Manžel na víkend
Uprostřed talíře ležela řízek. Karbanátek přesný, okrouhlý. Karel se na něj díval, v břiše mu zabublalo jako v nekonečném rybníku v Brdech.
Libuško, můžu si vzít chleba se salámem? Mám hlad.
Karle, večeře bude za dvacet minut. Maso zchladne.
Jen malý krajíček, rychle to sním.
Copak nemůžeš počkat dvacet minut? Všechno mám načasované brambory budou v sedm patnáct, kuřecí v sedm dvacet. Když se teď napapáš, pak nesníš.
Karel povzdechl a usedl ke stolu. Libuše stála u lednice a s chirurgickou přesností ukládala nákup mléko napravo, sýr do spodního oddílu na sýry, jogurty podle data, ty nejblíže k okraji.
Aspoň si mohu nalít čaj?
Na, nalij si. Ale jen jednu kostku cukru.
Libuše, jsem dospělý chlap.
Jsi kandidát na cukrovku. Tvůj otec byl diabetik, děda taky. Jedna kostka.
Karel už sáhl po konvici, ale Libuše ho předběhla. Nalila do hrníčku čaj, s precizností navážila jednu kostku, postavila před něj.
Tak, pij.
Podíval se na hrnek, na její záda jako lednice. Udělal malý doušek. Čaj byl slabý, bez chutě, skoro ho necítil. Neřekl nic.
Za oknem už byla tma. Říjen v Praze padá dříve, zvlášť na sídlišti, kde bloky stojí těsně vedle sebe jako kostky vzorného domina. Lampy na dvoře svítily přímou čarou, auta stála přesně na svých místech. Všechno bylo tak, jak má být.
Bylo jim sedmapadesát a pětapadesát. Třicet let manželství. Byt čistý jako nemocniční pokoj, tichý jako čítárna v Klementinu.
***
Sobota u nich začínala přesně v osm. Ne proto, že by člověk nemohl spát déle, ale protože v osm začínal seznam úkolů. Libuše si ho psala už v pátek večer, úhledným písmem do čtverečkovaného sešitu.
8:00 snídaně.
8:30 vytírání.
10:00 nákup potraviny v Albertu na náměstí Míru, drogerie zvlášť.
12:00 oběd.
13:00 hodina odpočinku.
14:00 návštěva tety Věry.
17:00 návrat.
17:30 večeře.
18:30 televize nebo kniha.
22:00 spánek.
Karel znal rozpis naspaměť. Ne proto, že by ho četl, ale protože už patnáct let se neměnil, jen jména obchodů a příbuzných se střídala.
Vytíral podlahu v panelákové chodbě od zdi ke zdi a přitom si představoval rybolov. Jen tak. Jak už tam dlouho nebyl možná osm let? Naposled na Orlíku s Karlem Maškem z práce. Chytili tři okouny a jednoho kapříka. Vařili polévku z konzervového ešusu v podvečerním tichu. Mašek vyprávěl vtipy a smáli se tak, že kachny z vody odlétly.
Vrátil se pozdě v noci. Libuše nespala.
V kolik se to vracíš?
Vím, Libuško. Zapovídali jsme se.
OSMkrát jsem ti volala. Jídlo je v lednici. Už není, co bývalo.
Promiň.
Děláš si starosti?
Promiň, Libuško.
Pak už na ryby nešel. Ne kvůli zákazu. Jen každý víkend bylo něco nutného věci, opravy, návštěvy a najednou už se neptal, neříkal, bylo snazší neříkat.
Karle, pořádně máchej hadrem. Nevytírej moc nasucho, zůstanou šmouhy.
Udělal, jak měla ve zvyku. Podlahy lesklé do vysokého lesku. Libuše říkala kamarádce přes telefon: U mě můžeš jíst z podlahy. Karel to slyšel skrz stěnu a pomyslel si, že by nikdy z podlahy nejedl, ani kdyby tam nic nebylo.
Nákup proběhl podle plánu. Oběd podle plánu. U tety Věry dostali bramborové koláče, spodní strana trochu připálená, a Libuše poznamenala decentně, ale dost hlasitě: Věro, tvoje trouba peče nerovnoměrně. Karel snědl tři a myslel, že ty připečené jsou nejlepší.
