Lído, tys už se úplně zbláznila na stará kolena! Vnoučata ti chodí do školy, a ty chceš svatbu? podobné slova jsem slyšela od své sestry, když jsem jí oznámila, že se budu vdávat.
Ale proč to protahovat? Za týden si bereme s Tondou na úřadě, říkám si, že bych jí to měla oznámit. Slavnost k nám stejně nemá v plánu přijet, bydlíme každá na druhém konci republiky. A my dva si nějaký velký mejdan se svatebním pochodem a Hořké v šedesáti letech fakt neuděláme. Prostě se tiše vezmeme a půjdeme posedět ve dvou.
Klidně bych se nemusela vdávat vůbec, ale Tonda na tom trvá. Je to gentleman každým coulem: otvírá přede mnou dveře, pomáhá mi do kabátu, když vystupuji z auta, a nikdy nezapomene na kompliment. Bez razítka v občance žít nechce. Řekl mi na rovinu: Přece nejsem kluk! Já chci víc než známost. A přitom je pro mě Tonda pořád kluk, i s tím jeho šedivým vlasem. V práci si ho všichni váží, mluví s ním akorát pane Antoníne, žádné tykání. Tam je úplně jiný přísný, důstojný, ale jen mě zahlédne, o dvacet let omládne. Chytne mě do náruče a začne mě točit uprostřed náměstí. A mně je sice do smíchu, ale trochu se stydím. Říkám mu: Lidi na nás koukají, budou se smát. A on: Jaký lidi? Já nevidím nikoho, jenom tebe. Když jsme spolu, mám fakt pocit, že jsme na světě jen my dva.
Jenže mám ještě sestru, se kterou se vždycky musím o všem podělit. Bávala jsem se, že mě Tereza, jako mnoho jiných, odsoudí, ale ze všeho nejvíc jsem potřebovala její podporu. Nakonec jsem sebrala odvahu a zavolala jí.
Lído protáhla nevěřícně, když slyšela, že se chci vdávat, sotva je to rok, co jsme pohřbili Víťu, a už máš náhradu! Tušila jsem, že ji šokuju, ale že jí bude vadit hlavně můj zesnulý muž, to jsem nečekala.
Terko, pamatuju si to, skočila jsem jí do řeči. Ale kdo určuje, kdy už zase smím být šťastná? Můžeš mi říct číslo, po jaké době se už smím znovu radovat, abych nebyla zatracovaná?
Sestra se zamyslela:
No, abys zachovala dekorum, měla bys aspoň těch pět let počkat.
To mám Tondovi říct: promiň, stav se za pět let, budu zatím držet smutek?
Terka mlčela.
A k čemu to bude? pokračovala jsem Myslíš, že za pět let už nikdo nebude mít poznámky? Pomluvy přijdou tak jako tak, ale víš co? Těm je mi upřímně jedno. Ale na tobě mi záleží. Když na tom budeš trvat, svatbu zruším.
Hele, nechci být ta nejhorší, vezměte se klidně dneska! Jen věz, že já tě nechápu a nepodporuju. Vždycky jsi měla svoji hlavu, ale že se po šedesátce úplně zblázníš, to mě nenapadlo. Prosím tě, vydrž aspoň ještě rok! Ale já nedala.
A co když nám s Tondou ten rok života nezbývá? Potom na co čekat?
Sestra popotahovala.
No tak si to dělej, jak chceš. Chápu, každý chce být šťastný, ale vždyť jsi tolik let žila šťastně
Musela jsem se smát.
Terko, to jako vážně? Ty sis celou dobu myslela, že jsem tak šťastná? I já si to myslela. Až teď mi došlo, že jsem byla jen ta tažná kobyla. Nevěděla jsem, že se dá žít jinak, že může být život k radosti, ne ke dřině!
Víťa byl dobrý člověk. Vychovali jsme spolu dvě dcery, mám pět vnoučat. Manžel mi celý život tvrdil, že rodina je základ. Nikdy jsem mu neodporovala. Nejdřív jsme se strhávali kvůli dětem, potom kvůli vnoučatům. Když se starší dcera vdala, už jsme měli i chalupu, ale Víťa rozhodl, že pořídíme víc polí, abychom měli domácí maso pro vnoučata.
Pronajali jsme si hektar pole, koupili hospodářství a dřeli roky bez přestání. Měli jsme krávy, prasata, slepice od rána do noci starost. Spaly jsme sotva pár hodin, vstávali v pět. Celý rok na chalupě, do města jen když bylo nejhůř. Občas jsem volala kamarádkám a slyšela samé zážitky: jedna byla s vnučkou u moře, druhá se manželem v divadle. Já? Do divadla, vždyť jsem nestíhala ani na nákup!
