Milan přišel domů v půl sedmé. To byl dobrý signál obvykle se domů dostal až po osmé. Hana zrovna domývala nádobí po večeři a slyšela, jak se dlouho zdržuje v předsíni. Déle než obvykle.
Hanko, zavolal. Jeho hlas zněl nesměle, skoro jako by nesl v rukou něco křehkého a ještě nevěděl, kam to položit.
Hana si otřela ruce do utěrky a vyšla.
V předsíni stáli dva. Milan s výrazem člověka, co právě vykonal hrdinský čin a ani sám neví, jestli dobrý, nebo špatný. A vedle něj žena kolem padesáti, s cestovní taškou přes rameno a kufrem u nohou.
To je Petra, řekl Milan. Moje sestřenice. Pamatuješ, jak jsem o ní mluvil?
Hana si nevzpomínala. Spíš jen matně tušila někdy kdysi něco o Petře z Brna. Nebo Olomouce? Na tom nesejde.
Zůstane u nás pár týdnů, dodal Milan. Má teď těžké období.
Pár týdnů, zopakovala si pro sebe Hana.
Ahoj, Hanko, pronesla Petra tiše, skoro provinile. Omlouvám se, že takhle. Nechci být na obtíž. Uklidím, uvařím, nebudu překážet.
Hana ji chvíli pozorovala. Pak pohlédla na manžela a zase zpět na Petru.
Nečekej tady, řekla pak. Pojď dál.
Co taky říct? Člověk stojí s kufrem v předsíni. Nemůže ho vyhodit ven.
Milan úlevně vydechl a v Haně se něco sevřelo. Tak hotovo. Všechno už rozhodnuto. Nikdo se jí nezeptal.
Petra prošla do obýváku, rozhlédla se nesměle, kufr opřela do kouta.
Máte tu hezky, řekla prostě. Nebyl v tom úmysl zalichotit jen konstatuje.
Hana se dívala na ten kufr a v hlavě jí znělo: co přesně znamená těžké období?
Protože to je pojem hodně široký.
Petra skutečně na obtíž nebyla. Vstávala brzy, tiše, jako kočka. V kuchyni si v klidu uvařila čaj ještě než Hana vstala, a nádobí po sobě vždy umyla. Nikde žádné drobky. Koupelnu nezabírala dlouho. Občas uvařila bez dovolení, ale i bez výčitek: jen postavila hrnec polévky a zmizela. Polévka byla vynikající. Snad lepší než ta Hanina.
To Hanu trochu rozčilovalo.
Opravdu. Když se host nechová dobře, máte důvod k rozhovoru. Když je ale všude pořádek, klid a stále stejně slušné chování, a přesto cosi skřípe, je to horší. Je to jako třísky, které nevidíte, ale cítíte.
Uběhl týden. Pak měsíc.
Milan se uvolnil. Chodil spokojeně, říkal: Vidíš, je to v pohodě! Hana přikyvovala. Ano, v zásadě to šlo.
Jenže Petra pořád šeptala, když volala mobilem.
Hana si toho všimla náhodou šla kolem zavřených dveří obýváku, uvnitř tichý, rychlý hlas, skoro nesrozumitelný. Ne slova, jen zabarvení: neklid, spěch. Takhle se o počasí nebo jídle nebaví.
Hana se nezastavila. Jen na tři vteřiny stála a šla dál.
Ale pocit zůstal. Jako slabý zápach plynu: myslíte, že už vyvětral, ale pořád jej cítíte.
A pak ty zvonky u dveří. Když zazvonil kurýr, sousedka nebo pošťák, Petra úplně ztuhla. V očích se jí objevoval výraz, jako když čekáte něco zásadního nevíte však, bude-li to dobré nebo špatné.
Hana si toho všímala. Ale mlčela.
Jednou zkusila opatrně:
Peti, jak ti je? Už se to u tebe nějak řeší?
Pomaličku, odpověděla Petra s klidným úsměvem. Hanko, neměj starost. Ještě chvíli a pojedu.
