Vysoká a rázná žena vyšla z kupé. Rozháněla během chvíle všechny, kdo cestujícím rušil klid. Je třeba dodat, že drzí a urostlí muži se jí okamžitě podřídili, jako by dostali rozkaz.
Na hlavě měla světlé copánky spletené do věnečku. Jasně modré oči a ruměnec po celých tvářích. Pohlédla směrem k záchodu. Právě odtamtud vylezl nízký, hubený muž s vlásky bílými jako chmýří, s dětsky dojemným obličejem.
Honzíku! Už jsem tě málem ztratila! Slyším, jak se tu hádají, průvodčí se bojí přijít blíž. Říkám si, kde jen jsi? Takoví by tě mohli schválně šikanovat! promluvila žena rázně.
Jé, Verunko! Já bych jim ukázal! A co ty, Veroniko, proč jsi lezla ven? Ty jsi dáma! muž se ostýchavě usmál a švihl zpět do kupé.
Žena mě pohledem přeměřila i další dva znuděné spolucestující. Žádné nebezpečí pro sebe ani svého partnera nenašla a zmizela také.
Později jsme se potkaly ve voze jídelním. Místo nebylo, tak jsem si přisedla. Muž nikde. Když dojedla maso s bramborem, hlasitě prohlásila:
Jmenuji se Věra Benešová. Ale klidně mi říkejte Věra.
Cestujete sama? Manžel dorazí později?
Odpočívá v kupé. Nepřijde. Omotala jsem mu krk šálou, donutila ho vypít brusinkový mošt. Představte si, že se nám rozstonal na cestě! Vyšel na balkon ve svetru vyklepat koberec… jak jsem ho nepohlídala!
Asi ho hodně milujete, tipuji podle toho, jak jste hnala na pomoc. Vy ho chráníte, ne on vás. I teď o něm mluvíte s velkou něhou, řekla jsem zasněně.
Honzík mi vlastně připadl dědictvím. Není to můj muž, i když spolu bydlíme. Stále smutní. Jeho první žena Vincenta zemřela nedávno. Ach, jaká to byla hodná duše! vzdychla Věra.
Cože, dědictvím? vykřikla jsem nevěřícně.
Věra pověděla svůj příběh.
Honza dřív žil s Lydií. Přátelili se už od školy, společně chodili na vysokou. Vzali se mladí. On byl vynalézavý, co nevymyslel, to nebylo. Talenty měl na vše možné, zakázky od firem chodily, žili dobře. Jenže v běžném životě se neorientoval. V obchodě zapomněl vrátit drobné, silnici přebíhal, kde neměl, nevěděl, kde a jak co koupit, jak si poradit. Velice naivní. Peníze klidně půjčil úplně cizímu člověku.
Tvůj chlap je snad z jiného světa. Jako by ho na Zemi poslali omylem. Stejně, ty makáš a on má takové štěstí, že peníze se mu lepí přímo na paty! žasli jejich kamarádi.
Lydie si nestěžovala. Energie a praktičnosti měla za dva. Sama mu vybírala obleky, hlídala, má-li rukavice, šálu. Později pořídila auto, aby ho vozila. Honza si totiž jednou spletl adresu v taxíku. Byli jeden druhého pravým protipólem. Jen když Lydie skončila v nemocnici na týden, nevěřila vlastním očím. Po návratu domů zjistila, že muž celou dobu jedl suché nudle a pil vodu. Ani čaj neuvařil. Vše, co mu nechala v mrazáku, zůstalo nedotčeno.
Bez tebe nemám chuť ani hlad, usmál se Honza.
Syn povahu podědil po něm. Ondra. Stejně chytrý, ale skromný a nesoustředěný. Intelekt hodnotili všichni, ale životní schopnosti měl chabé. Jeho manželka, tichá vesnická Petra, byla k němu perfektním doplňkem. Všemu v rodině ale šéfovala Lydie. Ta byla připravená byt a všechny táhnout dál, o to víc, když se narodil vnuk Lukášek. Jenže onemocněla a upoutala se na lůžko.
Dům ztichl a potemněl. Honza nevěděl, co si počít. Obrátil se sice na nejlepší lékaře a byl připraven zaplatit klidně sto tisíc korun, jenže zdraví si za peníze nekoupíš.
A Lydii krvácelo srdce. Ne kvůli sobě, ale kvůli nim. Věděla, že beze mě nezvládnou! Byli jako křehká orchidej, vysazená v Krkonoších na podzim, a čekala, že přežije a poroste.
Prosila Boha, ne za svůj život, ale za jejich záchranu. V té době přišla Věra. Pracovala jako pečovatelka a příbuzná jednoho z doktorů, který Lydii ošetřoval.
Když Věra přišla poprvé, otevřel jí subtilní muž, mluvil tak tiše, že sotva slyšela. Byt byl rozvrácen a depresivní. Hory prádla, špinavé nádobí (myčka byla k dispozici) a těžká atmosféra.
