– Hele, čí jsi, ty chlupáči? zastavil jsem se ve dveřích našeho nového bytu, když jsem spatřil velkého rezavého kocoura sedícího před prahem.
Kocour samozřejmě nereagoval. Ani se nehnul, jen jeho natržené ouško se trochu zachvělo, jako by mi dával najevo: Jo, slyším tě, člověče, ale odpovídat ti fakt nebudu!
– Tak jo, klidně! uraženě jsem zavrtěl hlavou a začal v batohu hledat klíče.
Kocour, jakoby tušil, co dělám, se na rohožce posunul stranou, ale odcházet nehodlal. Pořád mě pozorně sledoval.
Konečně jsem vylovil klíče a dal se do zápasu se zámkem, přitom jsem jedním okem hlídal nezvaného hosta.
Tenhle byt jsme s Barborou koupili sotva před dvěma měsíci. Malý, dvoupokojový ve starším paneláku v Žižkově, ale pro nás to bylo splnění snu. Někteří lidé by řekli, že v pátém patře bez výtahu není co závidět, a člověk by měl chtít víc. No Možná mají pravdu, ale já a Barbora bychom se jim jen vysmáli. Ještě před půlrokem jsme bydleli v pokojíku u jejího dědy v domě na okraji města a byli šťastní už jenom z toho, že jsme mohli být konečně sami.
– Lukáši, hlavně se nehadejte se sousedy! varovala mě Barbora při úklidu pokoje před svatbou její maminka, paní Jitka. Jsou to fajn lidi, i když trochu popíjejí.
– Fajn? Když pijí? smál jsem se, ždímal hadr a shrnoval si z čela padající vlasy.
Ty moje vlasy, to bylo utrpení. Barboře se moje hříva líbila, ale mně většinou jen překážela. Pořád všude elektrizovaly a já vypadal jak pampeliška, když foukne vítr.
– Těžko se to popisuje, povzdechla si Jitka. Moc toho v životě zažili, znáš to, člověk někdy neví, jak to správně ustát.
To já jsem chápal. Vždyť jsem vyrostl jako dítě v pěstounské rodině. Rodiče mě dali k adopci ještě než jsem si stihl zapamatovat jejich tváře. Ne, že by mi v nové rodině něco chybělo, ale opravdovou lásku si představuju jinak.
Vybavuje se mi matná vzpomínka vlakové nádraží v Olomouci, lavice v čekárně. Byly mi sotva tři, když mě matka, jak jsem se dozvěděl později, nechala s poznámkou v kapse a ošuntělým plyšovým medvídkem. Dlouho jsem čekal s medvídkem pod paží, doufal, že se vrátí. Do teď si pamatuji, jak jsem měl strach odejít na záchod, protože bych nesplnil, co mi slíbila abych čekal a nikam nechodil. Měla mě přeci ráda Nebo jsem si to aspoň myslel.
Nevrátila se. Přišel až strážník, něco chtěl zjistit, ale já neřekl nic, jen jsem pevně tiskl medvídka a oddal se bezradnému pláči. Pamatuji si pouze: Jak se jmenuje medvídek? A já tehdy zašeptal: Kubík
Poté se to celé rozplynulo. V pěstounské rodině se nás tísnilo sedm sourozenců. Nikdo nehladověl, neměl studené nohy, ale v osmnácti jsem prostě musel pryč nové děti potřebovaly místo.
Jak přibývaly roky, zjistil jsem, proč mě matka opustila. Krátce před maturitou za mnou přišla neznámá žena s pláčem, že mě hledala, že mě miluje… Nabízela náruč, ale já couvl. Možná jsem to v hloubi duše chtěl najít maminku, cítit to, o čem jsem snil, když všichni usnuli Ale nešlo to. Pozoroval jsem kamarády, kteří měli rodiče a věděl, jak má vypadat domov. Uvěřil jsem, že já to nezažiju.
Nejbližší duše mi zůstala sestra Markéta, kterou opustil alkoholik-otec. Chápali jsme se beze slov; doma jsme o takových věcech mluvili potichu, spíš vůbec. Možná proto, když jsem nakonec s matkou promluvil, cítil jsem spíš úlevu než cokoliv jiného. Nevěděl jsem, jestli jí můžu odpustit byl jsem v tom ale rozhodnutý sám si určovat, co je pro mě správné.
Jednoho dne se matka před školou už jenom prosila: Přijď si se mnou promluvit, synku! Markéta mě popadla za ruku a vlekla domů. Od té doby jsme byli opravdovými bratry.
Jak roky plynuly, Markéta si vzala kluka z vesnice, narodila se jí malá Alenka a já se ji ptal: Marky, jak má člověk žít, když vlastně nikdo neví co je správně?
A ona se smíchem odvětila: Tak aby bylo tvým teplo u srdce, a sousedům nezáviděli sitcom tvého života. O nic víc tu nejde.
