Deník, pondělí večer
Nebuď taková, Miluško, nežehré! Jen se přišli chlapi podívat na fotbal, co je na tom? Sto let jsme se neviděli, ještě od gymplu. Radši jim nakrájej okurky a přidej salám ten, co jsme koupili k svátku. Pivo je, ale na zakousnutí skoro nic, ozýval se Petrův hlas z obýváku, přehlušující rámus televize a řehot tří statných chlapů.
Zůstala jsem stát v předsíni, v ruce klíče, a podívala se na tu spoušť. Měla jsem za sebou devět hodin v práci, v těch nových lodičkách, co mi doslova mučily nohy, make-up stihl v dešti slehnout už cestou do tramvaje. Dneska byl den jako stvořený pro nervy výroční uzávěrka, šéfová po pětiminutovém hysteráku, pak dvě hodiny v koloně, kapky bubnovaly o okno. Domů jsem jela jako do azylu. A vrazila do hlavního nádraží v době odpolední špičky.
Do nosu mě praštil ostrý odér levného piva a té smradlavé sušené ryby z večerky dole. Na mém krémovém koberečku ležela hromada obrovských bot některé ještě s blátem. Kabát pohozený na zemi jako sražená husa.
Zhluboka jsem se nadechla, ruce se mi třásly. Vstoupila jsem do pokoje. Výjev jak z obrázku: Petr, můj manžel, rozvaluje se v křesle a gauč okupují Jirka, Pavel a třetí zarostlý, kterého ani neznám. Na mém oblíbeném skleněném stolku, který tak pečlivě leštím, stojí pivní lahve, obaly od brambůrků a mezi tím kopa rybích šupin na novinách.
Petře, řekla jsem potichu, domluvili jsme se: žádní hosti ve všední den bez ohlášení. Jsem unavená, chci klid.
Petr ze mě mávl rukou, ani na mě nepohlédl. Oči mu svítily na obrazovku, kde dvaadvacet milionářů honilo míč po hřišti.
Neblbni, to zas začíná! Jsem unavená, bolí mě hlava Miluško, nebuď jak stará bába. Kluci, řekněte jí to!
Slečno, my budeme potichu! zahulákal Jirka jeho potichu připomínalo start letadla. Až naši dají gól, třeba i zatancujem! Přidej se k nám, nabídnem ti pivo!
Já pivo nechci, cítila jsem, jak ve mně roste chladná zloba a rozhodnutí. Já chci, aby tu za deset minut bylo prázdno a uklizeno.
Nelámej přes koleno, nedělej mi tu ostudu! Petr se na mě poprvé otočil, rudý, podrážděný. Zalez do kuchyně, dělej něco užitečnýho. Uvař těstoviny nebo aspoň ohřej klobásu, chlapi jsou hladoví. Stojíš mi tu a ničíš náladu.
Dívala jsem se na něj, jako bych ho nikdy předtím neviděla. Deset let manželství. Deset let vyměňování povlečení, domácí polévky, voňavý byt, tolerance k jeho podvečerním v garáži, jeho máma všude a pořád s radami, jeho ponožky rozházené po bytě. Ale dnes se něco ve mně zlomilo. Možná, že poslední kapkou byly ty šupiny na stole. Možná ten jeho rozkazovací tón.
Beze slova jsem se otočila a šla do ložnice.
Zase se urazila slyšela jsem za sebou. Vždyť ji to za chvíli přejde a přinese něco na stůl. Ona je taková, horká hlava.
Na komodě ležela Petrova peněženka. Byl zvyklý vyložit si doma kapsy: drobné, klíče, platební karty. Nově mu přešla na účet čtvrtletní prémie. Velká tu jsme chtěli použít buď na rekonstrukci balkonu, nebo aspoň na zimáky.
Pohled mi padl na zlatavě lesklou kartu.
Nápad vznikl vteřinově. Odvážný, šílený kdysi by na to stará, poslušná Miluška nikdy nenašla odvahu. Ale ta už nebyla. Stála tam žena, která chtěla respekt. Nebo aspoň satisfakci za tu ponižující scénu.
