Jirko, došlo nám slunečnicové olej a prášek na praní je na poslední praní, promluvila Tereza, stojící ve dveřích pokoje, a otírala si vlhké ruce do květované zástěry. Měli bychom zajít do obchodu, potřebujeme toho dost.
Jiří nepřestával hypnotizovat televizi, kde běžel znepokojivý hokejový zápas, a uraženě sebou trhl.
Terko, však víš, jak to teď máme, protáhl bez otočení hlavy. Ve fabrice zas zpožděj výplaty. Vedoucí říkal, že prémie letos neuvidíme ani omylem. Dal jsem ti předevčírem posledních dvanáctistovek. Šetři to, jak umíš.
Tereza si povzdechla, už poněkolikáté za poslední půlrok. Šetři to se ozývalo v jejich domácnosti jako starý výtah v paneláku pořád stejně protivně. Vrátila se do kuchyně, otevřela ledničku a zírala na zapomenutou sklenici s nakládáním okurkami a hrnec s včerejší polévkou. Byl to chudý vývar z kuřecích křídel, protože na pořádné maso už neměli tři týdny.
Tereza dělala vrchní sestru v poliklinice na Smíchově. Plat měla jistý, ale rozhodně nic moc. Když měl Jiří dřív dobrou mzdu, žili poměrně v klidu: jezdili k moři do Chorvatska, střídali šatník a lednice byla vždy nacpaná. Ale pak podle něj přišla tovární krize. Snížili jim platy, zrušili odměny, a domů nosil jen drobné, které vystačily max na účty a benzín.
Celá tíha domácnosti a výživy spadla na Terezu. Brala si služby navíc, držela víkendové pohotovosti, jen aby vyžili. Jiří jen přicházel domů, svalil se na gauč a dožadoval se plnohodnotné večeře o třech chodech.
Šetřím, zašeptala Tereza, dívajíc se na prázdnou máslenku. Ale už nemám co, už praskám.
Další den po práci, jak jinak, mířila do Alberta. Dlouho zírala na mramorovanou vepřovou pečeni, nakonec vzala balíček kuřecích žaludků. Laciné a stačí dusit se smetanou, na dně je to k jídlu. Na pokladně odpočítala poslední desetníky. Do výplaty zbývalo tři dny, a peněženka prázdná.
Večer, když žaludky tiše bublaly v hrnci, Tereza utírala prach v předsíni. Jiří už spal, přežraný večeří a dvěma pivy, která, jak tvrdil, koupil za ušetřené drobáky.
Vzala jeho bundu, aby ji pověsila rovněji, a všimla si, že v kapse je cosi složeného. V hlavě se jí rozlil podivný, snový pocit ruce jednaly samy, jakoby v mlze. Nahmatala složený lístek.
Výpis z bankomatu. Zrovna dnes, v 18:45. Tereza rozložila papírek a zahučelo jí v uších.
Zůstatek: 112 500 korun.
Na okamžik si myslela, že vidí špatně. Možná je čárka jinde? Ne, čísla byla jasná. A výše bylo: Připsání mzdy: 25 400 Kč.”
Dvacet pět tisíc čtyři sta. A domů přinesl dvanáct set. Prý víc nebylo.
Tereza se bezhlučně sklouzla na taburet. V hlavě mělna jak v elektrárně. Vzpomněla si, jak před měsícem chodila ve starých botách propouštějících vodu, protože Jiří říkal Vydrž ještě, není na nový. Vzpomněla si, jak si odpírá zubaře, tlumí bolest prášky, jak vaří z odpadků.
Hněv a hořkost, pálivé jako domácí slivovice, jí polévalo srdce. Ne, hněv už to nebyl. Byla to zrada. Zatímco ona šetřila i na vložkách, on syslil statisíce. Na co? Na nové auto? Na milenku? Nebo je to jen obyčejná lakomost, že žena má všechno utáhnout sama?
Tereza vrátila výpis do kapsy. Měla chuť vtrhnout za ním do ložnice, rozdrtit mu papírem tvář, rozbít talíře, vyhodit ho ven, ať klidně dokoupí k té své hrdosti i rohlíky. Ale nezvedla ruku. Hádat se je zbytečné. Zase bude lhát, vymlouvat se, kopit na překvapení či školit o chybě systému.
Ne, bude to jinak.
Vypla plotnu, žaludky slyšely její tiché rozhodnutí. Vůbec už neměla hlad. Jídlo neschovala do lednice, ale do tašky na druhý den.