Nějak jsem se tedy učil nebrat život příliš vážně. Panelák se starým výtahem v Praze byl pořád lepší než se tlačit u švagra na gauči, a banda sousedů tu vlastně nebyla tak děsivá, i když každý měl svůj příběh.
Postupně jsem si zvykal: svépomocí jsme udělali v bytě skromný, ale útulný malířský facelift, Barbora našla místo v místní knihovně a já nastoupil do IT firmy, kde jsem první měsíc stejně jenom dělal kafe. Ale nějak to šlo.
V tom mi hrozně pomohla tchyně i Barbořin děda. Paní Jitka byla žena energická, tvrdohlavá, ale ochotná pro druhé i hory přenášet. Přijala mě do rodiny, jakoby nic jiného ani nebylo důležité. Když mi Markéta říkala Nic od ní nečekej, hlavně o svých snech moc nemluv, tušil jsem svou, že to myslí dobře lidé se holt musejí navzájem oťukat.
Jitčin styl byl střízlivě přímý. Lukáši, pojď se mnou do obchodního centra, potřebuju nové kabát A já vím, že ty z obchoďáků nešílíš Jenže Arnošt by mi tam utekl po pěti minutách!
Z obchodu jsme se vždycky vraceli s plnými taškami, přičemž většina věcí byla pro mě. Nová bunda, taška na notebook, boty Nechápal jsem, proč to dělá, ale nešlo jí to vymluvit. Postupně jsem si zvykl, že rodinný kruh může být větší, než jsem si kdy představoval.
Jednoho dne přišla debata o stěhování děda potřeboval větší dohled a my jsme dostali jeho starý pokoj výměnou za víc samostatnosti. Tenhle životní tah jsem ocenil až po letech: člověk si váží toho, co získá sám, ačkoliv bez pomoci by to bylo nemožné.
Jednou večer, když jsme s dědou Vaškem seděli nad čajem, otevřel téma, které mi zůstane v hlavě dodnes. Lukáši, proč si myslíš, že je špatné někoho litovat? Na Moravě se kdysi říkalo člověk je drahý, když ho někdo žaluje, tedy má rád, když ho někdo má v srdci Máš rád holku? Lituj ji, když je smutná, obejmi chlapa, když se mu nedaří, pohlaď psa, když je sám. Ale dělej to s rozmyslem není to otázka slabošství, ale vnitřní síly.
A co když je to na obtíž?
Pak to není opravdová lítost, Lukáši. Skutečné slitování je dar a když dáváš, vždycky něco dostaneš zpátky. Ale musí to být opravdové.
A právě tuhle radu jsem si vybavil dnes. Ten rezavý kocour před bytem čekal, až jej někdo polituje pohladím ho a on se nechá. Ale když mu otevřu dveře do bytu, otočí se a odběhne nahoru po schodech.
Chystal jsem se už zavřít, ale v tom kocour přinesl malého kocourka v zubech. Za ním dovláčel ještě jedno mrně, oba jak přes kopírák po něm. Smál jsem se, jak potomek nechtěl být nošený, kocour jej dvakrát upustil, ale nevzdával to vytrvale je nosil před práh.
– Koukám, že jsi maminka jak vyšitá! rozesmál jsem se a otevřel dveře dokořán. No pojďte dovnitř, vy dva, všechno ukážu
Barbora byla chvíli překvapená, když viděla dvě malé boule pod stolem na chodbě. Kocour je sledoval ustaraným pohledem a když Barča položila koťata na starý tác, učil je, kde mají čurat.
Při večeři jsme si dali rodinnou poradu.
– Paní Jitko, jestli vám bude vadit, že tu máme koťata, tak je nevyhodím, ale najdeme jim domov, spustil jsem nesměle. Aspoň dokud jsou tak malí. Nevím, co se stalo jejich mámě, ale moc jim chybí.
– Klidně si je nechejte, Lukáši, usmála se Jitka a pohladila jednoho z prcků. Vždyť byt je váš. Rozhodněte se sami, já už budu brzo jen babička na návštěvy Ale pověz, čím jsi je krmil?
– Zkusil jsem mléko, trochu kapsičky
– No vidíš, umíš o někoho pečovat. Možná z tebe ještě bude dobrý táta, řekla s významným mrknutím směrem k Barboře.
Barbora se uculila a já na ni mrknul. Ještě týden jsme tajili, že čekáme miminko chtěli jsme to říct až k jejím narozeninám.
– Aspoň mám od koho se učit, usmál jsem se na kocoura, kterému jsem pohladil ouško, a musel jsem přitom zamžourat do stolu, aby nikdo neviděl ty slzy, co mi lezly do očí, když mě paní Jitka objala.
Možná, že rodina nejsou jen ti, které máme v rodném listě. Ale ti, kdo se k nám postaví ve chvíli, kdy to nejmíň čekáme.
A poučení? V životě není ostuda s někým soucítit nebo nabídnout domov opuštěnému Ať už je to člověk nebo rezavý kocour s potrhaným ouškem.
