Přesně před třemi měsíci se mi život obrátil naruby, a to jsem si myslela, že mám všechno, co člověk může chtít: skvělého manžela, dceru a psa. Jednoho krásného dne mi ale manžel oznámil, že potkal jinou a že mě kvůli ní opouští. Nedalo se s tím nic moc dělat, takže jsem se prostě smířila s faktem, že mám tedy teď nový start.
Bylo mi hned jasné, že to nebude žádná procházka růžovým sadem. Vydělávala jsem málo, dítě na krku, pes taky něco stojí každý den byla čistá radost. Na konci listopadu, když jsem uspala dceru a šla ven venčit Deniska našeho křížence s vlčím pohledem jsem narazila na paní.
Byla pravá listopadová slotka: kosa jak v lednu, pršelo a foukalo jak na severu Čech. Tahle paní bylo na ní vidět, že je dávno v důchodu seděla sama na lavičce v parku s igelitkou u nohou a byla celá ztuhlá zimou. Přistoupila jsem, zeptala jsem se, jestli pro ni můžu něco udělat.
Dívala se na mě úplně vyřízenýma očima a povídá: Víte, dcera mě teď vyhodila z bytu, prý jí překážím. Bylo mi jí tak líto, že jsem ji pozvala k sobě domů. Dala jsem jí deku, uvařila silný čaj a ohřála čočkovou polévku.
Jmenovala se Božena a začala mi vyprávět svůj životní román.
Božena měla dceru, kterou vychovávala úplně sama, protože její manžel tragicky zahynul už dávno. Celý život dřela, jen aby se měla její Kristýna dobře a výsledek? Dcera si na práce nikdy nepotrpěla, raději žila z peněz matky. Teď, když ji Kristýna vyhodila pod záminkou, že kvůli ní ještě v 35 letech není vdaná (protože kdo by si ji vzal, když s ní bydlí máma na paneláku v Karlíně), vyhnala ji na vesnici za rodinou, která už dávno neexistuje.
Ten večer Božena přespala u nás. Ráno si chtěla sbalit svých pár švestek a jít, ale já jsem jí nabídla, ať zůstane aspoň na chvíli s námi. Nějak mi hned sedla, věřila jsem jí od první chvíle. Já mohla do práce, ona mezitím pohlídala Karolínku a vyvenčila Deniska. Souhlasila radostně.
Brzy jsem zjistila, že Božena má svou chatu u Rychnova, ale netopí tam, protože kamna vzaly za své. Zvláštní jakmile se u nás zabydlela, bylo to, jako by nám někdo poslal novou babičku. Moje Karolínka ji začala brzy říkat babičko, a mně připadala víc jako rodina než vlastní matka.
Jednou jsme všichni vyrazili na její chatu. Okolí snové: les, za rohem rybník, chata jak malovaná, všude čisto a pořádek, Božena prostě správná hospodyně. A hned přijel soused z vedlejší chaty na kole typický Franta, kluk z Orlických hor. Když uslyšel, že Božena nemá čím topit, za týden už měl domluvené, že jí místní chlapi postaví nová kamna i s troubou.
Božena měla fakt štěstí, že jí osud (a malinko i my s Deniskem) přihráli do cesty lidi s dobrým srdcem. Nakonec jsme ji přemluvili, ať u nás zůstane natrvalo, a v létě jsme začali jezdit všichni na chatu. Souhlasila ráda a tak jsme oba, já i Božena, sice přišly o vlastní rodinu, jenže našly jsme spolu novou a jsme spokojené, až to bere dech. Život je holt plný překvapení někdy si k vám štěstí prostě najde cestu zadním vchodem.
