Maminko, usměj se Alena neměla ráda, když k nim přišly sousedky a prosily maminku, aby zazpívala. „Alčo, zazpívej, máš krásný hlas, a jak krásně tančíš,“ maminka začala zpívat, sousedky se připojily, někdy tancovaly všechny společně na dvoře. V té době žila Alena s rodiči na vesnici ve vlastním domě, měla ještě mladšího brášku Toníka. Maminka byla veselá, přívětivá, a když sousedky odcházely, říkala: „Přijďte zas příště, hezky jsme poseděly, čas pěkně utekl.“ Ony slíbily, že zase přijdou. Proč Aleně vadilo, že maminka zpívá a tančí, sama si nedokázala vysvětlit. Tehdy chodila do páté třídy a jednou jí řekla: „Mami, prosím tě, nezpívej a netanči… Já se stydím.“ Sama přesně nevěděla proč. Ani dnes, když už je dospělá a má vlastní děti, to nedokáže vysvětlit. Ale Alena jí odpověděla: „Áli, nestyď se, když zpívám, raduj se z toho. Celý život přece zpívat a tancovat nebudu, teď jsem ještě mladá…“ Tehdy si Alena neuvědomovala, že v životě nebývá vždycky veselo. Když chodila do šesté třídy a její bratr do druhé, jejich otec odešel. Sbalil si věci a nevrátil se. Alena nevěděla, co se mezi rodiči stalo. Později se zeptala: „Mami, proč od nás táta odešel?“ „Dozvíš se, až budeš velká,“ odpověděla maminka. Alena netušila, že máma nachytala tátu s jinou ženou, Věrou, co bydlela kousek od nich. Alena i brášek byli ve škole, když se maminka vrátila nečekaně z práce, protože zapomněla peněženku. Dveře byly odemčené, což ji překvapilo, táta měl být v práci, bylo sotva jedenáct. V ložnici našla to, co nikdy nechtěla vidět. Zůstala stát v šoku, zatímco táta s Věrou se na ni s úsměvem podívali ve stylu – co tu hledáš… Večer byl doma skandál, děti byly na dvoře a nic neslyšely. „Vem si věci, sbalila jsem ti je v ložnici, a jdi. Nikdy ti to neodpustím,“ řekla maminka. Táta věděl, že to neprojde, přesto zkusil mluvit: „Alčo, byla to jen chvilková slabost, zapomeneme, máme děti…“ „Říkám ti, odejdi,“ řekla maminka a odešla na dvůr. Táta si vzal věci a odešel. Maminka stála za rohem a dívala se. Cítila hluboké zklamání, vůbec už ho nechtěla vidět. „Nijak, s dětmi to zvládnu,“ říkala si a plakala. „Nevím, jestli mu někdy odpustím.“ Neodpustila. Zůstala sama se dvěma dětmi. Věděla, že to bude těžké, ale jak moc, to zjistila až pak. Musela pracovat na dvou místech – ve dne myla chodby, v noci v pekárně. Byla neustále unavená, úsměv jí zmizel z tváře. I když od nich táta odešel, Alena s Toníkem s ním zůstali v kontaktu, bydleli jen čtyři domy od nich. Věra měla syna ve věku Toníka, dokonce chodili do stejné třídy. Maminka nikdy nebránila dětem vídat se s tátou, chodili k němu na návštěvu. Hráli si spolu, domů ale vždy chodili na oběd k sobě. Věra je nikdy nehostila, jen si mohli hrát. Občas šel i syn Věry s Alenou a Toníkem k nim domů, sousedé se divili. Maminka pohostila všechny, na nevlastního syna manžela se nehněvala. Úsměv mámy už ale Alena nikdy neviděla. Někdy se Alena vracela ze školy a moc si přála, aby si maminka s ní povídala, proto jí vyprávěla, co se ve škole seběhlo. „Mami, představ si, že Jirka přinesl do třídy kotě, to tam celou hodinu mňoukalo. Učitelka nevěděla, odkud to jde, a sprdla Jirku, myslela si, že si dělá legraci. Pak jsme jí řekli, že má v tašce kotě, tak je oba vyhnala ze třídy a zavolala si jeho maminku.“ „Aha…“ řekla jen maminka. Alena vnímala, že maminku nic netěší. V noci ji často slyšela plakat. Dlouho stála u okna a dívala se do prázdna. Až když byla dospělá, pochopila. „Máma byla vyčerpaná, pracovala na dvou místech, v noci nespala. Asi jí chyběly i vitamíny. Snažila se kvůli nám s Toníkem. Vždy jsme měli čisté a vyžehlené oblečení,“ vzpomínala později. Tehdy často prosila: „Mami, usměj se, už jsem dávno neviděla tvůj úsměv.