Maminka je unavená
Ludmila křičela na prodavačku v Albertu tak, že se chudák ženě třásly ruce.
Jak dlouho vám to ještě bude trvat?! Když neumíte pořádně pracovat, buďte radši doma!
Omlouvám se, starší paní pípala zboží tak rychle, jak jen dovedla, ale i tak se pokusila přidat.
Liduš, manžel Petr ji opatrně vzal za loket, už toho nech, pojďme.
Manželka se po něm ostře otočila:
Tebe se nikdo neptal! Mlč.
Petr uhnul pohledem a zmlkl. Tak to bývalo vždy.
***
Doma byla cítit vůně kuřecí polévky. Tchyně, paní Marie Novotná, stála u plotny, míchala polévku.
Jé, už jste doma! Uvařila jsem vám kuřecí polévku s nudlemi. Pojďte se najíst.
Sto krát jsem říkala, ať mi do kuchyně nelezeš, procedila Ludmila mezi zuby. Bydlíš tady, nebo jsi u nás jen na návštěvě?
Marie Novotná zbledla a položila vařečku vedle.
Chtěla jsem pomoct
Já o pomoc nestojím! Zvládnu to sama!
Z pokoje vyběhl sedmiletý Toník:
Mami, ahoj! Víš, Honza ze třetího patra říkal, že jsem slaboch! Ale já nejsem, že ne?
Dej mi pokoj, nevidíš, že něco řeším?! zvýšila hlas Ludmila.
Toník zmlkl. Podíval se na babičku. Ta jen odvrátila zrak.
Ludmila odešla do ložnice a bouchla za sebou dveřmi.
***
Žili tak pořád.
Každý den byl stejný jako ten minulý. Ludmila se probouzela podrážděná, usínala stejně. A mezi tím křičela na všechny na manžela, tchyni, syna, prodavačky, kolegy, dokonce i na cizí lidi.
Občas, velmi zřídka, jí bleskla hlavou myšlenka: Proboha, co to dělám? Ale hned zapadla do tmavého kouta, odkud nebyla cesta ven.
Manžel to snášel. Zvykl si. Po deseti letech manželství už věděl jedno: mlčet a dělat, co se řekne.
Dělal dvě práce, nosil domů peníze, vykonal vše, o co ho žádala. V noci, když Ludmila usnula, šel do kuchyně, uvařil si čaj, dlouze hleděl z okna a přemýšlel.
Marie Novotná přijela před třemi měsíci pomáhat s Toníkem, když jsou rodiče v práci.
Každý den na sobě cítila Ludmiliny pohledy plné zlosti.
Toník Toník prostě žil. Běhal, hrál si, kladl otázky. Pokaždé, když přišel za mámou, narazil na zeď.
Nejdřív plakal. Pak přestal. Odešel za babičkou a tiše seděl vedle ní bylo to tak klidnější.
***
V pátek se stalo to, co už tolikrát.
Ludmila přišla z práce vzteklá: vedoucí jí vynadal, kolegyně ji pomluvila, v tramvaji ji někdo šlápl na nohu.
Těsně před jejím příchodem Toník vylil malinovku na nový béžový gauč, pořízený na splátky.
Chlapec stál s prázdnou sklenicí a zoufale sledoval, jak se růžová skvrna rozlévá po potahu.
Víš, kolik ten gauč stál? Co jsi to provedl?! Ludmila zaječela hned ve dveřích.
Já nechtěl, mami. Prosím, nekřič na mě. Bojím se tě…
Bojí se! rozčílila se ještě víc, jenom ničit a kazit věci umíš! Kvůli tobě nemám klid!
Promiň, mami…
Mazej do pokoje! Ať tě už nevidím!
Toník odešel. Ludmila ještě dlouho vyřvávala do prázdna, dokud neochraptěla.
***
V noci nemohla spát. Šla do kuchyně a sedla si k oknu. Venku drobně pršelo.
