Před třemi měsíci se mi zcela nečekaně obrátil život naruby. Měla jsem pocit, že mám všechno skvělého manžela, dceru, psa. A jednoho dne mi manžel oznámil, že potkal jinou ženu a že odchází právě kvůli ní. Nemohla jsem s tím nic udělat, jen to přijmout tak, jak to přišlo.
Uvědomila jsem si, že mě čekají těžké časy. Najednou jsem musela zajistit obživu nejen pro sebe, ale taky pro svou dceru což s mým skromným platem nebylo jednoduché. Jednoho listopadového večera, když jsem uložila dceru ke spánku a šla sama venčit našeho psa Fíka, potkala jsem ženu.
Byla zima, pršelo, foukal ostrý vítr. Žena seděla sama na lavičce v parku, bylo jí už dost přes šedesát. Vedle sebe měla tašku a bylo na ní vidět, že je prochladlá a smutná. Přistoupila jsem k ní a zeptala se, zda jí můžu nějak pomoci.
Podívala se na mě unavenýma očima a tiše mi řekla, že její dcera ji vyhodila z bytu. Bylo mi jí opravdově líto, a tak jsem ji pozvala k nám domů. Dala jsem jí teplou deku, uvařila čaj a připravila večeři.
Zjistila jsem, že se jmenuje Stanislava. Byla ráda, že si má s kým popovídat, a začala mi vyprávět svůj příběh.
Stanislava měla dceru, kterou vychovávala sama, protože její manžel zemřel, když byla malá. Dřela, seč mohla, aby pro dceru udělala první poslední, jenže právě kvůli své práci s ní až tak často nebyla. Dceři to nakonec vadilo a nebyla za její péči vděčná. Stanislava ji děsně rozmazlila dcera nikdy nepracovala, žila léta jen z peněz matky. Teď, když jí bylo pětatřicet a nebyla vdaná, vyčítala matce, že právě kvůli ní nikdy nezískala vlastní byt, protože musely žít v garsonce. Nakonec ji poslala pryč, ať si najde místo u příbuzných na vesnici, protože ona jí prý brání v životě.
Ten večer jsem Stanislavu nechala přespat u nás v bytě.
Ráno chtěla odejít, ale nabídla jsem jí, ať zůstane s námi. Nějak jsem téhle ženě zcela věřila. Já chodila do práce a Stanislava se mezitím starala o moji Klárku a venčila Fíka. Přijala to ráda.
Později jsem se dozvěděla, že Stanislava má malou chalupu u Mělníka, ale nemá tam topení. Naše vzájemné soužití bylo od začátku krásné; stala se mi opravdovou oporou a dceři dokonce náhradní babičkou, jak jí začala říkat.
Jediný víkend jsme všichni vyrazili na její chalupu. Byla v pěkném stavu, kolem krásný les a hned vedle rybník. Byla jsem okouzlená: dům byl upravený, bylo vidět, že ho udržuje s láskou.
Bylo nám tam dobře. Navíc nás zanedlouho navštívil její soused, pan Havel. Když uslyšel, co Stanislavu potkalo, hned nabídl, že jí s dalšími sousedy postaví v chalupě nová kamna, aby jí nebyla zima a mohla si sama vařit.
Měli jsme štěstí Stanislavu v těžké chvíli potkali lidé, kterým nebyla lhostejná. Ani já, ani ona jsme sice přišly o svou rodinu, ale zároveň jsme našly novou a skutečnou. Zažily jsme, že i když nám život něco vezme, může nám nabídnout úplně jinou radost, když si navzájem pomůžeme. A pochopila jsem, že někdy jsme si navzájem těmi nejbližšími, které v životě opravdu potřebujeme.