Doma byli v 17:20, deset minut před rozpisem.
Libuše donesla tašky, dala vařit vodu, vyndala tvarohový nákyp připravený ráno. Přesně rozkrojený na šest částí.
Karel se posadil, podíval se na nákyp a cítil podivnou úzkost. Ne z jídla. Ze všeho. Že přesně ví, co bude zítra, za týden, za rok.
Vypil, snědl, šel k televizi.
***
Vysavač se rozbil ve středu. Jakoby narazil na prázdno přestal sát. Karel ho rozebral na kuchyňském stole během dvaceti minut: zanešený filtr, prasklé držadlo na kartáči. Nic složitého. Dvacet dva let byl na Přístrojovém závodě číslo 3 seřizovačem, opravit vysavač pro něj byla otázka chvilky.
Libuše vstoupila do kuchyně, zastavila se ve dveřích.
Co děláš?
Opravuju. Podívej, filtr je zacpaný a tohle prasklo.
Zavolej opraváře. Nemusíš dělat všechno sám.
Ale to je jen drobnost.
Dvakrát jsi už opravoval žehličku sám. Poprvé už vůbec nešla, podruhé jsi něco přeletoval a hřála jen z jedné půlky.
To byl jiný případ. Tohle je jasné.
Karle…
Libušo, jsem inženýr.
Na závodě, ne v opravně elektro. Když to zkazíš, bude to dražší.
Něco v něm se pohnulo. Nenápadně, pomalu, jako kdyby starý kámen začal klouzat po mokrém listí. Podíval se na rozebraný vysavač, na své ruce, na její tvář, klidnou, jistou.
Já ho opravím, Libuše.
…Karle…
Opravím.
Podívala se překvapeně, trochu naštvaně. Pak odešla a víc se nevrátila.
Za hodinu byl vysavač v pořádku. Sál ještě lépe než předtím, filtr čistý. Karel složil díly, uklidil nářadí a schválně vysával po kuchyni, aby slyšel, jak motor spokojeně šumí.
Libuše prošla kolem, kývla hlavou, nic neřekla.
Čekal aspoň: Šikovný. Nedočkal se.
***
Inzerát objevil na sloupu u metra. Opravy staré techniky, přístrojů, stojanů na malování a podobně. Adresa, telefon. Jeho gramofon, starý Tesla, stál na chodbě už tři roky rozbitý. Libuše dávno navrhovala ho vyhodit. Karel vždy odpovídal později a zase ho položil zpět.
Gramofon koupil kdysi před svatbou, otec půjčil peníze. Slyšel na něm Kubištu, Merty, desky stávaly v koleji řadou na parapetu. Když se nastěhovali s Libuší, desky uklidila do krabice: Jen se na to práší. Občas je vytáhl, pro jistotu. Byly na svém místě.
Na číslo nikdo nebral. Karel se rozhodl dojít osobně. Byla to stará ulička u metra I. P. Pavlova, rozpraskaný činžák, těžké dveře.
Našel byt ve třetím patře. Zazvonil. Dlouho nic. Pak kroky, ťukot, rachot, a otevřela žena jeho věku, v široké lněné zástěře, flekaté od akrylu. Vlasy spletené jak na honem, pár pramínků trčelo. Na tváři měla zelený šmouh.
Dobrý den. Vy jste kvůli opravě?
Dobrý den, posílali mě sem…
Pojďte dál, prosím. Jsem Věra. Jen dejte bacha, v předsíni stojí stojan, ať se nepřerazíte.
Vstoupil a zůstal chvíli stát.
Bylo to jiné, než znal. Dlouhá léta neviděl tolik barev a pláten, ani v ateliéru spolužáků. Skici, rozmalovaná zátiší, staré noviny s otiskem boty, u okna plechovky se štětci. Na pohovce seděl ryšavý kocour a díval se na Karla způsobně jako mocnář.
V bytě vonělo po barvách, lněném oleji, kávě a ještě něčem životem.