Seděla, dívala se na dešťové kapky stékající po skle. Přemýšlela, jak už je všechno na nic. Jak by si přála, aby už měl konečně klid. Byla by ráda, kdyby ji všichni nechali být. Po tichu toužila.
Ani si nevšimla, jak u stolu usnula.
Probudila ji zima, bylo něco po čtvrté ráno.
Byt byl tichý. Petr spal, Marie Novotná taky, Toník taky.
Vstala, šla na toaletu. Když procházela kolem Toníkova pokoje, všimla si pootevřených dveří. Nakoukla dovnitř, jestli v noci neodkopal peřinu.
Toník spal, stočený do klubíčka, objímal polštář. Na stole vedle postele ležel rozevřený sešit. Obyčejný školní, ale na obálce byly nakresleny tanky.
Ludmila už chtěla odejít, když najednou zří jímé slovo: Maminka.
Vzala sešit do ruky. Sedla si na kraj postele a začala číst.
Byl to deník.
První zápis měl datum září.
Dnes na mě maminka zase křičela. Táta řekl, že je unavená. Chtěl jsem ji obejmout, ale odstrčila mě. Asi jsem špatný.
Ludmila polkla nasucho. Otočila stránku.
Říjen. Dnes má babička narozeniny. Nakreslil jsem přáníčko, pěkně s kytičkami. Chtěl jsem ho ráno dát. Ale zase maminka křičela na tátu, tak jsem se bál. Schoval jsem ho pod polštář, dám ho, až tu mamka nebude.
Dál.
Listopad. Rozbil jsem autíčko, které mi koupil táta. Naschvál. Myslel jsem, že když rozbiju něco svého, nebude maminka křičet. Ale ona křičela i tak. Řekla, že si ničeho nevážím a že jsem hloupý.
Ludmile se roztřásly ruce.
Prosinec. Za chvíli jsou Vánoce. Psal jsem Ježíškovi, aby maminka přestala křičet. Ale takový dárek asi nemůže nikdo donést.
Leden. Ve škole jsme psali, čím chceme být, až budeme velcí. Napsal jsem, že chci být neviditelný. Aby mě maminka neviděla a nekřičela na mě. Paní učitelka se divila a volala tátovi. Táta přišel, povídal si se mnou. Říkal, že mamka je ve skutečnosti hodná, jen má těžké období. Já vím. Pamatuju si, jaká byla dřív. Objímala mě. Smála se. Teď už se nesměje. Nikdy.
Ludmila seděla jako zkamenělá. Slzy jí padaly na sešit, rozmazávaly písmo.
Únor. Dnes jsem rozlil malinovku na gauč. Mamka křičela hrozně dlouho.
Když křičí, mám pocit, že umírám po kouskách. Nejdřív uši, pak srdce, pak duše. Lehl jsem si, zavřel oči. Přemýšlel: kdybych ve spánku umřel, asi by mamka plakala? Nebo si spíš oddychla, že má o starost míň?
Sešit jí vypadl z ruky. Ramena se jí třásla, ale nevydala ani hlásku. Bálo se, aby syn neuslyšel. Bálo se svého strachu. Bálo se všeho.
Seděla tam dlouho. Možná dvacet, možná šedesát minut. Pak sešit vrátila zpátky. Odešla do ložnice.
Lehla si k Petrovi. Dívala se do stropu až do rána.
***
Toník se ráno probudil první.
Otevřel oči, protáhl se, posadil se na posteli. Vzpomněl si na včerejšek a povzdechl si.
Vyšel na chodbu, naslouchal. Ticho. Divné. Obvykle už v tuto dobu máma hlučela s nádobím a nadávala, že všichni jsou ospalci.
Nakoukl do kuchyně.
Maminka seděla u stolu. Nekřičela, nehlučela. Jen tiše hleděla z okna. Před ní chladl čaj.
Mami? zeptal se Toník opatrně.
Otočila se. Její tvář byla jiná než obvykle nebyla zlá ani unavená. Něco se změnilo, ale chlapec nevěděl co.
Dobré ráno, řekla Ludmila tiše. Pojď snídat.