Vzala jsem kartu. Vybalila cestovní tašku. Spodní prádlo, má oblíbená hedvábná noční košilka (kterou Petr vždycky shazoval ta klouže), nabíječka, kosmetická taštička.
Góóól! ozvalo se z obýváku. Stěny se zachvěly. Někdo skákal po gauči.
Hodila jsem na sebe plášť a kalhoty. V zrcadle unavené oči a napjaté rty. Těstoviny? Tak si dej těstoviny zamumlala jsem směrem k odrazu.
Vyklouzla jsem z bytu tiše. Televize spolehlivě tlumila bouchnutí dveří.
Venku byl chladný dešťový večer ale ve mně to vřelo euforií i adrenalinem. Otevřela jsem telefon a objednala taxi. Rozhodla jsem se pro business když už, tak už.
Černé BMW přijelo v pěti minutách. Řidič v saku mi otevřel dveře.
Dobrý večer, kam to bude?
Hotel President, odpověděla jsem. Nejlepší pětihvězdičkový hotel v Praze, honosný, mramor, vrátní v livreji. Vždycky jsem kolem jen prošla a dívala se na rozsvícenou fasádu. Nikdy mě nenapadlo, že vstoupím dovnitř jako host.
Výborná volba, usmál se řidič.
Cestou mi vibroval mobil. Petr. Pravděpodobně skončila reklama a kluci zasedli zpět. Mobil jsem dala na tichý režim. Ať hledá, ať tipuje, ať si myslí, že jsem v potravinách pro tatarku.
Přivítala mě voňavá recepce, čerstvé květiny, křišťálová lampa stokrát větší než náš celý lustr. Recepční dívka s úsměvem přivítala:
Dobry večer, máme pro Vás rezervaci?
Nemám. Položila jsem Petrovu kartu na pult. Potřebuji pokoj. Apartmá s vířivkou. A s výhledem na řeku.
Bez zaváhání klikala do počítače.
Máme nádherné Prezidentské apartmá v sedmém patře, v ceně snídaně, wellness nonstop. 28 000 Kč za noc, bude to vyhovovat?
Dvacet osm tisíc. Polovina mé výplaty. Nebo třetina Petrovy prémie. Moje vnitřní šetrnost chtěla protestovat, ale já ji rázně umlčela.
Beru to, řekla jsem rozhodně.
Prosím občanku.
Obsluha rychle přijala platbu. Představila jsem si, jak teď na Petrovo číslo přijde notifikace: Platba 28 000 Kč. HOTEL PRESIDENT.
Asi to hned nepostřehne. Fotbal je přednější.
Portýr mě doprovodil do apartmá a otevřel dveře. Zatajila jsem dech. Nepokoj královnina komnata. Gigantická postel, s bílým povlečením, stylová sedací souprava, mramorová koupelna velká jako náš obývák, panoramatické okno s nepřekonatelným výhledem na osvětlenou Prahu.
Shodila jsem boty, šla bosá po hebkém koberci. V minibaru jsem našla malé šampaňské stálo asi jako dvě basy toho piva, co pijí Petr s Jirkou.
Ať je to za mnou, řekla jsem nahlas a otevřela láhev.
Nalila jsem si bublinky do skleničky, sedla do křesla a odblokovala telefon. Patnáct zmeškaných hovorů, tři zprávy:
Miluš, kde jsi?
Nejsi někde v sámošce? Kup tatarku!
Miluš, kde jsi? Kluci mají hlad!
Ani slovo starosti. Jen další požadavky. Napila jsem se šampaňského, pociťujíc sladkou úlevu.
Přišla další zpráva.
Přišla mi divná sms. Stržených 28 tisíc. Byla jsi to ty? Moje karta nikde! Vzala sis ji? Okamžitě odpiš!
Zachytil stopu. Usmála jsem se a vytočila room service.