Ještě chvíli. Další široký pojem.
Hana ji pozorovala, když odcházela z pokoje, a přemýšlela: něco tu nesedí. Nějaký příběh. Něco nám neříká. Ale co?
Odpověď neměla. Ale pak byla noc. Hana šla do kuchyně pro vodu. Obývák vedle, dveře pootevřené, a zevnitř je slyšet Petřin hlas. Tichý, ale v tichu noci zřetelný.
Ještě tady chvíli pobudu. Nic netuší.
Hana ustrnula u lednice s lahví v ruce.
Nic netuší.
Stála tam půl minuty. Pak tiše odešla zpět do ložnice. Lehla si. Zírala do stropu. Milan spal vedle klidně, rovnoměrně, jako člověk, který má svědomí čisté a polévku dobrou.
Nevzbudila ho. Ještě nevěděla, co vlastně říct. CO vlastně neví? Musí to nejdřív pochopit sama.
To pochopila v sobotu, kolem poledne.
Zazvonil zvonek. Obyčejný zvuk. Hana otevřela.
Na chodbě stála neznámá žena kolem čtyřiceti v elegantním kabátě s deskami v ruce. Za ní mlčící mladík.
Dobrý den. Hledáme paní Petru Pokornou. Víme, že tu bydlí.
Hana pocítila mrazení v zádech.
Kdo jste?
Vymahačská agentura, klidně odpověděla žena, zvyklá na takové otázky.
Hana sledovala desky v její ruce, mlčícího muže, a to slovo vymahačská visící ve vzduchu, jako nevítaný host.
Počkejte, řekla. Zavolám ji.
Zavřela dveře.
Z obýváku už vycházela Petra, s telefonem v ruce a tváří člověka, který konečně dočkal špatné zprávy.
To jsou pro mě? sotva slyšitelně.
Hana neodpověděla. Jen se dívala.
Hanko, vysvětlím to.
Nejdřív s nimi promluv, řekla Hana. A ustoupila stranou.
Milan byl na chatě. Hana vytáčela jeho číslo.
Milane, přijeď dnes. Musíme si promluvit.
Co se děje? jeho hlas okamžitě zvážněl.
Nic hrozného. Prosím, přijeď.
Za dveřmi bylo ticho. Hosté odešli. Petra nevycházela.
Hana seděla u stolu a přemýšlela, že těžká situace není jen široké označení je to i něco cizího. A už přes dva týdny to bydlí u nich.
A ona, Hana, přikyvovala. Trpěla. Říkala, že je to v pořádku.
Není. Tohle není v pořádku.
Milan dorazil asi za tři hodiny. Vstoupil do předsíně, podíval se na Hanu a okamžitě poznal, že je zle.
Co je? zeptal se už bez obvyklé lehkosti.
Pojď, řekla Hana. I s Petrou.
V obýváku seděla Petra. Tichá, rovná, připravená ke konfrontaci, které se léta bála. Ruce v klíně.
Milan si sedl.
Někdo mi to vysvětlí? zeptal se.
Petro, řekla klidně Hana. Vysvětli Milanovi, kdo dnes přišel.
Petra hleděla do stolu. Pak zvedla oči.
Vymahači, pronesla tiše. To byli vymahači.
Milan chvíli nechápal. Tři vteřiny na ni koukal se strnulostí člověka, který slyší slovo, ale ještě k němu neumí přiřadit význam.
Vymahači? Proč?
Protože mám dluh, řekla Petra. Velký. Vzala jsem si půjčku před dvěma lety. Myslela jsem, že to zvládnu, business se rozjede. Nezvládl se. Pak jsem zkusila jinou půjčku. Nevyšlo. Nakonec jsem přišla o byt a zůstal dluh.
Odmlčela se. Pak tichounce, vyčerpaně:
Proto jsem se skrývala. Před nimi.
Milan mlčel. Měl výraz člověka, kterému pod nohama najednou zmizela pevná zem.