Sedl si ke stolu. Máma mu předložila talíř s krupicovou kaší. Sedla si naproti.
Toník jedl, občas na mámu mrkl. Čekal, kdy to přijde. Ale nic nepřišlo.
Mami, osmělit se nakonec, co se stalo?
Nic.
A proč jsi tak tichá?
Přemýšlím.
Nad čím?
Ludmila se na chlapce dlouze podívala. Pak mu pohladila vlasy. Jen tak, bez důvodu.
Nad tebou, odpověděla. Nad námi.
Toník zůstal s lžící v puse.
Mami, nemáš horečku?
Ne, Toníku. Naopak začínám se uzdravovat.
Chlapec to nechápal, ale přikývl. Bylo mu to jedno. Hlavně, že máma nekřičí.
Dojez, řekla tiše Ludmila. Je čas do školy.
Toník dopil čaj, vstal a šel se chystat. U dveří se zastavil.
Mami, řekl rozpačitě A večer nebudeš zase křičet?
Ludmila k němu přišla, poklekla, podívala se mu do očí.
Poslouchej mě, řekla pevně. Nevím, jestli se mi to povede hned. Ale budu se snažit nekřičet. Moc se budu snažit. Aby ses už nikdy nebál, rozumíš?
Toník přikývl.
A když to zase nevyjde? hlesl.
Tak mi to řekni. Stačí říct: Zase?. Pak si vzpomenu.
Na co?
Na všechno, políbila ho na čelo. Běž.
Toník odešel.
Ludmila zůstala chvíli stát v předsíni. Slyšela, jak se zabouchly dveře od výtahu. Pak bylo ticho.
Z pokoje vyšel Petr, ještě rozespalý.
Proč jsi vzhůru tak brzy? ptal se.
Nemohla jsem usnout.
Zkoumavě se na ni podíval.
Je všechno v pořádku?
Jo, usmála se slabě Ludmila. Jdi na snídani.
Petr šel do kuchyně. Ludmila za ním.
Sedli si ke stolu. Petr si nalil čaj
Petře, promluvila náhle Ludmila. Proč mě vlastně miluješ?
Zakuckal se.
Cože?
Proč mě máš rád? Jsem… jsem příšera.
Petr odložil hrnek. Podíval se jí do očí.
Ty nejsi příšera, řekl tiše. Jen jsi zapomněla, jaká jsi bývala.
A jaká jsem byla?
Různá, usmál se Petr. Pamatuju si. Byla jsi milá, vtipná, něžná. Dokázala jsi obejmout tak, že mě bolela žebra Všechno to vím, Ludmilko. Jen ty sis to zapomněla připomenout.
Ludmila mlčela.
Víš, moc si přeju, aby ses znovu našla, dodal Petr. Počkám, jak dlouho bude potřeba.
Ludmila mu stiskla ruku.
***
Ten den poprvé na nikoho nekřičela.
Toník přišel ze školy. Hodil tašku do kouta, rozběhl se k mámě a objal ji.
Mami, dneska jsem dostal jedničku!
Šikula, pohladila ho po vlasech Ludmila. Jsem na tebe pyšná!
Zůstal stát jak opařený.
Fakt?
Fakt.
Toník se rozzářil. Tak, jak se dlouho neusmál.
Mami, víš, já jsem dneska ve škole přemýšlel, že by bylo krásné, kdybys mě večer objala. A ty jsi to vážně udělala.
Ty můj hlupáčku, přitáhla si ho Ludmila k sobě. Teď tě budu objímat každý den!
***
Večer vešla Ludmila do synova pokoje. Toník už spal. Na stole ležel ten sešit.
Vzala ho do ruky, otevřela na poslední stránce. Vzala propisku a pod jeho řádky napsala:
Toníku, mám tě hrozně ráda. Odpusť mi. Udělám všechno pro to, abych se změnila.
Máma
Život nás občas dožene na kraj sil, ale nikdy není pozdě pochopit, co je opravdu důležité být pro své blízké oporou a dávat lásku.