“ Maminka děti milovala, ale po svém. Často je neobjímala, ale někdy pochválila za dobré známky a to, že nedělají starosti. Výborně vařila a doma bylo vždy uklizeno. Alena cítila mamčinu lásku, nejvíc když jí zaplétala copánky. Pohladila ji pak smutně po hlavě, dokonce měla z toho skloněná ramena. Aleně začaly brzy vypadávat zuby, vytrhávala si je, ale nevložila si nové. Po škole Alena ani neuvažovala, že by studovala dál, nechtěla mámu opustit, věděla, že by to stálo peníze. Zaměstnala se jako prodavačka v obchodě nedaleko domova, aby jí mohla pomáhat. Toník rychle rostl, potřeboval nové věci. Jednou přišel do obchodu Michal, nebyl místní, ale z jiné vesnice. Alena se mu zalíbila, i když byl o devět let starší. „Jak se jmenuješ, krásko,“ usmíval se, „jsi tu nová? Nikdy jsem tě tu neviděl.“ „Alena, a vy?“ „Já jsem Michal, bydlím osm kilometrů odtud.“ Tak se poznali. Michal ji začal často navštěvovat autem, čekal na ni po práci, společně jezdili ven. Jednou ji vzal i k sobě domů do vesnice. Žil s maminkou, která byla nemocná. S první ženou se rozešel, odstěhovala se s dcerou do města, nechtěla pečovat o tchyni. Měl velký dům a hospodářství. Hostil ji štědře – na stole smetana, maso, bonbony. Líbilo se jí u něj. Maminka byla ve svém pokoji. „Aleno, vezmeš si mě?“ navrhl jí Michal. „Moc se mi líbíš. Jenže je potřeba starat se o mou mámu, ale budu ti pomáhat.“ Alena byla ráda, neukázala to, neměla strach pečovat o nemocnou. Michal čekal napjatě. „Hlavně že bude maso a smetana dosyta,“ pomyslela si, ale nahlas řekla: „Dobře, souhlasím.“ Michal byl moc šťastný. „Áli, jsem šťastný, že tě mám… Dělal jsem si starosti, že mladá holka nevezme chlapa, co už má manželství za sebou, ale slibuji, nikdy ti neublížím, budeme šťastní.“ Po svatbě se Alena přestěhovala k Michalovi do vesnice. Upřímně, domů už se jí ani moc nechtělo. Toník dospíval, na víkendy dojížděl ze střední školy v městě. Čas běžel. Alena byla s Michalem opravdu šťastná, měli spolu dva syny krátce po sobě. Nepracovala, starostí bylo doma dost, děti, svokra zemřela po dvou letech jejich společného soužití. Hospodářství bylo velké, práce dost. Michal chodil do práce, ale doma vše dělal sám. Někdy jí domlouval: „Proč taháš těžká vědra, já to zvládnu, ty se starej o dojení, krmení slepic a kachen, prasata nakrmím já.“ Alena věděla, že ji má rád a svým dětem dává vše. Nikdy sami tolik hospodářství neměli, ale všechno zvládla. Michal byl štědrý muž. „Alčo, zavezme něco masa, smetany a mléka i tvojí mámě, všechno si musí kupovat, zatímco my máme domácí.“ Maminka všechno převzala s poděkováním, ale nikdy se neusmála, i ve společnosti vnuků působila zamyšleně. Často ji s dětmi navštěvovali, Aleně bylo mámy líto, nevěděla, jak ji vrátit do života. „Alčo, možná by pomohl farář v kostele, šla bys se poptat?“ navrhl Michal a ona se toho chytila. Farář slíbil, že se bude za Annu modlit, a řekl: „Pros Boha, ať tvá maminka potká dobrého člověka,“ a Alena se modlila a prosila. Jednou si máma řekla o peníze, chtěla si konečně nechat udělat zuby. „Maminko, všechno ti klidně zaplatím,“ radovala se Alena, věděla ale, že máma to nebude chtít. Slíbila, že peníze vrátí. Čas plynul, s mámou mluvila hlavně telefonicky, doma to teď bylo náročné, Michal často pomáhal strýci Karlovi, který se stěhoval z města na vesnici, protože ho žena vyhodila z domu, děti už vyrostly. Michal mu pomáhal dokupovat dům – v jejich vsi, pěkný, prostorný. Někdy za ním Michal zašel a Alena šla s ním. Jednou přišel domů a povídá: „Hele, mám pocit, že si strejda Karel chce někoho najít. Byl jsem tam, zrovna telefonoval – asi s nějakou ženskou…“ „No jen dobře,“ řekla Alena, „je mladý, dům má pěkný, proč by nemohl žít znova s někým?“ Za pár dní přišel Karel k nim. „Chtěl bych vás oba pozvat na návštěvu. Potkal jsem svou první lásku ze školy. Zítra ji přestěhuju a za dva dny přijďte.“ Za dva dny šli Michal s Alenou s dárky. Když Alena vešla do domu, nevěřila vlastním očím. Ve dveřích stála její maminka. Byla jako vyměněná a hlavně – usmívala se! Anna zkrásněla, Alena na ní viděla velkou změnu. „Mami! Mám takovou radost… Ale proč jsi nic neřekla?“ „Nechtěla jsem nic říkat předem, co kdyby nic nevyšlo.“ „Strejdo Karle, proč jsi to tajil?“ „Bál jsem se, že Anna couvne… Teď jsme však oba šťastní!“ Michal s Alenou měli obrovskou radost, že se Anna s Karlem setkali a teď září štěstím a konečně se pořád usmívá. Děkujeme, že jste příběh dočetli až sem. Sledujte nás dál a přejeme vám hodně štěstí v životě!