Dobrý večer, ráda bych objednala večeři na pokoj. Ano, vím, že je pozdě, ale mám hlad. Salát s krevetami, středně propečený steak a tiramisu. A láhev červeného suchého, kvalitního. Připište na účet.
Vešla jsem do koupelny, pustila vířivku, sypala vonné soli. Mobil křičel na dálku, Petr volal pořád dokola.
Zvedla jsem ho, až když jsem ležela v teplé pěně.
Haló?
Miluško! Zbláznila ses?! vřískal Petr do telefonu. V pozadí bylo az na příliš ticho. Přátelé pochopili, že je malér? Kde seš? Co to je za výdaj? Jakých 28 tisíc?! Že sis koupila kožich?
Ne, milý, ne kožich, odvětila jsem ledově klidným hlasem, koupila jsem si klid a respekt. Jsem v hotelu.
V jakém hotelu?! Proč?!
Protože je doma cirkus a smrdí to tam. A já jsem tě prosila o klid. Neslyšel jsi mě. Poslal jsi mě vařit těstoviny. Já vařit nechci. Chci steak a bublinky.
Ty… seš snad opilá? Petrův hlas zeslábl. Okamžitě se vrať! To jsou společné peníze! To bylo na balkon!
Balkón počká. Moje nervy ne. Mimochodem připrav se na další sms, za večeři to bude asi osm tisíc.
Osm tisíc za večeři? Miluško, už jsi se zbláznila! Máme v mrazáku knedlíky!
Dobrou chuť, Petře. Ať ti je ohřeje Jirka. Nebo Pavel. Vždyť jsou to kamarádi, musí pomáhat.
Přestaň dělat cirkus! Vrať se! Kluci už jdou pryč!
Vážně? A ten smradu tam taky zmizel? A kdo umyje tu hordu nádobí? Ne, Péťo. Platila jsem 24 hodin, a taky si je užiju. Ráno jdu ještě na masáž prej tu mají špičkovou wellness.
Jakou masáž?! Kolik to ještě bude stát? Miluško, to je zlodějina! Vrať se, já to uklidím! Umyju podlahu osobně!
Jsem ráda, že ses konečně chytil do domácnosti. Trénuj. Vrátím se zítra v poledne. A když budeš ječet, prodloužím pobyt o další noc. Karta je u mě.
Zavěsila jsem a vypla mobil nadobro.
Ve dveřích se ozvalo zaklepání. Večeře vjíždí stolek se sněhobílým ubrusem, stříbrným příborem, omamnou vůní masa a dortíků. Seděla jsem v bílém županu, ochutnávala steak a pozorovala noční svítící Prahu.
Poprvé za mnoho let jsem si nepřipadala jako služka, ale jako žena. Drahá žena. Třeba i rozmazlená, ale sebevědomá. Třeba jsem si ten luxus musela dopřát sama a utratit půl rodinného rozpočtu ale stálo to za to.
Noc v apartmá byla jako v pohádce. Nikdo nechrápal, nikdo nebral deku, nikdo nehučel. Ráno mě probudilo slunce skrze závěsy. Protáhla jsem se. Tělo odpočaté, mysl čistá.
Sestoupila jsem do wellnessu. Bazén, pára, masáž. Masérka mě tiskla břity prstů: Jste napjatá jak špagát, musíte se šetřit, zlatíčko.
To budu, slíbila jsem, jak ze mě tahala všechnu únavu.
Když jsem opouštěla hotel, bylo už po druhé hodině. Zapla jsem mobil zaplavila ho lavina zpráv a jedno smířlivé: Všechno jsem uklidil. Čekám. Promluvíme si?
Zavolala jsem taxi (opět business). Doma to vonělo savem, citrónem. A především proviněním.
Petr seděl za stolem v kuchyni, před ním studený čaj. Byt zářil. Po včerejším chaosu ani stopa. Koberec v předsíni čistý, podlaha lesklá, nádobí umyté, i plotna. Viděla jsem, že řádil celou noc.
Když mě spatřil, vyskočil. Vypadal, že strávil noc v mrazáku.