Když nejsou peníze, tak nejsou, pousmála se trpce.
Ráno šla do práce už v šeru. Nechala na stole prázdný talíř a vzkaz: Promiň, všechno došlo, peníze nemám. Dej si vodu.
Celý den fárala na ambulanci jako ve snu, myšlenky tancovaly kolem večerní odvety. Poprvé po dlouhé době šla na oběd do závodní jídelny a dala si svíčkovou s knedlíkem, kompot, i ovocný koláček. Pochutnávala si, dlaně měla volné a srdce ztíchlé.
Večer přišla domů nalehko. Žádné tašky, žádný nákup. Klid, zvláštní jasno v ramenou.
Jiří stál v síni, tvář zkřivená hladem.
Terko, proč jdeš tak pozdě?! Umírám hlady! V ledničce chcípla i myš, ani vajíčko! Byla jsi v obchodě?
Tereza si svlékla kabát, vyzula boty a odkráčela do pokoje.
Nebyla, Jirko, odpověděla tiše.
Jak jako nebyla?! Co budeme jíst?
Nic, sedla si na pohovku s knihou. Říkala jsem ti už předevčírem: nejsou peníze. Záloha bude až pozítří. Já dneska v práci měla jen černý čaj. Taky vydrž. Konec konců, je krize.
Oči mu málem vypadly z důlků.
To děláš schválně? A polévka? A druhé jídlo? Vždycky jsi něco vykouzlila!
Už nemám co kouzlit, zavrčela Tereza. Kotlety z prachu neudělám. Všechno jsem dala na složenky a jízdenky. Rodinný rozpočet je na nule.
Jiří mlčky zíral, lapal po dechu, myslel, že Tereza jako vždy objeví tajné konzervy nebo zajde pro půjčku k sousedce.
No to snad ne… zamumlal rozmrzele. A co mám teď dělat?
Dej si vodu. Nebo jdi spát, ve snu je hlad menší.
Jiří si vztekle vyšlápnul do kuchyně. Tereza slyšela šramot, otvírání všech zásuvek, rachot suchých těstovin. Za chvíli se bytem roznesl pach vařených nudlí. Tereza se usmála. Prázdné těstoviny bez másla výživná strava pro milionáře s víc jak sto tisíci na účtu.
Další den totéž. Na oběd svíčková, zákusek, klid. Po cestě domů si koupila kávu a německý koláček, snědla si to v parku na lavičce.
Doma čekal už ne hladem, ale vztekem nabitý Jiří.
Už toho bylo dost, Terezo! Dva dny žeru suchý nudle! To mi děláš naschvál? Jsi vůbec hospodyně?
Jsem tvoje žena, ne čarodějnice, řekla suše. Bez peněz nic nekoupim. Dej mi peníze, uvařím, co budeš chtít. V čem je problém?
Však jsem ti říkal nemám! zařval, oči mu cukaly. Zase zpozdili!
No, tak taky nemám. Budeme na dietě. Pro zdraví.
Večer Jiří uraženě odkráčel z bytu. Vrátil se s vůní kebabu. Jak vidno, na kebab zůstalo. Ale pro domov nic.
Plynula podivná, mlčenlivá týden. Tereza nevařila, neumývala po Jiřím nádobí, neprala jeho spodky.
Prášek došel, řekla při jeho výtkách k špinavým košilím. Na nový nejsou peníze.
Jiří běsnil, obviňoval ji, pak žadonil.
Úplně jsi zpuchřela! Vycházím z práce a doma bordel! Co jsem ti vlastně?
A co jsem já tobě? podívala se klidně. Muž, který neumí donést domů ani chleba a prací prášek? Taky pracuju. Ale starosti s domácností jsou pořád jen moje.
Protože jsi ženská! To je ženská práce!
Moje práce je milovat, když dostávám zpět. Hra na jednostranné branky mě nebaví.
V sobotu ráno Terezu probudila omamná vůně. Ve vzduchu plavala vůně vajíček, rajčat a šunky. Vyšla do kuchyně. Jiří s chutí hltal vaječinu s luxusní šunkou a sýrem, postavenou před hrníčkem kávy.
Vstala jsi No, pojď, taky si dej, zamumlal. Objevil jsem drobný v zimní bundě, šel jsem do obchodu.
Tereza usedla. Na stole německý sýr, šunka, vajíčka z farmy. Drobný v bundě, uchechtla se v duchu.
Děkuju, nemám hlad, zalhala. Chtěla vidět, jak daleko zajde.
