Mám tu nejlepší maminku na světě! Porodila mě moc brzy, byla jí teprve šestnáct. Celá naše rodina byla z toho úplně zděšená, jenom moji prarodiče ji podporovali. Díky tomu jsem se narodila a byla jsem to nejklidnější dítě pod sluncem.
Celá rodina mě vychovávala společně, všichni drželi při sobě. Prarodiče dohlíželi i na to, aby máma dostudovala, proto jsme nikdy nestrádali. Přestože mamka musela pracovat, nikdy jsme nepočítali koruny a doma nebyly hádky ani skandály.
Nakonec jsem vyrostla, bylo mi šestnáct a taky jsem nečekaně otěhotněla. Jen můj přítel se zachoval čestně vzal si mě a byli jsme spolu. Rodila jsem už v sedmnácti. Maminka se stala babičkou ve třiatřiceti, ale místo zoufalství zářila štěstím. Zase jsme vychovávali dítě jako rodina. Já si dokončila školu a brzy jsem nastoupila do skvělé práce.
Dnes má moje dcera už dvanáct a já jsem znovu těhotná. Všechno šlo hladce. Jenže to klíčové slovo je šlo.
Před nedávnem se máma rozhodla, že bude mít další dítě. Zeptala jsem se jí proč. Nakonec jsem se dozvěděla, že se zamilovala do muže. Jenže ten má ženu a rodinu, kterou nechce opustit. Byla jsem v šoku. Žádné naše rozhovory nepomáhaly. Máma mi řekla, že je už těhotná, a dítě si rozhodně nechá.
Sedly jsme si spolu a rozplakaly se. Plakala jsem, protože ten muž si ji nikdy nevezme, neuzná to dítě a nikdy jí nepřispěje ani korunou. Pokud dítě chce, bude se muset postarat sama. Ten chlap má ostatně svých dětí dost.
Nakonec byla máma strašně nešťastná. Mohla jsem se ji snažit povzbudit, podpořit ji, ale nevím, co mám dělat. Je zamilovaná, těhotná a opuštěná co může být horšího?
Pořád mi vrtá hlavou, že až dítě přijde na svět, začnou se jí honit po zádech drby a posměšky, i od známých a sousedů. V našem malém městečku se nic neutají, všechno se rychle rozkecá. Nebude jen svobodná matka, ale navíc bude rodit až někdy po čtyřicítce.
Podporuji maminku, jak jen dokážu. Vím, že když ztratím sílu i já, zhroutí se je na hraně. Prarodiče ještě nic netuší, tohle máma nechce, abych jim řekla.
Mám pocit, že přemýšlí, jestli si to dítě vůbec nechat. Ani sama nevím, jestli ji od toho mám zrazovat, nebo ji podpořit. Bojím se, ale je mi jí nesmírně líto. Vidím, jak ji to všechno ničí, ale co má dělat? Celá rodina je proti, aby si dítě nechala. Přesto cítím, že už to nenarozené dítě má ráda. A co teď? Vzdát se ho, nebo zkusit společně všechno zvládnout? Nakonec to bude její rozhodnutí.
Řekla jsem to manželovi. On nás všechny živí. Jeho reakce mě překvapila byl klidný. Nepolekal se těžkostí. Řekl, že když jsme zvládli dvě děti, zvládneme i třetí. Přesto mám pořád strach. Je to zbytečné?