Jsi zpátky No teda, Miluško Já byl málem na infarkt. Vůbec víš, kolik si utratila?
Beze slova jsem položila tašku, vytáhla kartu a hodila ji na stůl.
Vím. Třicet devět tisíc sedm set včetně večeře. Cena mého klidu a tvého ponaučení.
Petr složil hlavu do dlaní.
Třicet devět tisíc za jeden večer! Miluško to je půlka rekonstrukce!
Spočítej si, kolik by stála uklízečka, kuchařka a terapeutka za deset let. Zvykl sis na to, že jsem nenáročná, mlčím, sloužím. Moje ne už nic neznamená. Včera jsi mi ukázal, že moje pocity ti jsou ukradené. Přivedl jsi partu domů, když jsem tě prosila, abys to nedělal. Donutil jsi mě cítit se zbytečnou.
Petr chtěl cosi říct, pak se zarazil.
Já tě nenutil to jen tak vyšlo. Kluci no, víš…
Jazyk ti upadl? Nebo jsou pro tebe přátelé důležitější než manželka? Mluvila jsem potichu, ale každé slovo dopadlo jako kámen. Jestli to ještě někdy uděláš, už nepojedu do hotelu. Pojedu navždy. A při rozvodu zaplatíš víc než třicet devět tisíc.
Byl zticha. Díval se na kartu, na mě, na lesklou kuchyni. Najednou pochopil, že tohle není vtip. Ta stará pohodlná Miluška je pryč. Přede ním seděla krásná, odpočatá a velmi rozhodná cizinka.
Dobře, zabručel a odvrátil zrak. Přehnal jsem to. Jirka taky už jsem mu říkal, ať už nikdy nechodí.
Výborně, natáhla jsem se. Mám hlad. Zbyly těstoviny? Nebo jste všechno sežrali?
Vyplašeně zavrtěl hlavou.
Ne! Já uvařil jsem polévku. Kuřecí. Sice z pytlíku, ale přidal jsem brambory. Dáš si?
Nevěřícně jsem se pousmála. Instantní polévka skoro hrdinský čin.
Dám. Nalej.
Jedli jsme v tichu. Petr mě občas nervózně pozoroval, jako by čekal záchvat. Já pojídala lehce přesolenou polévku a přemýšlela, že těch třicet devět tisíc bylo nejlepší investicí do našeho manželství. Když chceš být ceněná, musíš být drahá. Opravdu drahá.
Večer jsme se dívali na film Petr mi nechal vybrat (romantika, které vždycky říkal slzopudné). Během snímku se posunul blíž a objal mě kolem ramen.
Miluško…
Hmm?
Bylo to tam… fakt hezké, v tom hotelu?
Opravdu. Vířivka, výhled na řeku, fajn župany…
Víš, začal váhat, že bychom tam na výročí zkusili spolu? Ale musíme nejdřív ušetřit.
Položila jsem mu hlavu na rameno.
Určitě to uděláme. Jen si tu kartu pořád hlídej. Co kdyby mě přepadla chuť na steak znova a zrovna v noci!
Petr se nervózně zasmál a přimáčkl mě k sobě.
Už nikdy nevěřím na steaky za tři prémie. Naučím se je sám dělat, to bude levnější.
Od té doby uplynulo půl roku. Hosté se teď u nás scházejí jen po domluvě a výhradně o víkendových dnech. Největší překvapení? Petr začal po sobě umývat nádobí. Asi ho vzpomínka na President a minus čtyřicet tisíc naučila víc než roky proseb a připomínek.
Já si založila vlastní účet s pracovním názvem Krízový fond. Každou výplatu tam posílám něco málo navíc. Jen pro pocit, že když se něco stane vždycky mám na apartmá s vířivkou a výhledem na řeku. A to vědomí mě hřeje líp než kdejaký krb.
Napadlo vás při čtení, že je potřeba mít se ráda a umět si dupnout? Tak jste na správné adrese. Děkuju, že jste tu se mnou.
