Navzdory tomu, že už teď šetříme, na čem se dá, můj manžel přišel nedávno s tím, že začne spořit peníze na byt pro našeho syna. Včera, sotva mu přišla další výplata, mi rozhodně řekl: Začínám odkládat peníze, abychom mohli jednou koupit byt našemu synovi. Tato jeho věta mě ale vůbec nepotěšila. Mám k tomu své důvody.
Přes deset let zpátky přijel manžel do Prahy, aby si vydělal nějaké peníze. Dělal na stavbě žádná lehká práce. Když jsme se teprve poznávali, posílal prakticky veškerou svou mzdu matce nechával si sotva pár korun na vlastní potřebu. Kolegové mu radili, ať šetří na vlastní bydlení, ale on měl radost z toho, že může všechno předat mamince. Nebyl její jediné dítě, měla ještě dva další syny, ti jí pomáhali taky, ale rozhodně ne do poslední koruny jako můj budoucí muž.
Po svatbě jsme začali bydlet v bytě mé maminky a babičky tady na Žižkově. Stěny už nepamatovaly pořádnou rekonstrukci, všechno bylo staré a unavené.
Nejdřív byl manžel vděčný, milý, ke mně pozorný. K mé mamince a babičce byl ale o hodně odměřenější. Myslela jsem si, že se to časem zlepší jen co si trochu zvykne. Po roce ale místo zlepšení byl pravý opak. Začal pít, byl drzý, útočil na mě i mou maminku, nejednou nám vyčítal, že žijeme v barabizně, kde se nikdy nic nespravilo. Tehdy by asi bylo nejrozumnější rozvést se, jenže on naléhal, ať máme dítě. Z lásky a naivity jsem doufal, že se s příchodem dítěte všechno zlepší otěhotněla jsem a narodilo se nám děťátko.
Jenže místo zlepšení přišlo ještě větší trápení. Peněz jsme měli neustále málo. Moje mateřská vystačila sotva na pleny a něco málo k tomu, přestože jsme všichni spojili peněženky dohromady.
Maminka platila ze svého žebráckého platu nájem a energie. Pořád mi kupovala drahé léky, protože trpím chronickou nemocí. Zbytek peněz brala na jídlo nebo něco do domácnosti. Babička si z malé penze odkládala na pohřeb, ale všechny ty úspory nám nakonec dala na svatbu.
Manžel žil v naději, že i jeho příbuzní na svatbu něco přidají, ale nedali nám vůbec nic. Velkou svatbu jsme dělali z babiččiných úspor a jeho výplaty. Mohli jsme si ji udělat i malou, ale on chtěl oslavu s celou rodinou a známými.
Za celých sedm let, co jsme spolu, jednu výplatu za druhou posílal své matce. Během té doby zařídil její byt, nakoupil jí novou televizi, ledničku, dokonce i pračku. Nejednou jsem při krizích doma náhodou objevila schované peníze, které chtěl poslat mamince on. Kvůli tomu jsme se často hádali, vždy mi slíbil, že už to neudělá.
Po smrti jeho maminky se zachoval on a jeho starší bratr podle něj čestně, podle mě pošetile vzdali se podílu na domě, vše dali nejmladšímu bratrovi. A tak, místo aby měl vlastní střechu nad hlavou, investoval do cizího a nakonec ani nic nezískal. Ani moje prosby, ať si vezme, co mu patří podle zákona, s ním nehnuly.
Po narození syna se jeho povaha změnila úplně. Přestal být příjemný, začal být hrubý a šetřil snad na všem kromě sebe. S mojí mámou se hádal bez důvodu, téměř z ničeho. Pil čím dál víc. Nemůžu odejít, syn je ještě malý, navíc sama nevím, jestli se ze své nemoci někdy uzdravím. Slyšela jsem i zvěsti, že možná přijdu po mateřské o práci zatím se bez manžela prostě neobejdu.
On těží z mých slabostí. Neustále mi připomíná, že jsem matka a babička se mnou žijí jen z jeho platu. Prý už má dost toho, jak všechny živí. Přitom moc dobře ví, že všechno je jedna společná kasa, i peníze od maminky, babičky, moje, i jeho.
Mnohokrát jsme probírali téma koupě bytu pro syna to je i můj velký sen. Jenomže to zatím zůstává u snů, protože zkrátka nemáme dost korun. Ale včera trval na tom, že budeme ukládat třetinu jeho výplaty každý měsíc. Což bude znamenat, že zbytek rodiny bude muset žít z minima Bůhvíjak dlouho jsem zásadně proti. Ale manžel opakuje, že bude po jeho.
Bojím se, že jeho pravá motivace vlastně není budoucnost našeho syna. Při pohledu na náš napjatý vztah mám pocit, že chce prostě schovat peníze stranou a jednou mě za ně opustit, i kdyby nás to mělo stát všechno pohodlí života.
Řekla jsem mu o svých obavách. On mi na to jen řekl, že se bojí toho samého že ho jednou opustím já a vyhodím ho z bytu. Už jsem ho v duchu několikrát chtěl opravdu vyhodit, když mě zase ponížil, ale nikdy jsem to nakonec neudělala. Dokud aspoň trochu drží ústa na mamču a babičku, nebudu o vystěhování mluvit.
Ale manžel se ke změně nemá. Můj život i život mých blízkých se s ním stal zlým snem, ze kterého zatím nevidím únik.
Dneska, když to poctivě sepíšu do deníku, dochází mi jedna věc i když člověk doufá v lepší zítřky a čeká, že druhý dospěje, některé povahy se bohužel nezmění ani časem, ani sliby. Měl bych víc chránit sebe a svou mámu i babičku a přestat věřit prázdným slibům, protože láska opravdu nestačí, když není vzájemná úcta.