Omlouvám se tu za brajgl pracovala jsem ráno a nestihla uklidit.
Nic se neděje, řekl, skoro s úsměvem, který v něm překvapil.
S čím potřebujete pomoct?
Gramofon. Tesla. Motor nic nedělá. Zkoušel jsem, ale netroufl jsem si víc.
O, Teslu znám. A baterie v dálkači není vybitá? Občas ooxiduje spoj.
Kontrolováno, tam to není.
Věra kývla, chvilku přemýšlela.
Dovezl jste ho?
Ne, napřed jsem chtěl vědět, jestli je tu někdo.
Je, někdy ztrácím mobil i pětkrát denně, teď byl včera pod gaučem. Přineste příště. Ale nechcete mi na chvíli pomoct? Dám vám slevu, platí?
***
Stojan stál v obýváku u okna. Pořádný kousek dřeva, rozviklaný. Držák na plátno sjížděl dolů.
Panečku, tady se to vytočilo, ukázala na závěs šroubek sem nesedí, vyměnila jsem ho za menší a ten visí.
Karel se sklonil, poprosil o šroubovák. Věra donesla tři různé a netušila, který je který. Vybral správný, šroubek vytáhl, poprosil o izolepu, omotal pár vrstev, složil zpátky. Stojan držel jak přibitý.
Zatím provizorko sežeňte M6 šroub s matkou, v železářství vám poradí.
M6 šroub s matkou, opakovala jako zaklínadlo. Zapíšu to?
Štětcem namočila do černé a napsala to na noviny pod nohama: M6 šroub + matka!!
Karel se zasmál. Prostě. Ani nevěděl proč.
Tu novinu ztratíte.
Ne. Dám ji na lednici. Půjdete na čaj? Včera jsem pekla zelné pagáče.
Chtěl říct, že musí jít. Že doma jsou povinnosti. Že… Libuše…
Rád, řekl.
***
Seděli v maličké kuchyni u stolu s výhledem do dvora. Na parapetu něco zeleného v květináči, sedm různých květináčků. Pagáče na talíři naházené na hromadu, jeden spadl, ležel bokem.
Karel si vzal pagáč. Byl včerejší, navrchu trochu navlhlý, a neuvěřitelně chutný. Zelí s vajíčkem, cibulí jako dělávala jeho máma.
Výborný, řekl.
Opravdu? Nikdy jsem to neuměla, dceruška mě naučila před odjezdem. Studuje v Brně, dějiny umění. Dvacet dva, dospělá, šikovná, vůbec ne jako já.
A vy tu bydlíte dlouho?
Dvacet pět let. S mužem, ale rozvedli jsme se loni. Teď tu jsem s kocourem. To je Maxík.
Maxík při jméně zvedl hlavu, koukl směrem ke kuchyni a znovu se uložil.
Bylo vám to líto?
Rozvod? Ze začátku samozřejmě. Ale pak… znáte to, jdete v těsných botách, a když je zujete, zjistíte, že už dlouho krvácíte, jen jste si zvykli.
Karel se díval ven do dvora. Velký strom, skoro už nahý, pár žlutých listů drželo.
Jste inženýr? ptala se Věra.
Ano. U Přístrojového závodu.
Baví vás to?
Práce jako práce. Ale dřív jsem si rád hrál s mechanikou. Ne v práci, jen tak doma. Opravoval, skládal, taky ryby mě bavily.
Ryby? Povídejte.
Byl překvapený. Obvykle když začal, žena odbočila Libuše vždy: Na tom není co vyprávět, sedíš a čekáš. Ale Věra se na něj dívala a chtěla opravdu vědět.
Jako kluk každé léto s tátou. Jezdili jsme ještě potmě, u vody rozednívalo. Voda voněla jinak než ta v koupelně. Klid a ticho, co slyšíte i šplouchání kapra u rákosí.
Věra podržela tvář dlaní a jen poslouchala.
Později se známým, Maškem, jednou jsme chytli lína, mysleli jsme, že je to větev.
Vyprávěl a vyprávěl, a než se vzpamatoval, byly tři čtvrtě na devět.
