Bylo mi šestnáct let, když jsem otěhotněla s chlapcem, kterého jsem moc milovala. Rok jsem chodila s Robertem, mým spolužákem ze střední školy, a pak jsem zjistila, že jsem těhotná. Když jsme se o tom dozvěděli, byli jsme oba vyděšení, takže jsem rodičům nic neřekla. Ale když to zjistili oni, byli velmi rozzlobení.
Naše rodina byla považována za vzornou. Byla jsem jediná dcera a měla jsem výborné známky. Robert i já jsme byli nezletilí, rozhodování tedy zůstalo na našich rodičích.
Oba jsme se dobře učili a rodiče snili o tom, že nastoupíme na vysokou školu a budeme mít slušnou kariéru. Dítě by všechny tyto plány překazilo.
Proto mě maminka přinutila, abych šla na potrat. Ještě nebylo pozdě. Všechno proběhlo bez komplikací.
Poté jsme se s Robertem vrátili ke svému běžnému životu. Pokračovali jsme ve vztahu, dokončili střední školu, nastoupili na univerzitu a o rok později jsme se vzali. Moji rodiče nám už nezasahovali do života. Později jsem znovu otěhotněla. Tentokrát jsme byli všichni šťastní.
Ale v šestém měsíci těhotenství jsem začala krvácet. Syn se narodil velmi malý, vážil jen jeden a půl kila. Zemřel tři hodiny po porodu.
Byly komplikace, lékaři nemohli zastavit krvácení a museli mi odebrat dělohu. Už nikdy nebudu moci mít děti. Maminka za mnou přišla do nemocnice a omluvila se, že mě tehdy přinutila jít na potrat. Ale to mi už nemůže pomoci.
Minulost se nedá smazat a chybné rozhodnutí změnit. Teď už nikdy nebudu matkou, nebudu mít děti. Nevím, jestli s Robertem zvládneme udržet naše manželství bez toho, abychom byli rodinou v pravém smyslu slova; děti jsou přece tak podstatné pro českou rodinu…
V životě si člověk musí uvědomit, že některá rozhodnutí jsou nevratná, a i když je děláme s nejlepšími úmysly, jejich následky nás mohou provázet celý život. Proto je důležité rozvažovat a hledat pochopení, než uděláme krok, který ovlivní nejen nás, ale i naše blízké.
