Lovec snů
Zase to?! Simi, Simi! Probuď se! Jinak vzbudí malé! Drž ji! Lenka sklouzla z postele a zatřásla sestřiným ramenem. Kdy už najde klid
Sonja se zmítala v horečnatém snu a její táhlý, bolestný sten vyplňoval pokoj, až mě mrazilo po zádech a musela jsem se ohlédnout, jestli za mnou někdo nestojí.
Jako z nějakého laciného hororu! Simona si stáhla peřinu a ještě s přivřenýma očima se šourala k Sonjině posteli.
Přikryla ji svou dekou, lehla si těsně k ní a tiše začala broukat:
Hajný, hajný, hou hou, nelez si na kraj postele Ach jo! Leni! Co tu nějaká ukolébavka! Hoří celá! Probuď mámu!
Lenka chvíli nevěřícně přešlapovala u Sonjiny postele, pak odevzdaně povzdechla a šla do pokoje rodičů. Co jiného mohla dělat? Sonja byla pro mámu stejně důležité dítě jako všechny ostatní. A kdyby se o jejich tichém krývání dozvěděla, obě by pořádně seřvala.
V ložnici bylo ticho. Lenka natáhla ruku nad postýlku malého Štěpánka, která stála hned vedle postele rodičů, a pohladila mámu po rameni.
Maminko
Oksaniny oči, stejně hnědé jako ty Leny, se rozlepily během chvíle, skoro jako by ani nespala, a její teplá dlaň překryla dceřinu ruku.
Co je, zlatíčko?
Sonje je špatně! Mamko, asi má horečku. Je jako rozpálený radiátor!
Štěpánek tiše zamručel a Oksana začala broukat melodii, jakou ještě před chvílí broukala Simona:
Hajný, hajný, hou hou
Přitom si přitáhla Leninu ruku a položila její dlaň na synkův bok.
Hlaď ho, ať se neprobudí. Já se o všechno postarám
A jakoby jí včerejší záda po pádu ze židle při uklízení vůbec nebolela, vznesla se po špičkách ke dveřím, naslouchajíc hřejivému tichu spícího domu.
Ten dům byl její hrdost. Tolikrát slyšela, že stavbu s Alešem neutáhnou Že snadná cesta by byla zůstat v paneláku
Rodina si ťukala na čelo a ani se nesnažila skrýt pohoršení:
Proč takové paláce?! Vždyť vy nemáte děti!
A Oksanině se od bolesti až srdce svíralo, hlavu sklápěla dolů, jako by jí někdo cizí a necitlivý tlačil ještě níž. Nemůžeš být matkou? Ty toho nejsi hodná? Tak se neodvažuj dívat se zpříma! Co bys chtěla vystavovat hlavu Vždyť lepších je dost!
Kolikrát ji Aleš, když ji našel sklíčenou po dalším rozhovoru s maminkou nebo tetou, objal a přitiskl k sobě, až cítila tu zvláštní spřízněnost že nejen teplo, ale i myšlenky patří jim oběma. Jako by nebylo možné, aby něco cítil jeden, aniž by to druhý poznal.
Vykašli se na ně! Nic nevědí!
A třeba mají pravdu, Aleši? Co když nikdy nebudeme mít děti
To se uvidí! skřípal zuby a přísahal sobě, že udělá všechno pro splnění jejího snu.
Myslela si, že stačí mít peníze a bydlet poblíž hlavního města. Ale bylo to jedno vyšetření za druhým, pořád odmítnutí. Lékaři krčili rameny:
Zázraky neumíme!
A Oksana znovu sklápěla oči, tentokrát před mužem, nevěda, jak mu říct, co už v sobě rozhodla. Až když mluvil o domě, odvážila se.
Aleši Myslím, že bys měl mít rodinu. A když já ti dítě nemůžu dát, rozvodu se nevyhnu
To zkus! bouchl hrnek o stůl, až se polil horkým čajem a poškubal spáleným uchem. Oksano! Nezlob mě! Nebudu tě pouštět, ať říká každý, co chce. Takovou blbou ženskou? Promiň! Ale to zvládneme jinak! Kdybys mě aspoň neurážela! Nebo bys radši, abych tě urazil pořádně?!
Já? podivila se Oksana, zapomínající, že chtěla brečet.
Kdo jiný? Já tebe chci! Děti bude-li, bude, když ne, není všem chvílím dana stejná cesta.
Ale nebyla klidná. Dnes je mladý, silný, ale co až jednou bude litovat ztracených příležitostí?
Aleš si však stál za svým. Čekal na ni příliš dlouho.
Manželství s Alešem bylo její druhé.
Poprvé se vdávala v devatenácti, než by šlo o to stát se manželkou, spíš hlavně utéct z domu a zbavit se věčného dohledu a kritiky své mámy.