Proboha, já musím domů.
Běžte, samozřejmě. Děkuju za stojan i… rybaření.
Rybaření?
Za to, že jste vyprávěl. Vidím tu vodu před očima.
Šel k metru a přemýšlel: kdy ho někdo doopravdy poslouchal.
***
Libuše seděla v kuchyni, když přišel. Na stole večeře, zakrytá obráceným talířem. Její tvář byla ta, která předznamenává dlouhý rozhovor.
Kdes byl?
Šel jsem podle inzerátu kvůli gramofonu. Tam byla malířka, potřebovala pomoct se stojanem, protáhlo se to.
Nedal jsi vědět.
Nemyslel jsem, že to bude tolik.
Čekala jsem tě v sedm. Dělala jsem karbanátky. Dvakrát už jsem je ohřívala, teď jsou suché.
Karel se podíval na talíř, pak na ni.
Promiň, kvůli karbanátům.
Nejde o jídlo! Máme pravidla. Odcházíš, dáš vědět. To je základní slušnost.
Ale já…
Pořád na nic nemyslíš. Úterý přinesl jsi špatný tvaroh, chtěla jsem tříprocentní, koupil jsi tučný, letěl do koše.
Odhodil sako na věšák. Ruce klidné, uvnitř pružina, pevně stočená.
Už jsem jedl u ní, pagáče.
Pagáče.
Ano.
Karle, šel jsi za gramofonem Teslou a přijdeš v devět, protože jsi jedl pagáče u cizí ženy. Slyšíš to, jak to zní?
Pomohl jsem se stojanem, dostal čaj a koláč. Je sama, malířka, bez muže, jen jsem pomohl.
Kdo je zač?
Věra. Padesát čtyři, učí v Domě umění, rozvedená.
Máš už zanalyzovaný životopis.
Povídali jsme si, Libuše. O čaji.
Libuše vstala, zastrčila zbytky do lednice. Každý pohyb přesný, prudký.
Ohřej si sám, chceš-li.
Odešla. Karel zůstal u stolu v tichu. Za oknem pršelo. Dával pozor na déšť, který nikdy neběží podle rozpisku.
***
Následovalo několik návštěv. Gramofon donesl, Věra si ho vzala na dva dny. Opravený, díky známému. Pili čaj, tentokrát on přinesl třešňový závin, koupil ve večerce.
Pak zašel jen tak. Tvrdil si, že zjistí, jestli koupila M6 šroub. Koupila M4. Smáli se. Přinesl oba druhy a připevnil správný.
Libuši už o těchto návštěvách neříkal. Nebo mlžil, jedu do dílny, nehledě na detaily. Libuše se ptala jednou, dvakrát, on odpovědi krátké. Možná vědět ani nechtěla víc. Stačilo, že večeře bude včas.
Jednou přišel zas pozdě. S Věrou listovali albem reprodukcí Kupky, ona vysvětlovala světlo čas zmizel. Karel poslouchal a poprvé v životě opravdu vnímal, jak malíř kreslí světlo.
Libuše ho čekala.
Karbanátky…
Libuše, poslechni…
Podívala se na něj. Něco nového v jejím pohledu. Ne vztek, ale obava. Živý strach.
Karle, co se děje?
Nic. Jezdím k přítelkyni, povídám si, občas pomůžu. Je mi tam dobře.
Víš, že to říkáš?
Ano. Není tam nic… zamluvil se. Jsme právě ve vztahu ke slovům. Mluvíme spolu.
Jen mluvíte.
Ano.
Karle, třicet let jsem vedla dům, vařila, starala se o tvoje zdraví, o finance, mám místo hlavní účetní v Podniku služeb, jsem vytížená. Myslela jsem na nás.
Já vím, Libuše.
Tak proč jedeš k nějaké malířce, místo abys byl doma?
Nenacházel odpověď. Nebo možná měl, ale nechtěl ji říct, aby nebolela.
***
Odešel v pátek večer. Sbalil pár košil, holení, knihu, kterou chtěl zase po letech přečíst. Libuše stála v rámu dveří, sledovala ho, jak balí.
