Jitka pocházela z malé moravské vesničky, kde bylo možné pořídit garsoniéru za pár tisíc korun. Jednu takovou si koupila, aniž by její manžel cokoliv tušil. Když byl můj muž zrovna na služební cestě v Praze, narodila se nám dcera. Porodila jsem v obyčejné porodnici, manželovi jsem však tvrdila, že to bylo v té nejlepší na Vinohradech… A stejně: peníze, které mi posílal na domácnost, jsem šetřila s obrovskou pečlivostí. Jakmile byl doma, lednička přetékala vepřovým, rybami a všemožnými laskominami. Ale když odjel, pokračovala jsem v šetření.
Svou dceři jsem nikdy nic drahého nekoupila. Vždy mi něco přinesli hodní lidé, nebo jsem ulovila něco levného na bazarech. Právě takhle jsem časem dospořila na ten malý byt. Jitka často volala svojí maminku z Vysočiny, aby hlídala dítě, zatímco ona tajně chodila do práce. Její manžel byl vlastně příčinou všeho. Pro něj byla dokonalou partnerkouposlouchala a dělala vše, co řekl. Vždyť byla z vesnice, zatímco on, typický Pražák, jí neustále jen rozkazoval. A tak se Jitka začala připravovat na útěk. Bylo jí jasné, že jednoho dne prostě přestane ovládat svou sílu a to bude její konec.
Nakupování jsem měla promyšlené do detailu. Když jsem dceři koupila tři jablka, manželovi jsem tvrdila, že jich bylo kilo. Trvalo mi dva a půl roku, než jsem dala dohromady tu potřebnou částku. Při další jeho pracovní cestě jsem sbalila sebe i dceru a zmizela. Den předtím jsem podala žádost o rozvod. Manžel se snažil nás najít. Volal mi a přísahal, že už nikdy neztemní náš rodinný život a že se všechno změní. Ale byly i chvíle, kdy mi vyhrožoval, že nikdy nepřestane bojovat o to, aby nás dostal zpátky za každou cenu.
Brzy jsem zjistila, že má jinou. Našla si studentku z Olomouce. Jsem si jistá, že jí dělá totéž, co dělal mně. Nikdy jsem ho nepodvedla. Peníze, které jsem ušetřila, považuji právem za vydělané. Vždyť jsem se kolikrát doslova hladem trápila, abych tu sumu dala dohromady. A hlavně jinak bych se nikdy nevysvobodila. Musela jsem zachránit sebe a naši jedinou dceru.
