atmosféry.
Večer už jsme si zase oddechli doma, v klidu na gauči. Nikdy jsme se nehádali, nebyly žádné scény. Prostě idylka. Ale pak jednoho dne Honza prohlásil, že ho to se mnou doma nudí. Po několik hodin mi vykládal, že není šťastný a že naši kamarádi žijí mnohem zajímavěji pořád někde lítají, zažívají dobrodružství a my jsme podle něj jako z reklamy na spořitelnu. Ani po sobě nekřičíme! Ten den prostě práskl dveřmi a šel pryč.
Mně ten styl života vyhovoval, změnit jsem nechtěla nic. Ale protože jsem Honzu měla ráda, rozhodla jsem se mu vyjít vstříc, i kdyby to znamenalo změnit se úplně celá. Začala jsem tím, že jsem překopala šatník rozloučila se se svetry po babičce a za uspořené peníze na chatu koupila kousky, za které by se nestyděla ani influencerka z Vinohrad. Ostříhala jsem si vlasy nakrátko a obarvila na vínově červeno. Teď už jsem rozhodně nevypadala nudně.
Našla jsem si novou práci žádná kancelář a rutinní tabulky, ale organizace eventů a oslav. Objevila jsem úplně nový svět zábavy a lidí, kteří se nebojí jít v úterý večer do Divadla Na zábradlí.
Za týden přišel Honza domů a skoro ho kleplo. Od té chvíle jsem slíbila, že budeme žít úplně jinak. Vyrazili jsme do víru velkoměsta: večer restaurace, druhý den bar, pak jsme spali u kamarádů, víkendy pod stanem, výlety na kole, výšlapy do Krkonoš. Kdybychom mohli, jeli bychom do Brna jenom na kávu a zpátky. Několik měsíců jsme nevydrželi večer doma pořád někdo volal, organizoval, nabízely se nové zážitky.
Po několika měsících neustálého kolotoče ale Honza začal toužit po pohodě a klidu. Prý se mu stýská po domácím jídle a po mých buchtách. Kdepak na to vzít čas, když přijdete domů ve dvě ráno? Změnila jsem se tak moc, až mě manžel najednou jako partnerku sám přestal postrádat.
Za týden přišel Honza s tím, že už to jeho tempo nezvládá. Hrozně rád by se vrátil zpět k normálnímu životu: večeře doma, pohoda, čaj v hrníčku s jelenem a sobotní návštěva rodičů. Taky chce zase jíst něco teplého, ne ohřívané lasagne z rozvozu.
Jenže já jsem zjistila, že už mě starý život vlastně neláká. Dlouho jsem se snažila být dospělá a správná, ale teď už bych se k předchozímu stylu nevrátila. Sice jsem měla ráda i ten starý klidný svět, ale teď jsem si zvykla na nové tempo. A tentokrát, když Honza navrhl návrat ke starým pořádkům, spustila se hádka, jakou by nám závidělo i bytové jádro v paneláku.
Nakonec skončily i talíře, sousedka volala policii a Honza si sbalil košili i ponožky a odjel k mamince. Počítá asi s tím, že se za týden vrátí domů a najde mě tam ve staré dobré podobě s buchtou v ruce. Ale to by bylo na český film až moc. Na stole ho čekají rozvodové papíry a lístek: Už ses mi omrzel život vedle tebe mě vážně nebaví.Za oknem mi začalo pršet a poprvé po letech mi to nevadilo. Koupila jsem si na oslavu sekt a sushi, pustila si nahlas hudbu a tančila bosa po obýváku. V ten večer jsem si uvědomila jedno: být šťastná znamená nebýt hlavní herečkou v životě někoho jiného, ale napsat si svůj vlastní scénář. Do vázané zástěry už se nikdy neoblékám. Mám před sebou svět plný možností a žádného režiséra. A jestli mě někdy začne můj život nudit? S úsměvem si ho zase přepíšu.