Hele, představ si to

Jana nikdy neměla ráda, když k nim na návštěvu ze sousedství chodily sousedky a prosily její mámu, aby zazpívala.

Zdeno, zazpívej, máš tak krásný hlas! A jak pěkně tancuješ! a máma zpívala, sousedky se k ní přidávaly, a nakonec všichni i tancovali na dvoře.

Tenkrát Jana bydlela s rodiči ve vesnici v domku. Ještě měla mladšího bráchu Pavla. Máma byla veselá a otevřená, s každou rozlučkou říkala:

Přijďte zas příště, prima jsme si poseděli, hezky jsme se pobavili, načež sousedky slíbily, že přijdou.

Jana ale neměla ráda, když máma zpívala a tancovala. Byla tehdy v páté třídě a jednou jí řekla:

Mami, prosím tě, nezpívej a netanči je mi trapně. Sama vlastně nevěděla proč.

Ani teď, když je sama máma, to neumí vysvětlit. Ale její mamka Zdena odpověděla:

Janičko, nestyď se, když zpívám, buď ráda. Vždyť nebudu zpívat a tancovat celý život, teď jsem ještě mladá

Jana o tom tehdy vůbec neuvažovala. Je pravda, že v životě není vždycky veselo.

Když Jana chodila do šesté třídy a brácha byl ve druhé, jejich táta je opustil. Sbalil si věci a už se nikdy nevrátil. Jana nevěděla, proč. Až když byla starší, jednou se mámy zeptala:

Mami, proč od nás táta odešel?

To zjistíš, až budeš dospělá, řekla Zdena.

Nemohla jí tehdy říct, že našla tátu s jinou ženskou, Hanou, co bydlela nedaleko. Jana s Pavlem byli ve škole a Zdena se vrátila nečekaně z práce, protože si zapomněla peněženku.

Dveře byly odemčené, což bylo divné muž měl být v práci, bylo teprve jedenáct dopoledne. Vešla do ložnice a tam ta scéna, co by žádná žena nechtěla vidět. Ztratila slova, Ivan s Hanou jen zírají a tváří se překvapeně, jako by nic.

Večer, když se Ivan vrátil z práce, byl doma pořádný výbuch. Děti si hrály venku a nic neslyšely.

Sbal si věci, už jsem ti je dala do tašky v ložnici, a odejdi. To ti nikdy neodpustím.

Ivan tušil, že Zdena neodpustí, ale snažil se ji umluvit.

Zdeno, popadlo mě to, co kdybychom na to zapomněli? Máme děti

Řekla jsem odejdi, byly poslední slova a Zdena odešla na zahradu.

