Byla jsem u Markéty doma, když se ve dveřích objevil její otec, pan Hlaváček. Přivezl igelitku plnou potravin z Lidlu a našel nás v obýváku, kde jsme si četli. V tu chvíli se mu sevřela čelist a v očích se mu zablýsklo, že moje přítomnost je mu proti srsti. Markéta ho rychle odvedla do kuchyně, ale slyšela jsem, jak o mně polohlasem říká: Ten kluk z vesnice zase smrdí v našem bytě, Markéto. Říkal, že mě několikrát viděl potloukat se kolem jejich paneláku a téměř mě označil za stalkera.
Nejpálivější na tom bylo, že Markéta se tátovi nepostavila. Odpovídala mu stejně prý jsme spolu jen pracovali jednou měsíčně v univerzitní knihovně, proto se potkáváme. Přitom jsme spolu už dva měsíce chodili. Stihla jsem jí jen říct, že to, že naši mají dům na okraji Brna, neznamená, že jsem z vesnice. Žijeme kousek od města, máme pěkný dvoupatrový domek a můj táta podniká v stavebnictví. Ano, nevozím se v drahých zahraničních autech ani nevytrubuju na náměstí, že pocházím z majetné rodiny, ale to mi přijde lepší. Takové lidi, jako jsou Markéta a její rodina, to dokáže pořádně rozhodit.
Máma mi vždycky říkala, abych o penězích a majetku raději nemluvila, protože právě to nemá být první, co si někdo zvlášť ten, koho miluji všímat. A kvůli tomu by se za mě neměl nikdo stydět, i když na pohled nevypadám jako boháč.