Byly dny, kdy jsme jedli suchý rohlík, protože nás zvířata úplně svazovala. Jediné, co drželo při životě, bylo vědomí, že děti mají dost a vnoučata taky. Díky našemu hospodářství si mohla starší dcera koupit nové auto, mladší udělat rekonstrukci bytu takže ta dřina nebyla úplně k ničemu. Když mě přijela navštívit kamarádka z práce, řekla:
Lído, já tě nepoznala. Myslela jsem, že si tu v přírodě lebedíš, ale ty jsi polomrtvá! Proč se tak trápíš?
Dětem přece musím pomáhat, odpověděla jsem.
Děti jsou dospělé, ať si pomůžou samy, ty bys měla začít žít pro sebe!
Tenkrát mi ta slova nedávala smysl. Ale teď už vím, že se dá žít úplně jinak: spát tolik, kolik chci, jít si do kina, na nákup, do bazénu, na běžky. A nikomu tím neubližuju! Děti netrpí, vnoučata mají všechno. Hlavní je, že jsem se naučila dívat se na věci novýma očima.
Dřív když jsme na chalupě hrabali listí, nadávala jsem, kolik je s tím bordelu. Teď mě listí v parku těší. Procházím se, nohama ho rozhazuju a raduju se jako dítě. Naučila jsem se mít ráda déšť, protože už nemusím zmoknout při nahánění koz pod střechu, ale můžu si ho vychutnávat přes okno v kavárně. Teď poprvé užasle koukám na oblaka, západy, těší mě sníh křupající pod nohama. Konečně jsem si všimla, jak krásná je naše Plzeň! A otevřel mi oči právě Tonda.
Po smrti manžela jsem byla mimo. Všechno to bylo náhlé dostal infarkt a zemřel, než dojela sanitka. Dcery všechno rychle prodaly hospodářství i chalupu a přestěhovaly mě zpátky do města. První dny jsem bloudila po bytě, budila se v pět ráno a nevěděla, co se sebou.
Když se v mém životě objevil Tonda, pamatuju si, jak mě poprvé vytáhl na procházku. Byl to soused a známý našeho zetě, pomáhal nám stěhovat věci z chalupy. Přiznal mi, že ze začátku mě nijak nevnímal, jen mu bylo líto té smutné ženské. Říkal, že viděl, že jsem v jádru živá, jen mě je potřeba vzbudit. Vzal mě do parku, sedli jsme si na lavičku, koupil mi zmrzlinu a pak navrhl jít k rybníku nakrmit kachny. Kachny jsem měla celé roky, ale nikdy jsem neměla čas se na ně pozastavit. A ony jsou hrozně legrační! Jak se potápí za kouskem housky!
Neuvěřitelné, že člověk může jen tak stát a koukat na kachny, svěřila jsem se mu. Já je celý život jen honila a krmila, nikdy mě nenapadlo se na ně chvíli dívat.
Tonda se usmál, chytil mě za ruku a povídá: Počkej, já ti ještě ukážu tolik krásných věcí! Znovu se narodíš.
A měl pravdu. Každý den jsem se cítila jako dítě, objevovala svět a až teď mi ten život chutná! Ta minulost už je jen těžký sen. Ani nevím, kdy přesně se to stalo, že jsem bez Tondy najednou nemohla být. Jednoho dne jsem se probudila a věděla, že právě on a to všechno kolem je skutečné a pro mě životně důležité.
Moje dcery naše vztahy přijaly těžce! Vyčetly mi, že zrazuji vzpomínku na otce. Hrozně mě to bolelo, připadala jsem si jako zrádce. Zato Tondovy děti byly rády, řekly, že teď jsou o tátu klidné. Zbývalo už jen říct všechno sestře, a to jsem odkládala do poslední chvíle.
A kdy si jdete na úřad pro podpis? zeptala se Terka po dlouhém rozhovoru.
V pátek.
No, co ti mám říct. Hodně štěstí na stará kolena, rozloučila se stručně.
Když přišel pátek, koupili jsme s Tondou chlebíčky, oblékli se slavnostně, objednali taxi a jeli na radnici. Jakmile jsme vystoupili, zůstala jsem stát: u vchodu do obřadní síně stáli moje dcery s manžely a vnoučaty, Tondovy děti s rodinami a hlavně moje sestra! Terka držela náruč bílých růží a usmívala se přes slzy.
Terko! Ty jsi kvůli mně přijela takový kus cesty? nemohla jsem tomu uvěřit.
No jasně, přece tě musím vidět, komu tě dávám! smála se.
Všichni se ještě předem domluvili a zarezervovali stůl v kavárně.
Před pár dny jsme s Tondou oslavili výročí svatby. Stal se součástí mojí rodiny i života. A já pořád nemůžu uvěřit, že se mi tohle všechno skutečně děje. Jsem šťastná tak, že se bojím, abych to nezakřikla.