Ivan si vzal věci a odešel, Zdena ho sledovala z kouta domu, už ho nechtěla nikdy vidět. To zklamání si nesla hluboko v sobě.

Nějak to s dětmi zvládnu, v hlavě se pořád honilo, když plakala. Nikdy mu to neodpustím.

A opravdu neodpustila. Zůstala sama s dětmi, a i když chápala, že to bude těžké, těžkost reality poznala až později. Musela dělat dvě práce přes den uklízela, v noci makala v pekárně. Byla pořád nevyspaná a smích jí zmizel z tváře.

I když táta odešel, Jana a Pavel se s ním občas vídali bydlel jen čtyři domy od nich. Hana měla syna ve stejném věku jako Pavel, dokonce chodili do jedné třídy. Zdena jim nikdy nezakazovala chodit k tátovi a hrát si s ním; doma se ale vždycky najedli až zpátky u mámy, protože Hana pohostinná nebyla.

Občas šel Hany syn s Janou a Pavlem k nim domů a sousedi se dívali s údivem. Zdena vždy všechny pohostila, nebála se přijmout ani syna svého muže. Ale Jana už nikdy neviděla mámu se usmát. Byla pořád laskavá, ale uzavřená do sebe.

Jana kolikrát toužila, aby si s ní máma povídala, a tak jí vyprávěla, co bylo nového ve škole.

Mami, představ si, Martin přinesl do třídy kotě, a ono pořád mňoukalo i během hodiny. Naše třídní nevěděla, odkud to jde a vynadala Martinovi, že dělá kraviny. A my jí řekli, že má ve školní tašce kotě. Tak je vyhnala oba ven a zavolala jeho mámě do školy!

Aha. No jo řekla jen Zdena.

Jana viděla, že maminu nic netěší. Často v noci poslouchala, jak máma brečí, nebo dlouze kouká z okna do prázdna. Až jako dospělá si to srovnala:

Asi fakt byla strašně unavená, dělala dnem i nocí, chyběly jí asi i vitamíny. Víc než pro sebe se snažila pro mne a Pavla. Vždycky jsme chodili čistě oblečení, všechno nám vyprala a vyžehlila, ráda na to vzpomínám.

A tenkrát jsem jí říkávala: Mami, usměj se! Tak dlouho jsem neviděla tvoji radost.

Zdena měla děti ráda po svém moc je neobjímala, ale sem tam nás pochválila, že se dobře učíme a neděláme problémy. Uměla výborně vařit, doma byl vždy pořádek.

Jana cítila mateřskou lásku hlavně ve chvílích, kdy jí máma zaplétala vlasy. Hladila jí po hlavě, ale v tom pohledu byla taková zvláštní smutnost, až se jí propadla ramena. Zdeně začaly brzy vypadávat zuby, postupně je ztrácela, ale nové si nenechávala udělat.

Po škole Jana ani nepřemýšlela nad vysokou, nechtěla mámu nechat samotnou sama chápala, že na studium nejsou peníze. Nastoupila za prodavačku do místního obchodu, co byl kousek od domu. Snažila se mámě pomoci, brácha Pavel rychle rostl a potřeboval nové věci a boty.

Jednoho dne přišel do obchodu Mirek. Nebyl místní, pocházel z vedlejší vesnice. Jana se mu zalíbila, i když byl skoro o deset let starší.

Jak se jmenuješ, krásko? Jsi tu nová, nikdy jsem tě tu neviděl, usmíval se.

Jana. Vás jsem tu taky ještě nepotkala.

Já jsem z vesnice kousek za vámi, osm kilometrů odtud. Jmenuju se Mirek.

A tak se poznali. Mirek za ní začal často jezdit autem, večer na ni čekal po práci, chodívali ven nebo seděli v autě. Vzal ji i k sobě do vesnice. Bydlel s mamkou, která byla nemocná, s manželkou se rozvedli, ta odjela s dcerou do města, starat se o tchýni nechtěla.

Mirek měl slušné hospodářství, pěkný dům. Vždycky ji pohostil smetana, maso, sladkosti Jana se u nich měla jako v bavlnce. Jeho máma ležela v pokoji.

Jani, vezmeš si mě? jednou řekl Mirek. Strašně ses mi zalíbila. Jen ti rovnou řeknu, že bude potřeba se postarat o mámu, ale já ti pomůžu.

