Hele, musím ti něco povyprávět, tohle by jeden nevymyslel. Naše máma zůstala úplně bez ničeho, s náma třema dětma na ulici. Táta totiž prodal byt, co měli s mámou, schramstnul všechny peníze a zmizel neznámo kam.
Do svých osmatřiceti let se mámě s tátou vůbec nedařilo mít děti. Doktoři pořád krčili rameny, nikdo netušil, kde je problém. Nakonec už to máma vzdala a smířila se s tím, že děti mít nebude. Táta to moc neřešil, furt říkával: Nestarej se, ono to nějak dopadne. No, byl prostě srovnanej s tím, že žádný děti nepotřebuje.
Máma ale neztrácela naději a potají dál prosila Boha, aby jí dal aspoň jedno miminko. A světe div se, narodil jsem se já. Máma byla štěstím celá bez sebe. Jenže táta se mezitím začal chovat nesnesitelně, vadilo mu i to, když jsem plakal v noci. Za rok nato máma porodila dvojčata, kluky. To už byla máma úplně v sedmém nebi a vděčila za to Bohu, protože se konečně stala tou nejšťastnější maminkou. No, a co táta? Ten už dávno plánoval, jak nás všechny obejde.
Přemluvil mámu, ať prodá byt, že prý koupí větší, že s třema dětma stejně potřebujeme víc prostoru, zbytek si prý vezmou na hypotéku. Máma mu věřila. Ale sotva měl táta peníze v ruce, vypařil se jak pára nad hrncem. Dodnes nikdo neví, kde vlastně je.
A tak nás opustil a máma zůstala s námi třema úplně na mizině. Kam měla jít? Naštěstí jí rodiče vzali zpátky k sobě, takže jsme najednou žili všichni my čtyři, babička s dědou, po dvou místnostech v paneláku v Brně. Máma v té době úplně rezignovala na vztahy a chlapům přestala věřit. Musela makat od nevidím do nevidím, aby nás uživila a oblíkla s třema dětma to fakt nebyla žádná legrace.
Tak jsme žili pár let, než nám odešla babička, a pak i děda. Rázem bylo doma trošku víc místa. Jednou takhle v létě vzala máma nás všechny do Lužáneckého parku, kde jsme si hráli na hřišti. Po čase za ní přišel jeden pán, asi v jejím věku, a začal se nenápadně seznamovat. Máma ho ze začátku pořád odmítala, ale nakonec mu dala číslo a začali spolu chodit.
Za dva měsíce jsme se stěhovali do velkého bytu se třemi pokoji, který patřil Adamovi. Brzy se stal naším nevlastním tátou. Od té chvíle bylo naše dětství nádherné s Adamem jsme slavili vítězství i brečeli nad porážkami. Teď už jsme dospělí a Adamovi automaticky říkáme tati. Takže vidíš, že žena s dětmi není žádné břemeno. Šance na štěstí tady je vždycky táta nás opustil, ale Adam nás vzal za své a udělal z nás šťastnou rodinu.
