Petr se jednoho večera vrátil domů o půl sedmé. To bylo zvláštní, obvykle přicházel až po osmé. Marie zrovna domývala nádobí po večeři a slyšela, jak se po chodbě dlouho štrachá. Déle než obvykle.
Maruško, zavolal Petr. Jeho hlas byl opatrný, jako když člověk nese něco křehkého a ještě neví, kam to bezpečně položit.
Marie si utřela ruce do utěrky a vyšla do předsíně.
V předsíni stáli dva. Petr tvářil se jako někdo, kdo právě vykonal hrdinský čin a není si jistý, jestli udělal dobře, nebo špatně. Vedle něj žena kolem padesátky, s cestovní taškou přes rameno a kufrem u nohou.
To je Božena, představil ji Petr. Moje sestřenice. Vzpomínáš, jak jsem ti o ní kdysi vyprávěl?
Marie si výjimečně nevzpomínala. Snad něco vzdáleně, kdysi zmíněné, Božena z Brna. Nebo z Ostravy? To bylo nakonec jedno.
Zůstane u nás na pár týdnů, dodal Petr. Má teď složitou situaci.
Na pár týdnů, zopakovala si Marie v duchu.
Dobrý večer, Marie, pronesla tiše Božena. Skoro šeptem, provinile. Omlouvám se, že takhle narušuji. Rozumím, že je to narychlo a komplikované. Ale slibuji, že nebudu na obtíž. Uvařím, uklidím, budu tiše jako myška.
Marie chvíli střídavě hleděla na Petera a na Boženu.
No tak, nestůj, řekla nakonec. Jdi dál.
Co by jiného řekla? Člověk stojí v předsíni s kufrem v ruce. Copak ho vyhodí zpět na ulici?
Petr vydechl s takovou úlevou, že to Marii zabolelo někde uvnitř. Bylo rozhodnuto. A ji se nikdo neptal.
Božena přešla do obýváku, opatrně se rozhlédla, postavila kufr do kouta.
Máte tu hezky, poznamenala tiše. Ne proto, aby lichotila. Prostě konstatovala.
Marie se zadívala na kufr a přemítala, co se přesně skrývá za Petrovým složitá situace.
Protože složitá situace to je pojem široký jako Labe.
Božena opravdu nepřekážela. Vstávala brzy, potichu jako kočka. Ráno na kuchyni popíjela čaj, když Marie ještě spala, a po sobě vždy všechno uklidila, jako by tam ani nebyla. Neukápla drobeček. Koupelnu nezdržovala. Občas sama uvařila bez dovolení, ale bez nároku jednoduše postavila hrnec polévky a odešla. Polévka bývala dobrá. Ba co víc, lepší, než dělávala sama Marie.
To Marii trochu dráždilo.
Opravdu. Když se někdo chová špatně, člověk ví, na čem je. Je důvod k rozhovoru. Ale když je v každém směru klid a pořádek a přitom člověk cítí, že něco nesedí, je to horší. Jako malá třísku, která nebolí, ale v podkoří furt píchá.
Týden, dva, měsíc.
Petr se uvolnil. Mluvil spokojeně: Vidíš, funguje to. Marie přikyvovala. Ano, vlastně funguje.
Jen že Božena pořád šeptala do telefonu.
Marie si toho všimla náhodou, když šla kolem zavřených dveří do obýváku. Zachytila tichý, naléhavý hlas ne slova, jen tón: neklid, spěch. Ten tón, jakým se nemluví o počasí či receptech.
Zastavila se. Neposlouchala schválně, jen i tak tam chvíli stála. Pak šla dál.
Ale takový mrazivý pocit zůstal. Jako když už plyn vyvanul, ale pořád se vám zdá, že ho cítíte.
Další zvláštností byly zvonky u dveří. Kdykoliv někdo zvonil kurýr, sousedka, pošťák Božena strnula, hleděla na dveře s výrazem člověka, co netuší, jestli čeká zprávu dobrou, nebo zlou.