Na posteli ležela nemocná, slabá žena s obrovskýma očima. Usmála se na Věru. Ta si vyhrnula rukávy a pustila se do práce.
Do večera všechno vonělo čistotou a novotou. Z kuchyně se linula vůně karbanátků, koláčků a pečeného kuřete. Lydie spala čistě povlečená. Honzu, který chtěl utéct ven v jarní bundě, zarazila Věra hlubokým hlasem:
Kam jdete, pane, v té zimě v lehkém oblečení? Nesmíte onemocnět, manželka vás potřebuje zdravého! Tak, tuto bundu, obalím šálou, vaše uši čepice, a teď můžete jít. rozkázala Věra.
Lydii vyhrkly v koutcích očí slzy. Byt v pořádku, paní mluví nahlas a je trochu jako slon v porcelánu, ale všechno zvládne a hlavně má dobré srdce.
Děkuji Ti, Bože. Teď už budou v bezpečí, šeptla Lydie.
Když bylo nejhůře, rozhodla se Lydie svěřit Věře. Zeptala se, kde žije, jak se má. Věra bydlela s maminkou a sestrou v malém dvoupokojovém bytě na sídlišti. Bylo tam těsno, proto raději trávila čas v práci. Peněz na vlastní bydlení nebylo, pronájem taky stál moc. Věk řekla na rovinu 45 let, svobodná. Známí byli, ale na svatbu to nikdy nebylo. Nic si z toho nedělala. I sama zvládne žít.
Tehdy jí Lydie pověděla:
Věro, postarej se o něj, až tady nebudu. Odkazuji ti svého muže, obrazně řečeno. Má pořád rýmu, až běda, každému všechno věří!
Věra ztratila řeč. Když chtěla výchovu odmítnout, Lydie jí dojemně prosila. Věra slíbila, že aspoň ze začátku na vše dohlédne.
Lydie brzy zemřela. Věra si říkala, že k nim chodit nebude, aby si lidi nemysleli, že se vetřela kvůli bytu. Ani jeden k druhému necítil jiskru. Co je to za člověka? Jak beruška.
Stejně ale cítila odpovědnost dala přece slovo. Rozhodla se navštívit Honzu. Zvonek nikdo nebral. Nakonec otevřela dveře, nebyly zamčené. V Honzově pokoji na zemi seděl muž, v ruce župánek své ženy. Přitiskl si jej k sobě a naříkal. Tak upřímně, až mu tělo otřásaly vzlyky. Věra k němu přistoupila, on ji chytil za ruku a rozplakal se doopravdy.
No jo, chudáčku, Lydie měla pravdu. Je ti ouvej. Pojď, zajedem, uděláme si čaj, vydrž to, bude lépe! začala Věra starostlivě.
Byla velmi soucitná a laskavá.
Byt ožil. Honza na ni čekal u dveří, radoval se z každé návštěvy.
Nakonec jsem se k němu nastěhovala. Říkala jsem si, proč ho nechávat samotného? Mí příbuzní byli nadšení, měli víc prostoru. Získala jsem vlastně velké dítě, ne muže, zato neskutečně chytrého! S financemi nebyl nejmenší problém. Přinutil mě skončit v práci, kde jsem pečovala o cizí. Zlí jazykové něco šeptali, ale ty jsem rychle převezla. Lidé přece také adoptují psy a kočky z útulků, ne? I člověk může být někdy bezmocný, ztracený. Jako želva na zádech: Lez, když nemůžeš! Jak má žít? Pomůžu, jak budu moct. Honza je hodný, potřebujeme jeden druhého. Jedeme teď ke svému synovi, poprosil nás, ať pohlídáme vnoučka! Já se těším; klidně bych vychovala deset dětí! vyprávěla mi Věra.
V tu chvíli se otevřely dveře jídelního vozu a vešel její Honza s dlouhou šálou a kyticí lučních květů.
Proč jsi vstával? Ještě nejsi zdravý! Ach jo, člověk tě nemůže nechat samotného. Zpotil ses, převléct se musíš! a Věra popadla s dědictvím kufr a zamířili ke dveřím.
Honza ji tiše říkal:
Veruško, na stanici jsem ti koupil kytku od babiček. Líbí se ti?
Věra zčervenala ještě víc a položila mu ruku na rameno.
Z vlaku vystoupili dříve než ostatní Věra táhla obrovský kufr, Honza její tašku. Držela ho za límec, aby se v davu neztratil. Usmívali se na sebe jako dvě sluníčka a bylo jasné, že ona pro něj opravdu bude druhou ženou.
Ať už osud přinese cokoli, největší síla je v laskavosti a ochotě podat druhému ruku, i když to není z lásky, ale z obyčejné lidské solidarity. Vždyť člověka lze zachránit, i když někdy neví, že si to zaslouží.