Kam jdeš?
Potřebuji být sám. Přemýšlet.
Karle, to je blbost.
Třeba. Ale jedu.
Jedeš k ní.
Jednu noc budu sám.
Karle!
Zavřel tašku. Otočil se. Libuše stála v županu, pás pečlivě, tvář zmatená jako přístroj, který odmítá poslušnost.
Ozvu se, řekl.
A odešel.
***
Věra se na nic neptala. Když zavolal, zda může přespat pár dnů, řekla jen: Jasně, gauč je volný, přijeď. Tečka.
Spal na pohovce mezi plátny. Maxík v noci tlustě purral u nohou. Po ránu Věra vařila rigidně malou kávu s kardamomem, mlčky seděli v kuchyni, poslouchali rádio. Nemluvili o ničem zásadním. Povídali o počasí, že dneska zas prší, o kávě, že Maxík zase ožral kytku z parapetu.
Libuše volala. Nejprve každou hodinu, pak řídla. Karel nebral všechny. Když zvedl, slyšel vždy stejný pobavený a přísný tón:
Karle, vzal sis léky na tlak? Máš je s sebou?
Ano, Libuše.
Máš teplou bundu? Má být pod nulou.
Mám.
Zítra máš doktora, v čtyři, zapsala jsem to už v lednu.
Dobře.
Nemůžeš se prostě vrátit? Co ti tam chybí?
Mlčel vteřinu.
Zavolám.
Pak přišla SMS od Tamary: Karle, úplně jste se zbláznil? Libuška úplně hotová. Pak volal šéf, což už ho ohromilo: Karle, Libuše volala, že ses ztratil. Pak zpráva od bratrance, kterého viděl jen na Vánoce.
Četl a přemýšlel, jak Libuše každou krizi organizuje do dokonalosti i tuto. Jako vždy rozdělit úkoly, získat podporu, a jít za cílem. Jen tentokrát tím cílem byl on.
Jak ti je? zeptala se Věra jednou večer.
Divně. A trochu se bojím. Je to nové.
To je normální.
Ráno jsem vstal a nevěděl, co si vzít na sebe. Vzal jsem si modrou košili. Ne bílou, šedou, tuhle modrou. Myslím, že jsem dvacet let nenosil, co bych sám chtěl.
Ona vybírala?
Vždy večer nachystala. Jinak bych se nevhodně oblékl, prý.
Věra mlčela.
Ona mě miluje. Vím to. Tak, jak umí.
Věřím.
Ale se mnou jsem jaksi zmizel. Přestal jsem být sám sebou, stal jsem se bodem rozpisu.
***
Libuše přišla v neděli. Našla adresu byla pečlivá vždycky. Karel otevřel dveře a chvíli na sebe jen koukali.
Můžu dál? zeptala se.
Ustoupil.
Libuše prošla předsíní, pohlédla kolem, trochu s odporem, trochu se zvědavostí. U dveří šikmo boty, na věšáku věřin šátek, vedle bunda s barevnou skvrnou. Z vedlejšího pokoje koukal roh plátna.
Vyšla Věra z kuchyně. Obě ženy se střetly pohledem.
Dobrý den, řekla Libuše.
Dobrý den, tiše odpověděla Věra.
Libuše se otočila ke Karlovi:
Jsi v pořádku?
V pořádku.
Bereš léky?
Libuše…
Ptám se jen.
Ve dveřích kuchyně stál Karel. Právě nakrájel okurku na salát, kousky byly divné, křivé, každá jinak.
Libuši při pohledu bodlo u srdce. Okurky se mají krájet rovně.
Nemusela jsi jezdit, Libuše.
Dala jsem ti život. Starala jsem se o tebe třicet let. Chápal jsi, že vše, co dělám, je pro tebe?
Chápu.
Tak proč?
Věra od dveří tiše:
Libuše, mohu něco říct? Ne jako nepřítel, spíš člověk z venku.
Povídejte, Libuše neotočila hlavu.
Péče je, když je člověku vedle vás dobře. Když s tebou může být sám sebou. Pokud vedle vás nemůže dýchat, není to už péče. Nedovolila jste Karelovi dýchat.