Marie si toho všimla, ale mlčela.
Jednou se pokusila nadhodit:
Božko, jak to zvládáš? Už se ti situace lepší?
Pomalu, usmála se Božena klidným, tichým hlasem. Neboj, Maruško. Chvilku počkej, brzy pojedu.
Brzy. Taky je to slovo na vodě.
Marie ji sledovala pohledem znovu se jí v hlavě vkrádala myšlenka, že za tím musí být víc. Ale co?
Odpověď nikde. Až jedné noci. Marie se vzbudila, chtěla si dojít pro vodu. Obývák byl vedle kuchyně, dveře ne zcela dovřené. Tichý hlas Boženy v nočním tichu zněl zřetelně:
Zatím tu bydlím. Nic nevědí.
Marie zůstala stát v kuchyni s lahví v ruce.
Nic nevědí.
Stála tam snad půl minuty. Pak tiše zašla zpět do ložnice. Lehce ulehla. Petr po jejím boku klidně spal jako člověk, co má čisté svědomí a dobrou polévku v žaludku.
Marie ho nevzbudila. Ještě sama netušila, co říci. Co přesně nic nevědí znamená? Musela nejprve pochopit.
Porozumění přišlo v sobotu kolem poledne.
Zazvonil zvonek. Obyčejné zazvonění. Marie otevřela.
Na chodbě stála neznámá žena, čtyřicátnice v důležitém kabátě, s deskami v ruce. Za ní tišší muž.
Dobrý den. Hledáme paní Boženu Novotnou. Víme, že tu bydlí.
Marie ucítila led po zádech.
Kdo jste?
Jsme z inkasního agentury, vysvětlila žena bez jediného zaváhání. Jako by byla zvyklá.
Marie pohlédla na desky, na mlčenlivého muže za ní, na slovo inkaso, které viselo ve vzduchu jako další nezvaný host.
Počkejte tu prosím, řekla. Hned zavolám.
Zavřela dveře.
Z obýváku už vycházela Božena, mobil v ruce, tvář člověka, co dlouho čekal na špatné zprávy a právě se dočkal.
Přišli kvůli mně? téměř zašeptala.
Marie jen přikývla pohledem.
Marie, vysvětlím ti to.
Nejprve si to vyřiď s nimi, odsekla Marie a poodstoupila.
Petr byl na chalupě. Marie mu zavolala.
Péťo, vrať se dnes domů. Musíme si promluvit.
Co se děje? slyšitelně znejistěl.
Nic vážného. Prostě přijeď.
Za dveřmi bylo ticho. Hosté odešli. Božena zpět nevycházela.
Marie seděla za stolem a přemítala, jak složitá situace je nejen vágní, ale i cizí pojem. A právě už týden a půl žil v jejím bytě.
A ona, Marie, přikyvovala, trpěla, říkala: jde to.
Ne, nejde.
Petr dorazil za tři hodiny. Vešel, podíval se ženě do očí a hned pochopil, že je zle.
Co se stalo? tentokrát bez špetky lehkosti.
Posaď se. I Božena.
Božena tiše seděla v obýváku, vzpřímená, ruce složené v klíně, pohled do stolu. Připomínala člověka, co už dávno čekal svoje soudní ráno.
Petr usedl.
Řekne mi někdo, o co jde?
Božko, pravila Marie klidně, vysvětli Petrovi, kdo tu dnes byl.
Božena zírala do stolku, pak se na ně upřela.
Inkasisté, skoro neslyšně.
Petr nechápal, zírali na ni pár sekund, jako by dosud nespojil slovo s významem.
Inkasisté? Kvůli čemu?
Mám dluh. Velký dluh. Před dvěma lety jsem si vzala půjčku, myslela, že zvládnu podnikání. Nezvládla jsem. Zkoušela další půjčky, nešlo to. Nakonec jsem přišla o byt a zůstal mi dluh.