Vztah s maminkou byl složitý. Lýdie, Oksančina matka, střídala výlevy lásky, kdy všem vyprávěla, jak má úžasnou dceru, s chvilkami, kdy jí připadala pouze na obtíž.
Jak se mi povedlo mít takový omyl za dceru?! Oksano, někdy jsi génius, jindy nevím, co ti běží v hlavě!
Kdyby to věděla, odpověděla by, ale místo toho jen klopila hlavu a mlčela, přemýšlela, jak milovat tu, co křičí
Kdyby se zeptal někdo, líbí se Oksanině matka? Odpověděla by: Ano! Jak by ne Jenže s věkem pochopila, že ani titul, dobrá práce a spousta přátel nedělají člověka milým. Její matka působila vždy okouzlujícím dojmem, uměla udělat dojem a s kýmkoli našla řeč. Jen ne se svou vlastní dcerou.
Mami, proč mě vlastně nemáš ráda? otázala se týden před svatbou, když Lýdie znechuceně okomentovala její dlouho vybírané svatební šaty.
Neřeš hlouposti!
Ale všechno je špatně! Proč nikdy nic není dobře
Až bude podle mě bude dobře! Oksano, přestaň mi ničit nervy! Vezmi si, koho chceš, ale nesváděj pak vinu na mě! Chceš, abych tvé volby schvalovala? Nejsem tu od toho jen pro pusinky na hlavu! Občas se musí i vynadat
Snad někdy
Jen počkej, až budeš mít svoje děti, pak to pochopíš!
Tehdy prozřela. Po rozhovoru s tetičkami pochopila, že rodiče chtěli syna, a její narození přijali s vlažností.
Proboha, jak ve středověku! bloumala Oksana po parku. Kluk je víc než holka Jaká hloupost! Kdybych měla děti, nikdy je nebudu škatulkovat Snad budu lepší
Svatba byla okázalá, ale bez hlavy a paty. Oksana v těsném korzetu pomalu nemohla dýchat, máma jásala, objímala ji kolem pasu, a doopravdy odpovědět na otázku, jestli je šťastná, nedokázala. Jen hledala oči kamarádky, která by jí povolila šněrování, a hlavně nechtěla slyšet, že zas něco dělá špatně.
První manželství skončilo po roce a půl. Když potratila a skončila v nemocnici, manžel se sbalil a odstěhoval dřív než ji vůbec propustili. Byt, který jí rodiče pořídili před svatbou, zůstal prázdný a máma jen bezstarostně drmolila za volantem:
Byt pronajmem, půjdeš zpět k nám! Dost bylo, čas vrátit se ke zdravému rozumu! Dohraješ školu, pak už se tižen dohledáme vhodného manžela!
Oksana mlčela, ale večer zašla za tátou a poprosila ho, aby mohla žít sama.
Bolí mě to, tati
Tentokrát ji otec pochopil. Stanovil jí alimenty, matce zakázal zasahovat.
Matka akceptovala, jen pro jistotu, když půl roku nato nastoupila na poloviční úvazek a odmítla jejich pomoc, radila otci schovávat jí peníze do zásuvky, až bude potřeba, může si je vzít.
Dodělala vysokou, povýšila v práci, ale v osobním životě se jí nedařilo. Nebyla nehezká, ale chyběla jí jiskra, něco, co zapaluje skutečný vztah. Byla jako žhavý uhlík bez plamene trochu hřeje, ale nesvítí
A byl i důvod. Komplikace po předčasném porodu jí už nedořáno šanci stát se matkou.
Ta zpráva ji zlomila. Fungovala setrvačně, jenže každý v jejím okolí si všiml, jak se ztrácí.
Co je s holkou, Lýdie? vytkla starší sestra matce.
Nebylo divu, že Oksana nepřikládala význam najednou častým rodinným akcím, kde se často objevovali náhodní mladíci náhoda rodičů a tetiček.
A tam poznala Aleše.
Nepozvali ho jako potenciálního nápadníka byl totiž jen taxikář, co přivezl její tetu na chalupu. A Oksana, elegantní v bílé kožešině, v napěnění rozladěné trpělivosti nasedla k němu do auta:
Do centra!
Proč se v ten den odhodlala utéct? Tradičně by ji při rodinné večeři donutili recitovat básničku, tak jako všechny děti v rodině; z té úzkosti by nejradši utíkala s nejmenším obětí za ruku ven.
Aleš nekladl zbytečné otázky, cestou se usmíval. Když se na konci jízdy začala shánět po peněžence a zjistila, že zůstala na chalupě, řekl jen:
Usměj se a jsme si kvit.
Aleš nezůstal čekat, až doběhne s penězi zpátky, a ona v bytě dlouho přemýšlela, co jí ten zvláštní zážitek vlastně přinesl.
