Bylo mi šestnáct let, když jsem čekal dítě s chlapcem, kterého jsem opravdu miloval. Jmenoval se Robert Novák a byl mým spolužákem na gymnáziu. Chodili jsme spolu rok, když jsem zjistil, že jsem těhotná. Byli jsme oba vyděšení a dlouho jsme to tajili před rodiči. Když se to moje rodina dozvěděla, byli strašně rozčílení.
Naše rodina byla ve městě Plzeň považována za vzorovou. Byl jsem jediným dítětem a měl jsem výborné známky. Robert i já jsme byli nezletilí, takže rozhodnutí nakonec udělali naši rodiče.
Oba jsme byli dobří studenti, proto naši rodiče snili o tom, že půjdeme na Karlovu univerzitu a vybudujeme si úspěšná povolání. Dítě by jejich plány zničilo.
Proto mě máma vzala k lékaři a donutila mě jít na interrupci. Bylo to ještě možné, tak jsem šel. Všechno proběhlo bez komplikací.
Potom jsme se s Robertem vrátili k běžnému životu. Ve vztahu jsme pokračovali, dokončili jsme gymnázium, dostali se na univerzitu v Praze a rok nato se vzali. Rodiče nám už do života nemluvili. Za nějakou dobu jsem otěhotněl znovu, tentokrát jsme byli všichni šťastní.
Na šestém měsíci těhotenství jsem ale začal krvácet. Syn se narodil nepředčasně a vážil jen jeden a půl kilogramu. O tři hodiny později zemřel.
Vyskytly se vážné komplikace. Lékaři nedokázali zastavit krvácení a museli mi odebrat dělohu. Už jsem nikdy nemohl mít děti. Máma za mnou přišla do fakultní nemocnice a omlouvala se, že mě před lety donutila jít na potrat. Ale to nic nezmění.
Minulost nejde vrátit chyby už nejdou vzít zpět. Teď už se nikdy nestanu otcem, už nebudu mít děti. Nevím, jestli náš vztah s Robertem ještě přežije a budeme schopní žít šťastně. Děti tvoří srdce každé české rodiny.