Odmlčela se. Pak tiše a unaveně:
Tak jsem se schovávala. Ne před vámi. Před nimi.
Petr mlčel, v očích bezradnost člověka, co právě stojí na místě, kde nečekal tvrdou zem.
Božko, víš, co jsi udělala?
Vím.
Použila jsi naši adresu. Bez souhlasu.
Vím, zopakovala tichounce.
Marie, já jsem to nevěděl, přísahám, řekl Petr.
Vím, že jsi nevěděl.
Božena hleděla na sklenici vody.
Božko, řekla Marie, chci, abys pochopila jednu věc. Pomáhat je něco jiného. Pomohli bychom ti. Možná. Kdybysme věděli. Ale žít v nepravdě ve vlastním bytě nechci.
Božena jí pohlédla do očí.
Máš pravdu, řekla tiše. Jenže jsem měla strach. Neměla jsem kam jít. Dcera s rodinou v malém bytě. Kamarádka má rekonstrukci. Petr vždycky říkal když bude zle, přijeď. Tak jsem…
Přijela, domluvila Marie. S kufrem. A s dluhem.
Petr svěsil hlavu.
Božko. Kolik dlužíš?
Hodně, řekla. Chvilku mlčela. Osm set tisíc. Plus úroky ještě víc.
Petr neslyšně vydechl.
Podívej, řekl, tolik peněz dát nemůžeme. Nemáme.
Neprosím, rychle odvětila Božena. Jen jsem chtěla vydržet. Než mě nenajdou, než…
Božko, klidně přerušila Marie, oni už tě našli. Stáli dnes ve dveřích v pravé poledne.
Ticho.
Božena zavřela oči.
Vím.
Nevydržíš to. Takové věci se neodkládají. Musí se řešit.
Nevím jak.
Já vím, jak, odpověděla Marie.
Petr na ni udiveně pohlédl nečekal to.
Podívej, já nejsem právník. Ale moje sousedka takhle před třemi lety také restrukturalizovala dluh. Bylo to běhání a nervy, ale zvládla to. Dám ti na ni telefon. A pak jsi bez práce?
Ano sklopila oči.
Známá má malý obchůdek, hledá prodavačku na poloviční úvazek. Peněz moc ne, ale práce jistá a pro soud to hraje roli, pokud to dojde až k tomu. Ještě po našem sídlišti se pronajímají pokoje. Lacině. Viděla jsem plakát minulý týden.
Božena na ni hleděla, v tváři se jí pomalu rozednívalo.
Proč mi pomáháš? Po tom všem?
Protože jsi v nesnázích, odpověděla prostě Marie. A protože jsi Petrova sestřenice.
Petr hleděl na ženu. Dlouho. Pak tiše pronesl:
Maruško, děkuju.
Marie nic neodpověděla. Odešla do kuchyně postavit konvici.
Protože po takových rozhovorech je čaj potřeba nejvíc. To věděla jistě.
Božena odjela za čtyři dny.
Ne hned nejdřív byl telefonát sousedce, co prošla restrukturalizací. Potom schůzka. Pak Marie zavolala známé z obchůdku, souhlasila s týdenní zkouškou. Našla se i volná místnost pět zastávek tramvají, za pár korun, majitelka stará paní, prý nebude obtěžovat.
Všechno to zabralo tři dny. Čtvrtý den si Božena sbalila kufr.
V předsíni stála déle, než bylo nutné. Na Marii hleděla provinile a nemohla najít ta pravá slova.
Maruško, já nevím, jak
Nemusíš nic říkat, přerušila ji Marie.
Božena popadla kufr. Petr ji šel vyprovodit k taxíku. Marie zůstala v předsíni sama.
Za měsíc Božena zavolala. Řekla krátce: má práci, splácí první splátku po restrukturalizaci, pokoj je v pořádku, majitelka je hodná a peče bábovku v neděli.
Marie se usmála.
Byl to dobrý hovor. Krátký a bez zbytečných slov.