Libuše dlouho mlčela.
Neznáte náš život, řekla nakonec.
Ne, souhlasila Věra.
Karel vzal Libuši za ruku. Neodehnala ho.
Libuše, podám žádost o rozvod. Rozhodl jsem se. Ne proto, že bych tě nemiloval. Už takhle nemůžu dál.
Libuše se dívala na jejich ruce. Po chvilce vztah rozpletla. Sáhla pro kabelku u předsíně. Její záda rovná, držení těla bezchybné, krok klidný.
Hlavně na ty léky, řekla od dveří. Jsou v horní zásuvce, modrá krabička.
Dveře tiše cvakly.
***
Rozvod trval půl roku. Byt zůstal Libuši, Karel se nehádal. Pronajal si pokoj o dva domy dál od Věry ironie či náhoda, kdo ví.
Život se měnil pomalu, jako when restaurují starý dům jednu stěnu za druhou.
První měsíce dělal podivné věci. Kupoval si v obchodě, co se mu líbilo, ne správný rohlík, ale ten nejhezčí na pohled. Někdy jedl u lednice. Šel spát ne v deset, ale kdy chtěl. Jednou zůstal u televize do jedné, protože dávali starý film a cítil se jako malý kluk, který provedl něco napůl zakázaného.
S Věrou jim to nešlo napoprvé. Věděli, že si sedí, že je jim spolu dobře, ale nikam nespěchali. Jako by oba věděli, že je to důležité a proto to nesmí uspěchat.
Na jaře jeli na ryby.
Karel půjčil pruty, přijeli věřinou starou Škodou řvala na kopcích, prskala na startování k malému rybníku u Mělníka. Věra na rybách nikdy nebyla. Byla nervózní.
Seděli na břehu, ráno chladné, tráva mokrá, a Karel zjistil, že doma zapomněl termosku s kávou.
Zapomněl jsem kávu.
Nevadí, řekla Věra. Podívej, jaký je nad vodou mlha.
Podíval se a ano. Mlha byla bílá a tenká, plula jako dech. Slunce růžové, světlo vodorovné.
Krása, že?
Je.
Karel ulovil okouna. Malý, ale čilý. Věra zavýskla a smála se, když se v rukách mrskal.
Pusť ho! Je maličký.
Pustil ho.
Domů se vrátili bez ryb, zablácení u břehu uklouzl a stáhl Věru k sobě a oba spadli do jílu, smáli se tak, že vylekali všechny labutě v okolí.
Bundy byly bez šance.
Nevadí, řekla Věra, to bylo nejhezčí ráno.
Karel se na ni dívá, na její rukáv umazaný barvou, smíchem rozzářené oči, vlasy vyčuhující z čepice. A cítí: tohle je život. Ne rozpis. Bláto a mlha.
***
Vzali se na podzim, rok a půl po jeho odchodu. Malý obřad, pár přátel, Mašek z továrny, Věřina kamarádka z výtvarné školy, Maxík na parapetu, předstírající, že tohle se ho vůbec netýká.
Život s Věrou byl plný chaosu a barev. Klidně utratila půlku rozpočtu za barvy a zapomněla na chleba. Karel tři hodiny montoval staré rádio z blešího trhu a zabral jí kuchyň. Ztrácela klíče každý druhý den. Občas on nechal puštěný kohoutek.
Hádali se, někdy vážně o peníze, její štětce, co neuklízí a schnou, o jeho zvyk ukládat nářadí prozatím kamkoli. Jednou našla jeho hasák v lednici. Upřímně nevěděl, jak se tam vzal.
Ale když se pohádali, nepsali seznamy chyb. Nikdo. První, kdo přišel do kuchyně a postavil konvici, naznačil dobrý, už dost. Druhý šel za ním. Sedli na kafe.
***
Libuše se vše dozvěděla od Tamary. Prvního půlroku po rozvodu žila na autopilota. Byt byl čistý, večeře přesně. Do práce v Podniku služeb chodila načas, uzavírala čtvrtletky, odpovídala na telefonáty.
