Máma zůstala s námi třemi dětmi bez domova! Náš táta vzal všechny peníze z prodeje bytu a zmizel.
Do svých osmatřiceti let nemohla máma s tátou mít děti. Doktoři jen krčili rameny, nikdo z nich nevěděl, čím to je. Máma už to po čase vzdala a smířila se, že zůstane bez dětí. Táta to nijak neprožíval, pořád opakoval: Neboj, nic se neděje. Očividně děti ke štěstí nepotřeboval.
Máma však byla na úplném dně a nakonec aspoň v modlitbě prosila Boha, aby jí dal jedno dítě. A jak to tak chodí, nebo možná náhoda, narodil jsem se já.
Pro mámu to bylo nepopsatelné štěstí. Táta byl už tehdy protivný a když jsem v noci brečel, propadal panice. O rok později se nám narodili ještě dvojčata moji bratři Matěj a Štěpán. Máma pěla chvály Bohu na celé kolo, konečně byla tou nejšťastnější na světě: byla matkou. Ale co táta? Jak už asi tušíte, děti ho vůbec nezajímaly. Rozhodl se podvést.
Dostal od mámy souhlas prodat náš byt. Tvrdil, že potřebujeme větší byt, že ten náš prodá, koupí větší a část doplatíme hypotékou. Máma mu uvěřila. Jakmile ovšem dostal finanční částku asi dva miliony korun prostě utekl. Ani dnes netušíme, kde je.
Tak nás nechal všechny tři i naši mámu na ulici. Kam mohla jít? Nastěhovali jsme se k babičce a dědovi. Byli jsme tak čtyři, babi a děda ve dvou pokojích. Tehdy máma úplně ztratila důvěru v chlapy i vztahy. Musela na sobě začít pořádně makat. Uživit a obléct tři děti nebyla žádná legrace.
Tak jsme žili. Po pár letech nám umřela babička, pak i děda a najednou jsme měli víc místa. Jednoho dne nás máma vzala do parku, prázdniny, hřiště, smích. Přišel tam za ní chlap zhruba v jejím věku. Snažil se navázat řeč, ale máma ho odmítala. Šli jsme pak do toho parku často a on tam zase byl. Postupně si na něj máma zvykla, nakonec mu dala číslo a zašli spolu ven.
Po dvou měsících jsme se všichni stěhovali do prostorného třípokojového bytu na Žižkově, s pánem, který se jmenoval Adam Novotný. Stal se naším nevlastním tátou. Kdybych měl říct, že od té doby byly naše dětství šťastné, bylo by to slabé slovo. Adam nahradil našeho pravého otce radovali jsme se z úspěchů a občas si i společně pobrečeli. Dnes už jsme dospělí a Adamovi říkáme táto.
Takže, mít děti z minulého manželství nemusí být pro nového partnera přítěž. Vždy je naděje, že člověk znovu najde štěstí. Mé vlastní ponaučení? Opravdový chlap poznáte podle toho, že vás vezme, ať už jste kdokoliv a odkudkoliv, a dá vám domov i srdce.