Jana byla ráda, ale nedala to znát. Starat se o nemocnou tchyni jí nepřišlo těžké. V duchu si říkala, že aspoň si užije domácího masa a smetany, a nahlas řekla: Dobře, souhlasím. Mirek měl radost obrovskou.

Jani, já jsem šťastný Ani jsem netušil, že mladá holka jako ty si mě vezme, staršího a rozvedeného chlapa. Slibuju, nikdy ti neublížím, budeme šťastní.

Pracoval, staral se o hospodářství. Po svatbě se k němu Jana přestěhovala. Popravdě, už se jí doma žít ani nechtělo. Pavel už byl větší, studoval v městě na učňáku jako automechanik, domů jezdil jen na víkendy a prázdniny.

Šel čas. Jana byla s Mirkem opravdu šťastná. Mají už dva kluky, narodili se téměř hned po sobě. Jana nepracovala, doma měla co dělat, s dětmi, hospodářstvím Pracovala hlavně doma, i když tchyně zemřela po dvou letech společného života. Ale i tak každý den plný práce. Mirek pracoval, ale kolem hospodářství dělal hlavně sám. Někdy Janě domlouval:

Netahej ty těžká vědra, to nech na mně. Ty podojíš krávu, nakrmíš slepice, kachny, a já udělám ostatní.

Jana věděla, že ji Mirek miluje, rozkrájela by se pro děti. I když nikdy s mámou neměli hospodářství, Jana se všemu naučila. Mirek byl štědrý muž.

Jani, dovezeme tchýni maso, smetanu, mléko. Všechno by si musela koupit, a my máme domácí.

Zdena vždy s díky vše přijala, ale nikdy se neusmála. Ani s vnoučaty nebyla veselá. Jezdili za ní, bylo jí líto, že je máma pořád tak smutná, přemýšlela, co pro ni udělat, aby ji znovu probudila k životu.

Jani, co kdybys zkusila zajít za farářem v kostele, třeba ti něco poradí, navrhl Mirek a ta myšlenka ji zaujala.

Farář slíbil, že se za Zdenu bude modlit, a řekl:

Pros Boha, ať tvoje máma potká v životě dobrého člověka, Jana se modlila, prosila Boha.

Jednoho dne máma přišla za ní:

Jani, nemohla bys mi půjčit peníze? Chtěla bych si nechat udělat zuby.

Maminko, já ti to ráda celé zaplatím, měla radost Jana, ale věděla, že máma by dary nepřijala.

Tak jí půjčila, a máma slíbila, že peníze vrátí. Nějaký čas k ní Jana nejezdila, volali si jen. Mirek byl zaneprázdněný pomáhal strýcovi Karlovi, který se po rozvodu přestěhoval do sousední vesnice. Děti už byly dospělé, žena ho vyhodila z domu, a tak Karel kupoval nový dům, Mirek mu pomáhal s papírováním.

Někdy u Karla zaklekl na návštěvu i Jana, několikrát tam byli s Mirkem spolu. Jednou přišel Mirek domů a jen tak povídá:

Hele, myslím, že strejda Karel se chce ženit. Byl jsem tam, zrovna si s někým telefonoval, a tak jsem to pochopil

Jen ať se vezme, nebude přece žít sám, když už má tak krásný dům, ženská v domě je potřeba, souhlasila Jana.

Za pár dní je přišel Karel pozvat na návštěvu.

Chci vás pozvat, našel jsem svou první lásku, spolu jsme chodili na základku. Zítra ji přivážím, za dva dny přijďte.

Po dvou dnech šli Mirek s Janou na návštěvu, s dárky. Když Jana vstoupila, nemohla uvěřit svým očím v kuchyni stála její vlastní máma, při pohledu na dceru se začervenala, ale tentokrát se široce usmívala. Byla úplně jiná, najednou omládla.

Mami! Já mám takovou radost Proč jsi nic neřekla?

Nechtěla jsem dopředu nic prozrazovat co kdyby to nevyšlo.

Strejdo Karle, proč jste nám to neřekl?

Bál jsem se, že si to Zdena rozmyslí Ale teď jsme oba šťastní.

Jana s Mirkem měli velikou radost, že se jejich máma s Karlem našli, a Zdena zářila štěstím. Po tolika letech ji konečně zase viděli usmívat se.

Děkuju, že sis to vyslechl, a přeju ti hodně štěstí v životě.