Ale večer byl byt příliš tichý. Až jednou nachystala dva hrnečky. Zvykem. Jeden schovala. Bolelo to víc, než čekala.
Jednou si jí po poradě zavolala šéfová.
Libuše, co je s vámi?
Všechno v pořádku.
Dva měsíce nejste v pořádku. Vidím to.
Rodinné důvody.
Manžel odešel?
Libuše se podívala.
Jak to víte?
Nevím. Poznám. Taky mi utekl. Dobře míněná rada: nezačínejte úklidem bytu. Začněte od citů. Nechte si pomoct. Ne od kamarádky. Od odborníka.
Libuše chtěla odporovat. Ale neudělala to.
***
Psycholožku si našla na internetu. Žena středního věku, malá místnost na Žižkově, voňavá po heřmánku. První tři sezení téměř mlčela, když už, odpovídala jedním slovem, cítila se jako pod mikroskopem.
Na čtvrté sezení psycholožka:
Kdy jste měla opravdu strach? Ne o manžela, o sebe.
Dlouho hledala.
Když balil kufr. Když jsem poznala, že ho neudržím. Že to nejde ovládat.
Proč je pro vás tak zásadní mít vše pod kontrolou?
Opět pauza. Za oknem sněžilo, městský sníh.
Protože jinak se všechno rozpadne. Máma říkala: Libuš, musíš vše držet, jinak ti muž uteče. Ona to tak dělala. Otec stejně odešel. A ona stejně pořád všechno svírala.
Ticho úplně jiné než doma.
Takže jste se bála, že pokud pustíte, ztratíte?
Ano.
A jak to dopadlo?
Ukázalo se, že když držíte moc pevně, taky nakonec ztratíte.
Vyslovení bolelo. Pak trochu ulevilo.
***
Do Domu umění šla na popud Tamary. Jdi tam, je výstava akvarelů, je to krásné. Byla neděle, byt tížil.
Výstava byla opravdu nádherná. Libuše nikdy moc nerozuměla obrazům, ale akvarely se jí líbily lehkostí, průhledností, bílý papír prosvítal barvou.
Stála před obrazem s řekou, když vedle stál muž, o trochu starší, laskavé oči, trochu zamyšlený, roztržitý. Oba hleděli na tentýž obraz.
Zajímavé, poznamenal spíš sobě. Tady autor schválně nechal bílo. Vidíte ten roh? Pečlivě nezakryl a obrázek to rozjasňuje.
Libuše se do rohu podívala.
Vůbec jsem si nevšimla.
Spoustě lidí to unikne. Já jsem Ondřej.
Libuše.
Byl nesmělý. Když šli ven, zachytila jeho bunda kliku, zasekla se, on zápasil s rozbitým zipem. Libuše, jako ve snu, natáhla ruku.
Ukažte.
Našla špatný zub, pravila, projela zipem bunda se zapnula. Usmála se, aniž věděla proč.
Děkuji, řekl, jako kdyby udělala něco hrdinského. Měsíc bojuju.
Potřebujete novou.
Asi. Nemám rád nakupování.
Chvíli postáli u brány. Učil kytaru v Domě umění, chodí sem každou neděli.
Budu rád, když přijdete příště znovu. Já tu budu.
Nepřislíbila. Ale další neděli přišla.
***
S Ondřejem bylo všechno zvláštní. Byl vdovec, žena mu zemřela tři roky zpět. Žil sám, pil hektolitry čaje, hrál na kytaru k večeru, občas nevěděl, jaký je den, byl schopný věnovat hodině debatu o rozdílu mezi břízou a javorem na dvoře.
Libuše ho chtěla organizovat. Jídelníček, mluvila o lednici, začala mu přeskládávat v kredenci zavařeniny.
Vzdal jemně její ruku.
Libuško, mně to tak vyhovuje.
Podívala se ne zloba, ne unavené vysvětlování. Prostě jen držel ruku.
Promiň, zvyk.
Nezvyk. Moje kuchyň.
Dobře.
Nechala zavařeniny být.