Petro, chápeš, co jsi udělala?
Chápu.
Použila jsi naši adresu. Bez dovolení.
Chápu, přikývla znovu.
Hanko, já jsem nic netušil, otočil se Milan na ženu. Opravdu.
Vím, žes nevěděl, odpověděla.
Petra mlčela, dívala se na sklenici s vodou.
Petro, promluvila Hana. Chci, abys pochopila jednu věc. Pomoc je jedna věc. Pomohli bychom asi ano, kdybychom věděli. Ale lhaní ve vlastním domě nesnesu.
Petra k ní pohlédla.
Máš pravdu, řekla. Já to vím. Jen mě přemohl strach. Neměla jsem kam jít. Dcera s rodinou v malé garsonce. Kamarádka má rekonstrukci. A ty jsi, Milane, vždycky říkal, kdyby něco, přijeď. Tak jsem
Přijela, dokončila Hana. S kufrem. A s dluhem.
Milan koukal do podlahy. Pak řekl:
Petro. Kolik dlužíš?
Hodně, zašeptala. Osm set tisíc. S úroky ještě víc.
Milan tiše vydechl.
Slyš, řekl. Nemůžeme ti ty peníze dát. Nemáme.
Já vím, skočila mu Petra do řeči. Nepřišla jsem kvůli tomu. Jen jsem chtěla přečkat. Než mě najdou, než
Petro, jemně přerušila Hana. Už tě našli. Dnes v poledne stáli u našich dveří.
Ticho.
Petra zavřela oči.
Vím, špitla. Chápu to.
Tohle nepřečkáš, řekla Hana. To se musí řešit.
Já nevím, jak.
Já vím, odpověděla Hana.
Milan se na ni překvapeně zahleděl. Nečekal tuto odpověď.
Hele, pokračovala Hana, nejsem právník, ale sousedka přes ulici si tím prošla před třemi lety. Restrukturalizovala dluh. Bylo to dlouhé, těžké, ale zvládla to. Můžu ti předat její číslo. A ještě máš teď práci?
Ne, zašeptala Petra.
Jedna známá má malý obchodek, hledá prodavačku na půl úvazku. Není to moc, ale je to nějaký příjem a pracovní smlouva důležité při případném soudním řízení. A taky, v okolí se pronajímá pokoj, není drahý. Viděla jsem inzerát minulý týden.
Petra na ni hleděla. Ve tváři cosi povolovalo, pomalu, jako když se před rozbřeskem začíná rozjasňovat.
Proč mi pomáháš? zadrmala. Po tom všem?
Protože jsi v nesnázích, prostě odpověděla Hana. A protože jsi Milanova sestřenice.
Milan dlouho hleděl na ženu. Pak bez okázalosti řekl:
Děkuju, Hanko.
Hana nic neřekla. Vstala a šla do kuchyně dát vařit vodu na čaj.
Protože po takových rozhovorech vždy přijde vhod čaj. To Hana věděla jistě.
Petra odjela za čtyři dny.
Ne hned nejdřív byl telefonát se sousedkou, pak schůzka, potom Hana zavolala známé z obchodu a ta nabídla Petře zkušební týdenní úvazek. A nakonec se našel pokoj pět zastávek tramvají, levný, majitelka starší paní, slíbila, že nebude rušit.
To všechno trvalo tři dny. Čtvrtý den Petra balila kufr.
V předsíni stála déle, než bylo nutné. Na Hanu se podívala trochu provinile, jako někdo, kdo hledá správná slova a nenachází je.
Hanko, řekla tiše. Nevím, jak
Nemusíš, přerušila ji Hana.
Petra vzala kufr. Milan ji doprovodil k taxíku. Hana zůstala v předsíni.
Za měsíc Petra zavolala. Krátce: pracuje, platí první splátku, pokoj je v pohodě, paní domácí milá, v neděli peče koláč.
Hana se pousmála.
Byl to dobrý rozhovor. Krátký. Bez zbytečných slov.