Doma dostala od matky parádní výtku za útěk, ale otec jen suše doporučil napříště se aspoň ohlásit.
Druhý den brzy ráno Aleš znovu zaparkoval před jejím domem. Nepřekvapilo ji to.
Nastup!
Byl klidný, jistý sám sebou, občas vtipný, když si sundala podpatky a byla najednou nižší.
Tak začalo jejich poznávání.
Oksana byla opatrná, bála se svých citů, ale v tom muži bylo něco hřejivého. Rozhodla se, že se vztahu nebojí a co řekne maminka, je její věc.
A ta se skutečně rozčílila, že nad tím kroutila celá rodina hlavou:
Zdědíš mě, nebo tě vydědím! Oksano, vzpamatuj se! On není tvůj rovný!
Maminka řádila dlouho, ale Oksana poprvé věděla, co chce.
O svém problému řekla Alešovi před svatbou.
Co na to říkáš? Nikdy možná nebudeme mít děti
Snad si lidé zakládají rodinu jen pro děti? Já tě miluju, Oksanko. A jestli bude pět dětí, nebo žádné, mě to nemění. Buď jistá.
Vzali se v Praze, svatbu pořádali v Alešově rodné vsi. Oksanini rodiče nedorazili, pouze táta přišel na konci, popřál a hned odjel. Věděla, že ho doma čeká mamina výuční list na gauči.
S Alešovými rodiči si překvapivě sedla hned.
Ta je hubená Aleši, musíš ji lépe krmit! rozčilovala se tchyně, paní Tatiana Přestaň se tvářit, jak kdybys nikdy nejedla, Oksano! Život je krátký, proč se trápit smutkem? Jdem, pomoz mi s marmeládou! Kdo by tomu věřil, co dokáže žena, když chce!
Oksana najednou zjistila, že se jí ten domov plný tepla a humoru líbí. Zatímco její rodina stagnovala v distanci a zdání, Alešova rodina přijímala člověka takového, jaký je.
Když se Oksana rozhodovala o adopci, byla to právě tchyně, která jí navrhla řešení.
Když nemůžete mít vlastní, vezměte si dítě! Já jsem taky nebyla vlastní a mámu s tátou nikdo nenahradí.
Vy jste adoptovaná?! žasla Oksana.
No a? Je přece jedno, kdo tě porodil, hlavní je, kdo tě vychovával
Oksana dala na tatínčina slova. S Alešem si pořídili dům, který stavěli převážně svépomocí, a když rozjela kariéru advokátky, začali chodit do školy pro adoptivní rodiče.
Nakonec zazvonila tchyně s neobvyklou zprávou.
Oksanko, děti tady jsou bez rodiny! Naši sousedé napříč cestou Šrámkovi. Matka se jich vzdala, sociálka je vzala. Tři sourozenci starší holky zlaté, nejmladší kluk. Já je znám odmalička, jsou jako moje. Nevím, jak mohly být tak šikovné při té matce. Vy jste chtěli jedno ale co tři? Jsou to skoro naši. Strašně by bylo líto, kdyby skončili v dětském domově!
Aleš a Oksana jeli hned.
Sedmiletou Simonu a šestiletou Lenku si Oksana rychle získala. Řekly upřímně:
Nebojte se, my víme, že jste hodná.
A dvouletý Saša byl okouzlen během dvou týdnů. Na vše kývl piškoty, houpačku, pohoupat. Tím, co spojilo jejich domy, byly samozřejmé vztahy. Jenže rodina Oksany zůstala odtažitá.
To je bláznovství! Oksano, tři děti?! Jak vám je mohli dát?!
Mamko, jsem právnička
Tak právě proto!
A poprvé v životě zvýšila Oksana na mámu hlas:
Celý život žiju podle tvých pokynů! Teď rozhodnu sama!
Nová role jí odhalila nový smysl života. Zvolnila v práci, dělala jen nezbytné smlouvy na dálku a ze všeho nejdřív zjistila, že je těhotná. Zpočátku považovala nevolnost za stres, až ji Aleš poslal do špitálu.
Pojď, musíme k lékaři! To není normální!
Tchyně ji zahladila láskyplně po tváři:
Poslechni ho. Vím, co ti je, ale uvěříš, až ti to řekne doktor sám!
A opravdu, nečekané štěstí. Když jí lékař ukázal obraz na ultrazvuku, rozplakala se.
Štěpánek se narodil v zimě a přinesl domů spoustu radosti i starostí. Simona a Lenka si bratra braly samozřejmě, Saša počáteční žárlivost překonal jen těžko.
Sašíku, já tě mám pořád stejně ráda uklidňovala Oksana, držíc mladšího syna na kojící polštáři a objímajíc Sašu druhou paží.