To bylo drobné, ale zůstalo v paměti. Pak zaznamenala, jak její ruce sahají rovnat, přestavovat, a ona je zastavila. Ne vždy, ale čím dál častěji.
Psycholožka řekla:
Nemůžete kontrolovat druhé. Můžete ovládat jen sama sebe. A to je nakonec daleko zajímavější.
Dlouho o tom přemýšlela.
Začala péct. Vždy vařila přesně podle receptu, ale Tamara jí dala koláč dle chuti přidat skořici. Libuše stála a přemýšlela, co to znamená, když v předpisu není gramáž.
Přisypala hodně. Možná moc. Koláč mírně zhořkl. Ale voněl tak, že polovinu snědla hned u plotny, horký.
Ty pečeš? divila se Tamara.
Učím se. Ne vždy to vyjde. Ale je to radost.
Tamara si ji chvíli prohlížela.
Libuše, ty jsi jiná.
Asi.
K lepšímu.
Neodpověděla. Ale na ulici ušla dvě křižovatky s úsměvem bez důvodu, pod žloutnoucími stromy.
***
Za dva roky se potkali náhodou, na lavičce u Vltavy u Císařského ostrova. Karel s Věrou šli k řece, Libuše seděla s knihou, čekala Ondřeje, který šel pro kávu.
Prvně si všimla Karla. Šel o krok přede Věrou, v tmavomodré košili, tu si pamatovala z dávno. Věra v dlouhém kabátu, smála se, on taky.
Libuše zavřela knihu.
Karel ji uviděl, zastavil se. Mrkli na sebe, pak došel.
Libuše. Ahoj.
Ahoj, Karle.
Věra poodstoupila, dala jim prostor. Libuše to zaregistrovala.
Vypadáš dobře, řekl Karel. A myslel to vážně. Našla se jiná.
Ty taky.
Byl říjen, ticho, listí žloutlo.
Jak se máš? ptal se.
Dobře. S Věrou za měsíc jedeme autem, bez plánu. Na jih, města, co přijdou do cesty.
Kam konkrétně?
Nevíme. Právě o to jde.
Libuše přikývla. Pohlédla na Věru, ta si prohlížela strom.
A ty?
Dobře. Učím se péct. Asi směšné.
Ne.
Ne vždy to vyjde. Naposled spadlo moc sody a koláč prasknul. Ale snědli jsme ho.
To je dobře.
S Ondřejem, to je… Hraje na kytaru, strašně roztržitý. Odmlčela se. Učím se neopravovat všechno.
Karel ji pohladil pohledem.
To pro tebe není lehké.
Ne. Ale… krátká pauza, je to zajímavé.
Z bufetu přišel Ondřej se dvěma kelímky a papírovým sáčkem, trčel roh koblihy.
Libuško! zamával na ni. Měli makové i skořicové, nevěděl jsem, tak mám oba!
Libuše se tiše zasmála. Úplně poprvé jen tak.
Karel na ni pohlédl.
Směješ se.
Směju, a samotnou ji to překvapilo.
Přišla Věra.
Půjdeme, řekla jemně, nechci rušit.
Vše je v pořádku, odpověděla Libuše a věděla, že to myslí.
Rozloučili se. Obyčejně, bez nedořečených slov. Karel kývnul, ona jemně usmála. Věra mávla a v jejím mávnutí nebylo ani zloby, ani vítězství.
Libuše sledovala, jak odcházejí podél řeky. Karel něco povídal, Věra smála a chytla ho za paži.
Ondřej jí podal obě koblihy.
Vyber si.
Vzala tu se skořicí. Kousla, trochu se drobila a hřála.
Podzimní park šustil spadaným listím. V dálce křičely děti, po obloze letěla oblaka pomalu, bez spěchu.
Libuše seděla na lavičce, jedla teplou koblihu a pomyslela: A já mohla nikdy nepoznat, jaké to je milovat, ne řídit. Nikdy bych to nepoznala, kdyby tehdy neodešel.
Ondřej se posadil, prohraboval se v sáčku a zjistil, že si vzal makovou a tu vlastně nemá rád.
Chceš? podal ji rozpačitě.
Vzala mu ji z ruky.
Chci.