Jiří mlčky jedl, kousal do krajíců, ale pohledem ji spíš míjel.
Hele, Teri, odkašlal si, dojedl poslední sousto. Přestaň už s tou fraškou. Půjčil jsem si u Radka pět tisíc. Vem si je, nakup něco pořádného, uvař guláš, ať už to není takhle.
Položil bankovku na stůl. Tereza ji chvíli obracela.
U Radka? Ten je hodný… A kdy mu to vrátíš? Prý nemáš z čeho.
Vrátím jednou! Co je ti do toho? Nakup, prosím.
Tereza se usmála a vrátila mu peníze.
Nakoupím si, ale jen sobě. Ty jez u Radka, když je tak štědrý.
Co to meleš?! Dal jsem ti peníze pro rodinu!
Pro rodinu? postavila se. Její hlas zněl jako prasklý šňůrkový zvonek. A když ti přišlo dvacet pět tisíc, to byly čí peníze? A těch sto tisíc na účtu? Fond pro manžely s chutí na nudle?
Jiří ztuhl. Z bledého obličeje mu šlehaly rudé fleky.
Ty jsi mi šmátrala v kapse? Ty mě špehuješ?
Neodváděj pozornost. Našla jsem výpis při úklidu. Nejhorší není, že tajíš peníze. Ale že mě necháš živořit, chodit v děravých botách a přitom klidně jíš, co koupím za svý. Nestydíš se?
Šetřil jsem, zařval, bouchnul do stolu. Na auto! Moje už je na vyhození! Chtěl jsem tě překvapit!
Překvapení je, když koupíš auto a nečekáš, že budu o hladu. Dělili bychom se, kdybys mi řekl, o co jde. Ale tys mě nechal dřít a žít o vodě. Jen ses svezl na mně, Jirko.
Ty tomu nerozumíš! Jsem chlap a auto potřebuju, ať se za mě kluci nestyděj! Měsíc o hladu, a co. Nic se nestalo!
Já nezemřela, kývla Tereza. Ale moje důvěra v tobě ano.
Bankovku položila zpátky na stůl.
Kup si jízdenku.
Kam jako?
Na světlé zítřky, za maminkou, kamkoli. Už nechci žít s někým, kdo mě má za sloužku.
Jiří nevypadnul hned. Následoval rozvláčný, zlý rozchod. Křičel, obviňoval, prosil, dokonce nabídl kožich z těch peněz, načež opět spustil výčitky. Tereza zůstala chladná. Viděla před sebou cizího lakomce.
K večeru si sbalil tašku.
Ještě budeš litovat! Kdo tě chce ve čtyřiceti pěti? Zůstaneš tady se svými kočkama! Já si najdu lepší!
Hodně štěstí, zamumlala Tereza a zavřela za ním dveře.
Když klapnul zámek, sedla si u dveří na zem. Síly nebylo. Slzy taky ne. Jen prázdnota.
Vešla do kuchyně. Zbylá šunka od Jiřího letěla do koše. Lednice zářila čistotou, zůstaly jen její žaludky v krabičce.
Aspoň teď vím, kde končí moje peníze, řekla tiše.
Uplynul měsíc.
Tereza se loudala z práce, odpolední Praha kvetla šeříkem. Zastavila se v Bille. Pomalu procházela regály. Do košíku přibylo: sklenička kaviáru v akci, modrý sýr, lahev bílého vína, čerstvá zelenina, lososový steak.
Na kase zaplatila kartou. Pro jednu ženu je všechno jednodušší: nižší účty, menší nákupy, žádné výdaje na pivo a cigarety, žádné dejte stovku na benzín.
Doma pustila si cédéčko se starými hity. Uvařila rybu, nalila si víno. Sedla si k oknu.
Mobil cinkl: SMS od Jiřího.
Ahoj, Terko. Jak se máš? Co kdybychom si popovídali? Došlo mi to všecko… Můžeme začít znovu? Chybíš mi.
Tereza zírala na displej, usrkla studené víno. V mysli se jí zrcadlila jeho tvář, jak huláká o žaludcích. Paměť ji zabolela.
SMS smazala. Kontakt zablokovala.
Chyběla jsem hlavně sama sobě, promluvila k odrazu v tmavém okně. Tu už nikomu nedám.
Druhý den si koupila nové boty. Drahé, kožené, italské. A pobyt v českých lázních na dva týdny. Z osvobozené části výplaty na to měla.
Ukázalo se, že rozvod není konec světa.
Je daleko barevnější. A pravdivější.
