Znám svou maminku odjakživa, vlastně od chvíle, co jsem byl miminko. Vždycky byla se mnou. Neměl jsem nikoho jiného. Táta odešel od mámy ještě dřív, než jsem se narodil. Bylo už k večeru. Malý Radek slíbil sám sobě, že bude statečný a počká, až se jeho maminka vrátí.
Malý Radek se snažil být odvážný a čekal na mámu, až přijde zpět domů.
Utekla hodina… pak druhá… a maminka stále nikde. Jsem jen pětiletý kluk, neudržel jsem slzy a šel jsem se podívat do ložnice. Třeba se vrátila. Ale ložnice byla prázdná. I boty, ve kterých odcházela, zmizely.
Začal jsem cítit strach a zase jsem se rozplakal. Tak jsem nakonec se slzami v očích usnul.
Probudily mě ranní paprsky, co mi svítily na postel. Zvedl jsem se a znovu hledal maminku po bytě. Ke dveřím souseda jsem nešel maminka mi totiž vždycky říkala, že tam bydlí protivný strejda, který je pořád opilý a často se pere. Měl jsem z něj velký strach.
Sebral jsem odvahu, obul bačkůrky a vyšel před dům. Doufal jsem, že tam někde maminka bude. Lidé, kteří procházeli kolem, si mě moc nevšímali. Po dlouhém hledání mě přemohla únava, a tak jsem si sedl na lavičku vedle jedné staré paní. Jen jsem si sedl, spustily se mi zase slzy. Stařenka se na mě podívala a opatrně se zeptala, co se mi stalo.
Běž domů, maminka tě hledá, odpověděla s povzdechem, protože si myslela, že jen dovádím a potulky mě brzy přejdou. Podala mi jablko, ale já stále pokračoval v hledání. Když jsem potkal dospělé, příliš si mě nevšímali každý měl své starosti.
Nakonec jsem byl úplně vyčerpaný, usnul jsem někde na lavičce v parku. Začalo se stmívat. Byla mi zima a měl jsem hlad. Nějaký pán nakonec zavolal strážníky. Tak jsem se dostal na policejní stanici. Odtud mě převezli k nějaké tetě, jak jí policista říkal.
Chci svoji maminku! rozplakal jsem se znovu, doufal jsem, že ji třeba uvidím, když otevřou ty dveře. Ale za dveřmi žádná maminka nebyla.
Pak přišla jiná paní, přinesla mi čisté oblečení a pomohla mi se převléknout. Potom mě vzala za ruku a vedla mě do jiné místnosti. Najednou jsem byl v pokoji plném dalších dětí, které byly asi ve stejné situaci jako já. Opřel jsem se o zeď a zůstal tak dlouho stát, než se mi zamotala hlava a všechno bylo nějak vzdálené. Pomalu mi docházelo, že moje maminka už musí být někde hodně, hodně daleko. Asi už se pro mě nikdy nevrátí.
P.S.: Maminku srazilo auto, když večer odešla z domu, a ten večer zemřela.