A právě když už se věci uklidnily, přihlásila se o slovo ještě osud Sonji.
Sonja byla dcera Oksaniny sestřenice Nasti, která žila daleko na Moravě. Když Oksaně uprostřed noci volala máma, vzbudilo to celý dům.
Co se děje, mami?
Ach, Nastě se stalo něco strašného! Je pryč! A dítě je sirotek kdo si vezme dítě člověka, který byl schopný zabít vlastní ženu?
Kde je Sonja?
Nevím!
Za půl hodiny už Oksana věděla, ve kterém zařízení Sonja je, a za pár hodin seděla s Alešem v autě směr letiště.
Sonju ale hned dostat nemohla. Byla totálně vyděšená, bála se vlastního stínu a v noci křičela.
Oksana se několikrát probudila se Sonjiiným jekotem, sedla si na okraj postele a uklidňovala ji:
Sonjičko, neboj, už jsi doma! My tě máme rádi!
Ale křik nepřestával a také Simona s Lenkou hledaly cestu, jak ji rozveselit.
Babi, jak to, že Sonja je pořád tak vyděšená? My jsme se přece taky nebály
Vy jste silné, mé drahé. Jenže Sonja tolik silná není, vyrůstala v jiném prostředí, nikdo ji na přežití nepřipravil. Potřebuje hlavně jistotu a lásku.
Co máme dělat? Nic nepomáhá!
Lásku potřebuje. Kde je láska, tam se strach neudrží. Udělejte jí radost, ať pozná, že sem patří.
Holky se zamyslely, zkoušely všechno možné, dokonce i novou halenku, co Lenka chtěla sama nosit, ale Sonja ji zavěsila zpět.
Až Saša přinesl nápad z obrázkové knihy, kterou mu koupila babička:
To je lovec snů! Sestrojíme ho Sonje a už ji zlé sny nebudou trápit!
Simoně se rozsvítilo, hned chtěla vědět jak.
Oksana nakoupila nitě, korálky, a dvě nejlepší husí pera obětovala babička. Sázeli na to.
Saša na zemi mezi holkami pečlivě přiděloval barvičky:
Tahle modrá je Sonji, červená mně, žlutá Simoně, bílá Lence
Dlouho neprozradili, na čem pracují, a Sonja plyšáka se záplatou pozapomněla na stole. Ale v noci zas přicházely sny
Dnes opět Sonja, hlučně zadýchaná, vztáhla ruce k Oksaně:
Neodevzdej mě!
Oksana se jí přitiskla:
Nikdy tě nenechám, maličká, moje jsi! Naše!
A jemu?
Komu?
Taťkovi
Až teď došlo Oksaně, že Sonja velmi dobře ví, co se stalo, možná viděla vše na vlastní oči.
Rychle zavolali záchranku, Aleš běžel pro léky a chystal zábal.
Následující půlhodina splynula. Lékaři nevyčetli Oksaně proslzlé pyžamo, když držela spící Sonju v náručí.
Spadla?
Kdo? Dítě? Má nějaká zranění? Motala se, zvracela?
Ne, ne dítě z postele, horečka spadla!
No tak díky Bohu!
Ráno Oksanu vzbudily zvuky dětského špitání.
Co to je? šeptla Lence, když ji uviděla s knížkou vedle Sonji.
To je lovec snů, mami! Dodělaly jsme ho se Simonou. Návod měl Saša v knížce. Prý pomáhá od zlých snů, i když myslím, že u nás už není potřeba.
Proč myslíš?
Protože Sonja už má jeden, nejlepší, a to jsi ty. Dnes celou noc držela tvoji ruku a neprobudila se křikem. Takže ten lovec snů jsi ty. Ne?
Asi A víš, co ti ještě řeknu?
Co?
Že těch lovců snů má Sonja u nás hodně. Vy, Simona, Saša, taťka babička, když tu spí, děda celá rodina.
Oksana se rozesmála. Když pak v kuchyni Saša konečně hlásil oběd, vběhl, pohladil ji a celá rodina se začala scházet.
Babička Tatiana ji pohladila po rameni vděčně:
Jak jí je?
Už není horká
Tak je dobře! Láska léčí všechno, Oksanko. Zbytek spraví čas. V domě je láska, děti mají klid. To je základ!
A když si Oksana lehla zpátky s Sonjou k sobě, jemně jí foukla na čelo:
Co že bys, smutku, šel pryč! Ona je teď moje, naše!
A když z kuchyně zněly dětské hlasy, smích babiček a na dvoře troubila Alešova dodávka, Oksana věděla, že tohle je rodina. Tak to má být.
A třeba časem bude v domě ještě někdo nový. Kdo ví, čas ukáže.
